Upozornění: pokud se těšíte, že vám teď prozradím recept na štramberské uši, tak to máte smůlu!

Je všeobecně známo, že oprávnění péct štramberské uši mají pouze Štramberáci (ještě lépe pak Štramberačky), a to nejlépe rodilí. Existuje tu pak ještě šance (poměrně malá), že se sňatkem se Štramberákem kvalifikujete do stavu „ adept-čekatel ezoterických věd.“ Pak už vše záleží jen na vaší adaptabilitě, rychlosti infiltrace a ochotě vaší tchyně do tajů pečení uší vás zasvětit.

Tak se k uším dostala mamka. Jako rodilá Valaška z Mezříča startovala sice s hendikepem, ale jelikož se přivdáním k Raškům z Kopca naturalizovala již v raném věku 24 let a navíc pocházela z cukrářské rodiny, bylo jí odpuštěno. Recept na štramberské uši, který pustila tchyně, babička Maňa, je zapsán v mamčině kuchařské knize (kalendář Tatry Kopřivnice, národního podniku, z roku 1978, značně ohmataný a flekatý a vyzdobený našimi dětskými čmáranicemi) na jedné z prvních stran. Důkaz, že se mamka stala plnohodnotnou Štramberačkou.

Kam až má paměť sahá, uši se vždycky pekly společně. Nemám přímo vzpomínku na to, že by pekla babička, měla totiž po operaci a pak po mrtvici problém hýbat rukou. Zato si moc dobře pamatuju, jak chodila kolem a kibicovala. Všichni jsme se tak nějak motali kolem a nějak se na pečení podíleli. Minimálně od tří let jsem mohla tu přimáznout plech, tu udělat důlek v mouce, kráter sopky, do nějž se pak tak krásně vypluskla hromada vajec. Ponořit ruce do nadýchané hory a cítit, jak se ti lepí prsty medem, to jsem vždycky milovala. A pak se samozřejmě ochutnávalo. Obzvlášť rád tak pomáhal taťka. Seděl u televize, sledoval hokej a my jsme mu nosily vzorky.

Puť je u nás v květnu, 40 dní po Velikonocích. Vychází to vždycky tak nějak kolem Zmrzlých a Velké pardubické. Uši se musí péct týden dopředu, aby se trochu uležely, bo pak už stejně není čas. Jak jednou dorazili kolotočáři, nás děcka už z velkého řetízáku (2 Kčs), z labutí (3 Kčs) a od střelnice (za ránu záložka s Vinnetouem a pod maringotkou napadaná spousta drobáků) nikdo nedostal.

To pečení týden předem však mělo taky svou nevýhodu: krabice s ušima se musely uchovávat hodně vysoko na skříni a hlídat, jinak hrozilo, že do puti nic nezbyde. Pamatuju si přesně rok, kdy jsem konečně vyrostla natolik, že se mi podařilo natáhnout se z přistavené židle a dosáhnout do krabice na knihovně v obýváku!

Během let se vytvořil sehraný tým: mamka večer předem dělala těsto. Na její alchymii záleželo, jak se mi bude ráno válet. Já sem totiž válečka. Uležené těsto z ledničky rozhnětu, aby se zahřálo na tu správnou teplotu, a pak už válím a vykrajuju. Pokud se těsto povede, umím ty nejtenčí a nejkřupavější uši v celém známém vesmíru! Tfojasegra je strážce trouby, mazač plechů a stáčeč. Dobré uši se nelepí na plech, nesmí se vysušit a musí se za horka bleskově stočit, aby se nepolámaly. Je to práce stále spálených prstů.

Na pečení uší se udělá vždycky hnusně. Ochladí se a lije jak z konve. K dovršení atmošky je potřeba taky zvolit správnou hudbu. Mým úkolem bylo poschraňovat po baráku všechny Redly a Flerety, většinou to totiž chtělo něco ráznějšího, do zpěvu. Babičku Raškovou v domku pod Trúbou časem nahradila babička Pavlíčková z Mezříča. Měla tendenci se zhostit role kibice od samého počátku, ale od pečení uší byla rezolutně vykázána. Ač se její pobyt ve Štramberku protáhl nakonec na dobrých dvacet let, byla zkrátka přespolní. Asi se urazila, ale nic naplat, jak se jedná o uši, neznám bratra, natož babičky.

Naposledy jsem pekla uši v Paraguayi. Před pěti lety. Sama. Byl květen, blížila se puť a bylo mi strašně smutno. Rozhodla jsem se, že uši upeču pro krajany jako překvapení. Navzdory primitivní kuchyni v dřevěné chýši na dvorku a navzdory tomu, že jsem je dělala sama, se (vzdor vrozené skromnosti) povedly bezvadně. Myslím, že to bylo tím, že i přes tu dálku (nebo právě pro ni) jsem byla s domovem propojená jako nikdy předtím. Volali jsme si téměř denně přes skype a vyměňovali si recepty, které jsem potřebovala na každotýdenní hodiny vaření a pečení s krajankami. Tenhle jsem jim neprozradila. Ani na mučení! A že žadonily. Musely se spokojit s hotovým výrobkem.

