Když vás jednou uhrane Jižní kříž, nemáte pokoj, dokud se zase nepřehoupnete na tu opačnou půlku pomeranče. A tak se stalo, že jsem se po krátkém domácím velikonočním extempóre (kdy mi pasení koz na spřátelené farmě v Rychlebských horách překazila třídenní chumelenice) ocitla znovu na ruzyňském letišti svírajíc v jedné ruce kufr s valašským krojem a v druhé palubní lístek s destincí Buenos Aires.

Jela jsem opět za „svými“ krajany. Návrat na místo činu po téměř čtyřech letech, trochu neplánovaný, ale napjatě očekávaný. A jelikož Latinská Amerika má vždycky něco v záloze, o silné zážitky ani tentokrát nebyla nouze. Začalo to v Argentině, kdy jsem s českou výpravou cestovala po krajanských spolcích až do velkého finále v Chacu, v roli ex-profe, tlumočnice a zástupkyně organizace Chaco checo. Pro mě to byla však hlavně cesta soukromého přátelství mezi lidi, jež jsem poznala za svého ročního pracovního působení jako učitelka češtiny (vše na mém starším blogu). Po návratu vznikl následující text publikovaný v časopise učitelů češtiny Krajiny češtiny a na webu Českého rozhlasu Krajané.

Bylo nebylo jedno velké město uprostřed Argentiny (no, na místní poměry zase ne až tak velké a zase ne až tak úplně uprostřed, spíš kus nahoře a kousíček nalevo, ale pro českou představu velké až dost). Toto město se vznosným názvem Presidencia Roque Sáenz Peña, ač půdorysem naprosto pravoúhle hranaté, se (věřte nevěřte) v květnu stalo zcela kulatým! Není divu: v největší české enklávě v Argentině uplynulo právě 100 let od založení tamního krajanského spolku Unión checoslovaca. A to už je pořádný důvod k veselici! A tak se do příprav zapojují nejen krajané, ale vůbec veškeré obyvatelstvo města popoháněné samotným panem starostou Gerardem Cipolinim. Ten pošle posly, posly došlé do jihomoravských Velkých Bílovic, družebního města Peñi (bratrského města, jak se tady krásně pošpanělsku říká), a rovnou na radnici k paní starostce Marii Vlkové:

„Drahá Marie, slavíme, přijeďte, Cipo.“

A tak jsme jeli.

Uplynuly již 3 roky od mého učitelského působení v Paraguayi a severní Argentině, během něhož jsem měla komunitu v Chacu příležitost poznat. Nyní se v krajanských záležitostech angažuji jako členka organizace Chaco Checo, skupiny nadšenců podporujících česko-americké vztahy z té evropské strany Velké louže. Využila jsem velice ráda milého pozvání a připojila se k výpravě – jela totiž opravdu celá výprava: paní starostka s manželem, cimbálová muzika Lália, zástupci Chaco Checo a několik soukromých osob toužících navštívit své argentinské příbuzné. A není snad Bílovičáka, aby v Chacu nějakého příbuzného neměl. Je to tam samý Osyčka, Novotný, Pitra, Orel, Černý a Vonka. Byla jsem velmi zvědavá, co se za ta léta změnilo.

Sáenz Peña není jediné místo v Argentině obývané českými krajany. A když už jsme vezli cimbálku, snažili jsme se, to dá rozum, aby nadělala po cestě radosti co nejvíce. Cesta na oslavy do Chaca se tak změnila v menší turné. Krajané v Buenos Aires, Rosariu a Resistencii nadšeně přivítali nabídku naší návštěvy a vystoupení a všude nás přijali s otevřenou náručí.

Hned první večer po příletu se konalo setkání v Českém domě v Buenos Aires. Nic nevadilo, že nedorazily včas kufry s částmi nástrojů a kroji, takže muzika mohla hrát jen ve třech, bez cimbálu a basy. Měli ještě hlasy a jiskru v oku a ta jako kouzlem přeskočila na všechny přítomné. Babičky slzely, dědečci zpívali, všechno to tancovalo a nechávalo si zahrát „tu svoju“. Ukázalo se, jako už tolikrát, že hudba je poutem, které váže srdce krajanů k zemi jejich předků nejpevněji.

