Štramberáci o sobě tvrdí, že „dyž nevidiju z okna Trubu, su z teho celi marod.“

Je to pravda. Vyhlédnout z okna a ujistit se, že je Trúba na místě, byla první automatická věc, kterou jsem vždy po probuzení udělala. Celé dětství mě pronásledovaly noční můry, v nichž do Trúby uhodil blesk, narazilo letadlo, zřítila se v zemětřesení nebo byla sestřelena nepřítelem. Běhala jsem mezi kamením, které zažilo Přemysla Otakara, a brečela. Život bez Trúby jsem si zkrátka nedovedla představit. Nedovedu to ani dnes. Vždy když přijedu na rodnou hroudu, následuje zběžná kontrola známého vesmíru:

jih: Javorník a Radhošť, hrbolek kapličky, stav sněhu na Pustevnách – v pořádku;

východ: Bílá hora tak případně zakrývající ohyzdu Kopřivnici, tušenou za ní dole v údolí, košatá lípa a pod ní Panenka Maria – v pořádku;

sever: výrazná bílá věž příborského kostela, mošnovské letiště a dál vzadu haldy a komíny lemující obzor na ostravské straně – v pořádku;

a na západě nad čtyřmi střechami a co bych ruku natáhla přímo před nosem naše sousedka, kulatá hlídačka a hradba všech jistot – Štramberská Trúba.

V našem domě číslo 98 na Jaroňkově ulici, obecně označované prostě jako „Kopec“, se narodila už moje prababička Anna. Mezi všemi těmi Sopuchy, Petráši a Hanzelky.

Za nic bych to místo nevyměnila! Na podzim uplyne 20 let od chvíle, kdy jsem začala studovat v Brně a přesunula své saky paky na koleje Tvrdého, druhé patro, první okno napravo od vchodu. Můj život se v této chvíli dělí přesně napůl mezi severem a jihem. Ale na otázku „Z kama si?“ odpovídám zcela automaticky a s nejhlubším přesvědčením: „Jsem ze Štramberka… ale teď zrovna žiju v Brně.“

Za všechny ty roky, které jsem strávila někde jinde, studiem, prací nebo cestováním, mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych se někdy mohla nevrátit domů. Že bych se mohla vdát za bohatého majitele hovězího dobytka v Paraguayi a mohlo by se za mnou jezdit na steaky (jak navrhovala moje ségra), že bych mohla zůstat v Galicii, protože je tam super moře, kafe, čerstvý pomerančový džus a nejlepší pulpo na světě a mohlo by se za mnou jezdit na prázdniny (stále ségra), nebo bych mohla zůstat na Zélandu, když už je tam tak nádherně, jak to všem pořád vykládám, a mohlo by se za mnou … prostě jezdit. Miluju cestování. Je spousta nádherných míst, kam bych se chtěla vrátit, a ještě víc takových, kde jsem ještě nebyla a určitě pojedu, dřív nebo později. Ale marná sláva, jak nevidím Trúbu z okna, jsem z toho celá marod.

Musí v tom být nějaké kouzlo, v těch našich horách, že se mi srdce sevře, jak jen na ně pomyslím, a poskočí, sotva se na ně podívám. A ti lidé z nich jsou mi tak nějak blízcí, čuju je na dálku a jsem s nimi v přízni.

U nás se rodí ogaři, pro něž má i moje brněnské já pojmenování sedící jak prdel na hrnec: jsou to prostě borci.

U nás je Rašků tolik, že už naše jméno vstoupilo do mytologie. Moje třídní na gymplu s oblibou používala příměr „je jich jak malých Rašků“ – což už je opravdu hodně! Ve třídě na „měšťance“ jsme byli Rašci tři, aniž bychom si byli vědomi jakékoli příbuznosti mezi sebou. Sem tam se mě někdo zeptá, jestli jsme příbuzní – vy víte s kým. Těžko říct, ono… je nás přece jak malých Rašků. A tak odpovídám tou jedinou možnou odpovědí: „Toš beztak jacysy bratrancy s Juru zme! Šak zme z druhe strany kopca!“

S Hanzelky je to u nás jako s Rašky: jednomu se vyhneš, o druhého zakopneš. Nedávno jsem mluvila s naší sousedkou, paní Hanzelkovou. Odhrabovala sníh před barákem. Táhne už jí na dvaadevadesát, pravila. Beztak bude s Juru sestřenica. Dyť su z druhe strany kopca!

Jezdívali jsme každou neděli za babičkou a dědou do Mezříča. Známá trasa: Štramberk – Ženklava – Veřovice – Mořkov – Hodslavice – Krhová. Pamatuju si, že asi dvakrát nebo třikrát jsme po cestě minuli postavu v teplákovce a kulichu, běžící po krajnici: „Dívejte, dyť je to Zátopek!“ Od té doby, když vidím běžce podél cesty, volám v duchu: „Dívejte, Zátopek zas běží!“

(A to jsem se nedávno dočetla v Kosatíkovi, že Emilova maminka byla rozená Pavlíčková ze Zubřího. Můj pradědeček byl Pavlíček ze Zubřího!)

Eště jednoho borca znám. Od knížek s jeho obrázky jsem se nemohla nikdy odtrhnout a během vyučování jsem jimi s tichým souhlasem naší češtinářky listovala pod lavicí. Všechny štorchovky, mayovky a verneovky v jiném než Burianově hávu považuju za ubohou náhražku, prachsprostý podvod. Jeho Sedící Býk na mě moudře shlíží, zatímco tohle píšu.

Mám je všechny v Brně nad postelí. Je to s nimi podobné jak s tou Trúbou: musím na ně vidět. Však jsme taky přízeň! Naši prapraprapředci už spolu beztak hodovali na mamutovi v jeskyni Šipka, z mojí strany kopca.

Zdeněk Burian, Jiří Hanzelka, Jiří Raška, Emil Zátopek. Všichni moji dobří spolurodáci.