Kiwí epilog – život je jízda na hasičské stříkačce

Když se teď ohlížím zpátky na celé to své tříměsíční dobrodružství hlavou dolů, můj převažující pocit je VDĚČNOST.

SAM_3337

Že se to všechno povedlo. Že země, o které jsem snila od dětství, mě nezklamala. Že skutečnost tam někde na druhém konci světa je ještě krásnější než jakákoli bujná představa. Že jsem se z ničeho nepoblila ani neposrala (i když tamto smažené kuře z čínského bufetu v Rotorua bylo FAKT divné), že jsem nikam nespadla a nic mě neodneslo, dokonce ani haxnu jsem si nikde nezpřelámala, a to už je při těch stovkách nachozených kilometrů sakra co říct. Nikdo mě nepřepadl ani nezavraždil, i ta blbá ponožka na šňůře v kempu vždycky ještě ráno visela. Možná si říkáte, že to je normál, ale ono to v některých částech světa normál není. A tak jsem vděčná.

Za to naprd počasí, že mi pomohlo vychutnat líp a víc příznivé dny. Za ten sníh a vichr a liják a příboj a bahno a polom a rozvodněnou řeku a urvané břehy a laviny šutrů, abych se postavila zase šupem zpátky na zem, když už to vypadalo, že se příliš rozpumprdlíkuju a ztratím respekt před tou živou, neustále psí kusy provádějící zemskou deskou. Jen tak lehce mě poškádlila, zatřásla se mnou, abych si uvědomila, že neporučím větru, dešti.

Za všechny ty skvělé lidi, co jsem si stopla a co si SAM_0435mě našli.

Za Naku a jeho Tere z Cookova ostrova v květovaných šatech, s květem ibišku v lesklém modročerném uzlu vlasů, vlnící objemnými boky s grácií polynéských bohyň, která se o mě starala jako o vlastní dceru.

Za Chrise a Shanon z Vancouveru, kteří se pro mě vrátili na poslední benzínku na Západním pobřeží, dělali mi pak dva dny mamku a taťku, taxikáře a učitele botaniky, ale hlavně života. Po návratu jsem doma v Brně našla jejich pohled z Brna!

SAM_0907Za Chrise z Řezna, kovboje, co se objevil vždycky v ten pravý čas, aby mě vytáhl z hrozícího průseru.

Za Iana, velšského prince ze Snowdonu, se kterým jsem se nachechtala jako nikdy, když jsme fantazírovali o lukulských, českých a mořských hodech a přitom poslouchali kručení vlastních prázdných žaludků, slyšitelných ze stanu do stanu.

Za Věrku a Toma a jejich tři syny, bojovníky proti myším, stereotypům a závisti.

Za potetovaného maorského závodníka ve žlutém vytuněném sporťáku, který vozil pokojně svou starou bezzubou mamku po sobotních návštěvách.

Za Italku Federiku, spřízněnou duši, která mi ukázala cestu k novému snu.

I za toho úchyla jsem vděčná, fakt! No dobře, přeháním, nebyl to úchyl. Byl to jen nadržený řidič kamiónu se dřevem, můj úplně předposlední stop už na cestě do Aucklandu. Když zjistil, že už mi to tu končí, nechal se slyšet, že přece nemůžu opustit Zéland bez sexu s Kiwim. O takovou jedinečnou zkušenost že bych měla přijít? Kdo neměl Kiwiho, neví, co je lááska, pravil. A že prý je mi k dispozici, stačí říct. Snažil se fakt hodně celou cestu, pořád mi pouštěl nějaké porno na mobilu, aby mě trochu navnadil, až jsem se trochu bála, že nás nabourá, protože nevěnoval dostatečnou pozornost řízení. Celá ta situace mi přišla tak strašně zábavná, že jsem nemohla přestat se chechtat. Představovala jsem si všechny ty babičky a tetičky: „Ježišmarijá, ty jedeš stopem! Ty ses snad zbláznila! Někdo tě znásilní, podřízne jak kuře a zahrabe! Už tě nikdy neuvidíme!“ A kamarády, až jim to budu vykládat: „Tak už to sakra vyklop, dalas mu teda nakonec, nebo ne?“

Neřeknu!


A ještě jsem vám dlužna jednu historku:

SAM_3207

Když už jsem měla za sebou půldruhého měsíce na stopu a myslela si, že mě nic nepřekvapí, kde se vzalo, tu se vzalo uprostřed pralesa vozítko ve tvaru toustového chleba a z něj vyskákali tři obrovští chlapi. Než jsem se stihla vzpamatovat a než nás předjel popelářský vůz plný čarodějnic, byla jsem na palubě. A na druhý den, to se teprve děly věci! Už jste si někdy stopli historický hasičák s přívěsem na přívozu uprostřed řeky? Chachá! Tak to myslím hned tak nepřekonáte.

Hoši mě vysadili na stříkačku mezi sebe, batoh zahákli do ohrádky k vodnímu dělu, pustili z megafonu nefalšovanou zélandskou country a už se jelo! Prý jestli mi nevadí, že to bude trochu dýl trvat a že pojedeme ne tak úplně po obvyklých cestách a že občas zastavíme v nějaké škole. Charitativní rallye na podporu venkovských škol se jezdí každý rok. Po polních cestách do nejzastrčenějších maorských dědinek Severního ostrova. IMG_20170321_155949Vybrané peníze jdou hlavně na výtvarné pomůcky, školní hřiště a školní výlety, aby (převážně) maorská děcka měla šanci aspoň jednou za rok navštívit posvátná místa svých předků, kde se v dnešní Době turistické vybírá nekřesťanské vstupné. Jela jsem s těmi závodníky na střeše hasičáku celý den až k moři, po výmolech mezi ostružiním jsme to drkotali asi třicítkou, vítr svištěl do očí, zadek naklepaný na řízky, ale větší pohodu jsem nezažila. Když mě vysadili na nejkrásnější pláži, nakrmili a rozmrazili, zamávali mi ještě těmi plastovými tlapami na toustovém autě.

SAM_3315

Měla jsem týden o čem přemýšlet. O tom, že nejrychleji ještě neznamená vždycky nejlíp, že počet dobrých lidí na zeměkouli mnohonásobně převažuje počet hajzlíků. Že když něco chceš, celý vesmír se spojí, ale možná to nakonec bude splněno úplně jiným způsobem, než čekáš.

Že nic se mi neděje náhodou. Že se učím každou vteřinu. Že to je ono, tak jen houšť!

A že když se můj blog začíná příliš podezřele podobat litanii s přemírou anafor, je na čase na chvilku přestat.

PS: Ten úplně poslední stop mě zavezl do české vesnice Puhoi, kde jsem symbolicky půllitrem Plzně spláchla prach cest a svatosvatě si přísahala, že se jednou vrátím. Vždyť to bude skoro jako domů!

SAM_3449

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s