Další zastávky na cestě podél řeky Paraná na sever se uskutečnily v dynamicky se rozvíjejícím městě Rosario a v hlavním městě provincie Chaco Resistencii.

Na obou místech působí krajanské spolky s folklórním tanečním souborem, jehož členové si vytvářejí choreografie podle videí na internetu, šijí kroje podle vzorů z fotografií a někteří si osvojují základy češtiny díky krajanským letním kurzům v Dobrušce. Komunity to nejsou veliké, ale co jim chybí na kvantitě, dohánějí srdečností, pohostinností a nadšením. Myslím, že mluvím za všechny členy „delegace“, když napíšu, že na setkání s argentinskými soubory Na zdraví a Kořene, jejichž taneční vystoupení doprovodila hudbou naše Lália, budeme všichni ještě dlouho vzpomínat.

Náročný program (z Buenos Aires do cíle bylo nutno za dva dny překonat několika autobusy vzdálenost přes 1100 km a odehrát dva koncerty) vyvrcholil čtyřdenními oslavami v Sáenz Peña.

Česká delegace byla středem pozornosti celého města, upoutávky na vystoupení Lálie a místního krajanského souboru Moravanka byly avizovány v rádiu a vyvolávány každý den pojízdnými amplióny, na slavnostní přijetí na radnici nás doprovázel čestný policejní doprovod a vše šlo v přímém přenosu rovnou do čakeňské kabelové televize.

Argentinci umí slavit opravdu ve velkém stylu!

Všichni krajané měli plné ruce práce, aby nakrmili několik set hostí, kteří se na slavnost sjeli a sletěli opravdu z celé země, nazdobili spolkový dům, vztyčili tribuny, připravili vozy na krojovaný průvod městem, nacvičili taneční, hudební i divadelní program a ukázali tak, že se s Čechoslováky v Chacu musí počítat. Za přítomnosti českého i slovenského velvyslance v Argentině, konzulů, předsedů všech ostatních imigrantských sdružení ve městě, funkcionářů radnice i reprezentantů provincie pak započaly několikadenní orgie zvuků, barev, chutí a vůní. Prolila se spousta slz radosti nad opětovným shledáním i smutku nad odchodem těch, kteří během posledních let odešli navždy. Prolila se hrdly také spousta vína, vždyť většina přítomných má kořeny právě tam na bílovických vinicích, a že krev není voda, to si tu dnes uvědomuje jeden každý.

Nejstarší generace krajanů hovořících od dětství krásným prastarým slováckým nářečím, i když se často narodili už v Argentině, pozvolna vymírá, při každé další návštěvě hledáme marně některé z milých známých tváří. Ale když jsem pozorovala taneční rej desítek mladých členů Moravanky a viděla hlavní třídu v Sáenz Peña plnou českých krojů a vlajek, bylo jasné, že Unión checoslovaca má před sebou ještě mnoho dlouhých a šťastných let, a to jí všichni k jejímu významnému výročí přejme.

Zajeli jsme si pak ještě na Iguazú, bodejť by ne!

2013

2017

(2013 / 2017)

A odtud už byl jen skok za těmi mými Oberáky a Paraguayci. Musím řict, že prospívají. Coronel Bogado je plné novinek: nová krytá tržnice, kulturák s knihovnou, pracuje se na klinice a dláždění ulic už pokročilo až k Millerům.U Drbalů mají novou vnučku, u Pepy Millera vnoučka, i ostatní děcka povyrostla a v bývalé české škole si Marta založila rodinnou pekárnu. Její koblihy, koláče a štrůdly jsou opravdu excelentní.

Jsem moc ráda, že jsem jela. Přes tu zimu, povodně a bláto. Přes ten hrozný chaos na hranicích. Nemůžu se ubránit dojetí.

Přijedu ještě někdy?  Co a koho tu najdu? Nevím. Jen ten Jižní kříž bude snad stejný.