Když se teď dívám zpátky na ten měsíc na zeleném ostrově, celý leží tak trochu v mlze. Opředený pavoučími sítěmi. Jako bych ho prošla napůl ve snu, v nějakém transu. Jako by si moje duše vybrala právě tenhle čas a toto místo, aby se dostala z ročního toulání po hvězdách zase bezbolestně a pomalu zpátky, aniž by křísla křídlem o zem.

Irsko pro mě bylo rituálem návratu. Návratu z dříve nepředstavitelných dálek. Vracela jsem se hustou mlhou, tuhou jako bílkový sníh, zpátky domů. Do pokojíčku srdce svého. A tak, i když jsem šla pořád dál a neotáčela se, ten pohyb měl charakter konečnosti, loučení. Opisovala jsem kruh, lemovala pobřeží a Čas se zpomaloval. Střídavě si brali otěže Všudybud i Mámení a přetahovali se o mě. Kroutili mi pysk, ale růžové brýle se jim nasadit nepodařilo.

Když jsem na konci června za hustého deště dosedla v Dublinu na letištní plochu a pilot ohlásil teplotu 12 stupňů, přineslo mi to pocit zvráceného uspokojení. Karma. Myslela sis, že to bude lehké, že? Pamatuj, že lehkost bytí se stane za chvíli nesnesitelnou. Asi teď potřebuješ něco jiného. I návraty jsou tréning. Obzvlášť, když si ty návraty naplánuješ jako měsíc vzdalování se.

V Dublinu jsem se okamžitě cítila jako doma. Mají v létě všechno rozkopané jako v Brně. Mají taky v nejcentrovatějším centru falický symbol trčící do nebes – a protože Irové jsou radikálové a rváči, ještě daleko tvrdší a delší, než náš šulin na Svoboďáku. Dávají mu různé mazlivé přezdívky, z nichž The Erection at the Intersection je myslím dostatečně mezinárodně reprezentativní. Jako doma jsem si připadala taky proto, že se tu pije spousta piva v krýglech správné velikosti a v uspokojivých variantách (miluju Aly) a na rozdíl od Británie tu na každém rohu dostanete výborné kafe (samozřejmě včetně nefalšovaného Irish coffee). Hned po cestě do hostelu jsem narazila na Czech pub. A hned v hostelu jsem na zdi narazila na velmi dobrou radu přesně v irském stylu:

„You are here. Deal with it.“

Po pár dnech shledávám irský humor zcela cimrmanovským. Začínám je mít ráda, i když jim rozumím každé desáté slovo. Ale furt je to lepší bilance než ve Skotsku.

Město je město a touha je touha, a tak vyrážím na Wicklow. Kopce a vřes a mraky nízko na obloze a slanost moře s každým poryvem větru. Borůvčí, které ještě nikdo neočesal. Modrá pusa, modré prsty, vůně ovcí, pohyb v mlze. Skřehlost prstů po ránu, tepání krve až v krku, trnutí zubů po rozcvičce v potoku. To je radost. Přesto se do těla pomalu vkrádá nekonečná únava. Chcu to všechno – a zároveň jaksi malátně už jen toužím být doma. A tak se to ve mně bude prát celou cestu.

Všechno je tu tak staré! Tolik stromů k objímání, jen si na nich přečíst stovky zim. Šeptají, jsou vznešené, ví. Aj vy duby, duby, co vy o tom víte? Všecko.

Kapradě. Vůně je stejná, ale přesto jsou jiné než ty zélandské. Tamty zažily stvoření a růst země. Tyto pozorují zrození lidí, růst domů z kamene a jejich pomalé drolení. Obrůstají hradbičky v lese, šeptají příběhy dávno mrtvých hospodářů. Je v nich smutek, a přece krásný, svírá sladce. Jako ruiny hradů a klášterů a zarostlé hřbitovy s keltskými kříži. To je potrava, ze které roste a na které staví současnost. Dá se po nich cestovat věky tam a zpět, vrstvy času tu jsou jakoby propojené. Cítím, jak na mě sahají ty stovky, tisíce let. Zvláštní pocit. Nikdy nejsem sama, čas je zhuštěn okolo. Hmátnu po ostružiní a prostrčím paži rukávem času.

Užívám si hradů, pobořených klášterů obrostlých ostružiním. Irsko je z nich složené. Pořád o ně zakopáváte – gotické oblouky trčící k obloze, ulámané erby, pohozené v trávě. Mezi nimi se pasou krávy, ovce a já na jahodách. V noci kolem stanu obcházejí duchové mnichů i bardů (často to bylo totéž) – snad samého svatého Kevina a Patricka? Kilkenny, Cahir, Cashel, Blarney… je to krása!

Pomalu se sunu na jih, pár dní pěšky, chvilku stopem, někdy lenost zvítězí, tak se popovezu autobusem. Učím se respektovat své nálady a přijímat své po troše toho luxusu toužící já. Čert to vem, někdy je potřeba se rozšoupnout. Nacpat se do zásoby těmi tak úžasně vonícími čerstvými rybami a zalít to pořádnou pintou (nebo radši dvěma). A tak sem s tím haddockem, ať už je to cokoli, a místo chipsů mi tam hoďte salát a nezapomeňte na skvělou kouřící rybí polívku chowder a pak kus mrkvové buchty, please, a irskou kávu navrch, jak má být! Poprvé po roce sním víc než spálím – a je mi to jedno. (Mé peněžence zas až tak úplně ne, ale co už, to budu řešit až doma.)