Když se na přelomu 18. a 19. století v zátoce Severního ostrova, dnes známé jako Bay of Islands, začaly na obzoru vynořovat první plachty lodí bílých pirátů, trestanců, misionářů a osadníků, Maorové byli v klidu.

Sami před staletími připluli na svých kánoích waka a Aotearoa jim poskytla útočiště a přírodní bohatství ke šťastnému životu. Považovali tedy Evropany za podobné imigranty, se kterými se o bohy propůjčenou zemi mohou mírumilovně podělit. Je tu přece dost pro všechny. Osudový omyl. Kdyby Maorové trochu víc četli a znali osudy svých kolegů Aztéků, Inků, Apačů, Mohykánů a tak dále, hnali by Francouze i Brity svinským krokem.

Když jim konečně došlo, že hrabiví kolonizátoři nebudou mít nikdy dost půdy, velryb, tuleňů, zlata, uhlí, dřeva, jadeitu a snadno lovitelných nelétavých ptáků, že jim asi brzo nezbude ani těch pár sladkých brambor na hangi, začali něco dělat: začali bělochy tak trošičku vysírat. Ti se lekli. Ale né zas tak moc, měli koneckonců s podobnými provokatéry z Irska, Skotska, Walesu, Indie, Afriky, Ameriky i Austrálie již velmi bohaté zkušenosti. Dovezli si zbraně, nazvali to celé maorskými válkami a Maory za jejich pohostinnost řádně potrestali. Pak bouřlivě oslavili své vítězství a aby byl na chvíli pokoj a mohli se v klidu věnovat pacifikování jiných aboridžinců na druhém konci světa, sezvali si všechny maorské náčelníky do vesnice Waitangi, postavili párty stany, popíjeli čaj a snažili se dělat dojem, zatímco křísili své manželky umdlévající při pohledu na hrozivě potetované obličeje.

Pak slavnostně podepsali Smlouvu z Waitangi (The Treaty of Waitangi) o mírumilovném soužití všech ras a národů Zélandu až na věky ámen a vyhlásili ten den státním svátkem. Jenže to mělo takový malý háček, jeden malilinkatý drobný detail: existovaly totiž dvě verze smlouvy. Angličané se podepsali pod tu v angličtině. Maorové pod překlad do maorštiny. A jak už asi sečtělý čtoucí tuší… ty dvě verze nebyly zas až tak úplně identické… Vidíte, děti, jak je dobré učit se anglicky a číst si, co podepisujete vy a co darebák převlečený za kamaráda vedle.

Dnes je ve Waitangi něco jako rožnovský skanzen. Vlají tam na stožáru vlajky, turisté si jezdí prohlédnout guvernérův dům, kde byla ta zlodějna podepsána, a potomci tehdejších Maorů předvádějí potomkům tehdejších Britů (plus jiných koloniálních velmocí) svá moko, z jejichž ornamentů už dávno nevyčtete dějiny předků až ke Kupemu, své pláště, kde už je peří ptáků kivi dávno nahrazeno umělým, své písně za doprovodu importované kytary a své původně bojové haky, nahánějící dnes strach aspoň soupeřům v rugby.

Maorové dnes mohou chodit do maorských škol, jejich komunitní centra (s místním shromažďovacím domem marae) jsou štědře dotována ze státních peněz, existují programy za zrušení jejich „sociálního vyloučení“ (nepřipomíná vám to nic?), jednotlivým kmenům iwa je „navracena“ půda, odkud byli vyháněni. Jejich jazyk, řemesla a mytologie jsou prvořadým a oficiálním turistickým lákadlem země. Na každém patníku vás vítají Haere mai, přesto maorštinu ovládá jen nepatrný zlomek populace, paradoxně především ti, kteří se znovu učí zapomenuté kvůli práci v turistickém ruchu.

Existuje tu pořád silná dělící čára mezi dvěma navzájem se nechápajícími světy, ne nepodobná té, jakou znám tak dobře od té doby, co musím domů přes Cejl.

Waipoua forest

Připadám si jako v dobách, kdy po zemi kráčeli bohové. Mohutné kmeny se tyčí jako sloupy gotické katedrály. Deštník korun tam kdesi nahoře v nedohlednu propouští jen měkké šero a ševel ptáčků tui. Maorové se jim klaněli a oslovovali je jmény. Stromy kauri.

Byly svědky nejvýznamnějších událostí. Viděly připlouvat Kupeho za předvojem stěhovavých ptáků. Jejich dřevo se používalo ke stavbě obřadních kánoí. Stromy kauri.

Už nezbývá mnoho lesů na Severním ostrově. Už nezbývá mnoho kauri.

Te Matua Ngahere. Tane Mahuta. Kousek dál Yakas a Čtyři sestry.

Už nechodí tiše lidé Maori v jejich stínech, aby je zdravili jmény. Listy už nešeptají ptákům ve větvích legendy své dvoutisícileté paměti. Už jen po chodníčku s desinfekcí, vykartáčovat boty a nedotýkat. Jejich síla mě volá, ale objímat stromy je tu zakázáno.

Jsou v plném lese tak samy! Broukám si pohřební haku za Otce hvozdu.

Rerenga Wairua (Cape Reinga)

Přišly jsme ze severu a tam se i navrátíme.

Přišly jsme z moře a tam vede naše cesta.

Na čáře příboje u severního mysu čekáme na propuštění.

Nejprve vylétnem nad skálu Te Reinga.

Chytnem se kořenů stromu kahika.

Po něm jak po schůdkách spolkne nás voda.

Čeká nás cesta do podmořské říše.

Míříme domů ke svým předkům.

Jsme duše zemřelých. Plujeme k Hawaiki.

Přišla jsem ze severu na křídlech ptáků. Vracím se na sever – uzavírám kruh. Ještě se nadechnu slaného vzduchu, ještě ulehnu do žlutého písku, co nemá konce, ještě se projdu po stříbrné pláži za rozbřesku, smyju prach cest mezi vlnami.

Ještě se vydrápu na útes s výhledem. Uvidím steh modré s modrou, setkání dvou moří – prý muže a ženy, z nichž se rodí nové. Ještě se nechám trochu požrat mouchami, jen tak pro formu, na rozloučenou. Ještě vyženu ze stanu smraďocha oposuma, ale jemně – vetřelcem jsem tu já. Ještě mi zbývá celá noc. Ještě se hvězdy rozprostřou přes celou báň a přežehnají se Jižním křížem. Ještě maják mrkne do šera: nebuď smutná! A já stejně jsem.

Mířím na sever, do země svých předků. Jedu domů.