Náhoda tomu chtěla, že od té doby jsem se vždycky v době puti vyskytovala někde hodně daleko. Květen je příliš lákavý měsíc k cestování, aby ho člověk nechal jen tak ležet ladem. A tak jsem v květnu 2014 šlapala severní Camino ve Španělsku, v květnu 2015 West Highland Way ve Skotsku, v květenu 2016 trek Santa Cruz v Peru, no a loni jsem se ocitla opět v Argentině a Paraguayi mezi krajany. Doma se válčilo s Tatary beze mě. A taky už bez mamky…

Letos to vypadalo nadějně. Přijela jsem do Štramberka právě na čas: týden před puťu. Udělalo se dokonce i správně hnusně: po cestě mezi Brnem a Štramberkem teplota klesla o 10 stupňů, vál ledový severák a kopce byly přikryté šedou dekou.

Ale tentokrát bylo všechno jinak. Tfojasegra vypověděla spolupráci: letos žádné uši nepeče. Poslední roky s tím byly jen problémy. Vyšly tlusté, lámaly se, nebo zas lepily, těsto nedrželo a vůbec. Letos ať si peču sama.

Pustila jsem se do těsta. Byl to krásný pocit, zase si sundat prstýnky a hodinky, nasadit zástěru, nachystat vál, pořád ten stejný, jako když mi byly tři, udělat důlek v mouce, zanořit do ní pracky a cítit, jak mi žloutek a med protéká mezi prsty. To je chvíle, kdy přidáváte nejdůležitější ingredience: radost z přítomné chvíle, vzpomínky jak korálky navlečené až k dnešku, a tu spoustu lásky, co jste za celý rok nashromáždili. Schraňovali jste ji postupně, aby byla po ruce, až bude potřeba: teď!

Ale něco bylo špatně. Těsto nedrželo. Drobilo se. Musela jsem lepit, improvizovat. Nakonec byl výsledek uspokojující a to mě uklidnilo. Však ono se to uleží.

Ráno ale smůla pokračovala. Uši se v troubě nafoukly, naskákaly na nich obrovské puchýře. Tak nějak asi omylem vznikl pita chleba. Kdybych chtěla, mohla bych je rovnou začít třeba zločinně plnit šlehačkou, ale točení nepřicházelo v úvahu. No hrůza. Za oknem mě pozoruje Chlupatá Koule, přilákaná vůní, a občas nevěřícně mňoukne.

Co se děje?

… Neměla jsem ty plechy mýt. Plechy mají taky svou nalepenou historii, kterou je třeba respektovat… Ne, bude to tím pečícím papírem, to byla chyba, inovace se u uší netolerují. Šup s nimi z papíru, natřít plech brkem… Nepomohlo to. Určitě za to může ten med. Byl nějak divně řídký a jaksi kalný, hned se mi to zdálo podezřelé, to nebyla ta pravá medová jantarová barva a konzistence… Nebo že by za to mohla mouka? Už ani mouky dneska nejsou, co bývaly. Co též do ní strkají? Není tam nějaká chemie? … Nebo ten prášek do pečiva, nebylo ho tam hodně? Člověk nikdy neví, už ani prdopeče nejsou, co bývaly, beztak to nějak šidí nebo dělají větší balení a člověk si toho ani nevšimne…

Nepomohlo nic, změna trouby ani teploty, plechová strategie, zpívání nahlas s Redlem, prosby ani kletby. První to vyslovila ségra: od té doby, co mamka umřela, uši se nedaří.

Nevím, mamka je se mnou pořád, doma, v Peru, v Argentině i na procházce na Pryglu, vždycky se nějak infiltruje do batohu, ani si toho při balení nevšimnu. Ale těsto se nehněte hlavou. Na uši je potřeba láskyplné ruce, a čím víc párů, tím líp. Jsou věci, které by člověk neměl dělat sám.

Statečně jsem vytrvala až do konce těsta, hnětla, válela, vykrajovala, mazala, pekla, kroutila a pálila si prsty. Přibyl ještě jeden nečekaný mezikrok: propichování boulí. Výsledku to moc nepřidalo.

A tak máme letos na puť štramberské mrzáčky, štramberské placičky a štramberskou drť. Což o to, jíst se to dá, i když to nevypadá valně. Ale jedno vím jistě: bez sestavení kompletní štramberské reprezentace zahrnující minimálně tři generace pekařek, kibiců a ochutnávačů už do toho znova nejdu.

Jsou věci, které by člověk nikdy neměl dělat sám. A na štramberské uši je potřeba spousta Štramberáků – spousta Rašků.

12. 5. 2013 Paraguay