Sever je stav duše aneb Putování Norskem po stopách sv. Olava

El norte no es un lugar sino un estado de ánimo. Sever není místo, ale stav duše.

(parafráze slavného citátu o Macondu z knihy Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze.)

Den 0.

úterý 24. 7. 2018, Oslo – Eidsvoll verk

Ještě jsem ani nevyrazila a už potkávám dobré lidi. Na moji veřejnou žádost na couchsurfingu o přespání v Oslu se mi ozvala Joana. Portugalka, která se rozhodla emigrovat do Norska. Vybodla se na neperspektivního přítele, práci, rodinu i celé SAM_0002dPortugalsko, dala si inzerát v norských novinách, zda by ji někdo nezaměstnal – a ono ji někdo zaměstnal. V tomhle nezištném pomahačství jsou Norové přeborníci, jak jsem se v následujícím měsíci nejednou přesvědčila. A tak se milá Joana spakovala a teď je tady. Naučila se norsky během pouhých 3 měsíců (za což má můj neskonalý obdiv), teď už tu žije několik let a pracuje ve velké firmě distribuující norské lososy do celého světa. Má tudíž základnu blízko letiště (ta firma i Joana), na místě pro mě více než výhodném.

Přilétám do Osla pozdě večer v neuvěřitelném vedru. Člověk se tu na sever jede trochu zchladit a v 10 večer je pořád skoro 30C! A taky světlo. Na to jsem se moc těšila, dlouhé dny, které bude možno využít do mrtě, užít si každou chvíli putování naplno, mít prostor dne zaháklý na vytahané kšandě a od 4 do 23 s ním dělat psí kusy.

Rovnou z letištní haly jede vlak do městečka Eidsvoll. Je to jen jedna zastávka. Joana mě vyzvedává na nádraží a hned mě bere na obhlídku místních pamětihodností. Eidsvoll totiž není jen tak ledajakým městečkem poblíž letiště: je to kolébka norské demokracie. SAM_0002aZde byla v jednom z krásných dřevěných panských domů, jakých budu obdivovat během své cesty ještě milión, v roce 1814 sepsána první norská ústava a zvolen nezávislý norský král po 400leté nadvládě Dánů. 17. květen, den, kdy zde došlo ke slavnostnímu ústavodárnému shromáždění, je od té doby norským státním svátkem. Dnes je tu samozřejmě muzeum. V 10 večer samozřejmě zavřené. Ale pěkné je to, palouček jak ze žurnálu a kolem se vlní říčka, všude je však znát letošní katastrofický nedostatek vody.

Už je to tak: vybrala jsem si špatný rok. V Norsku vládnou vedra a stoleté sucho, od května tu neviděli ani kapku deště, platí přísný zákaz zavlažování trávníků, napouštění bazénů a jiného plýtvání vodou. Taky je vyhlášen stav nejvyšší protipožární pohotovosti, nesmí se rozdělávat ohně, grilovat, kouřit.

Jo, vybrala jsem si prý špatný rok. Začátky mého putování budou horší, než co jsem kdy zažila na caminu. Vedro, výheň a k tomu 15kilový batoh, protože na rozdíl od camina je to tentokrát měsíc s plnou polní. Spaní a vaření, věci do zimy, spousta vody, a taky jsem si vzhledem k cenám vzala s sebou dosti značné zásoby ovesných kaší (snídaně), směsi suchých plodů (první pomoc), knekebrotů a paštik (oběd), kuskusu a sardinek (večeře). Budu muset něco užrat, jinak mě to v tom počasí zabije hned na startu.Teď máte v podstatě přehled o jídelníčku poutnice. Celkem se to za celý měsíc nezmění. Jen přibude jednou za čas půlkilový jogurt (mají je výborné, obzvláště lehce se vypěstuje závislost na vanilkovém) a nejčastěji jak to půjde nekonečné kafe. Nekonečné kafe je v Norsku kapitola sama pro sebe. Vše jím začíná a končí. Filtrované kafe v konvici, které je za pár korun všude a vy si ho můžete do hrnku dolít, kolikrát chcete, se stalo mojí drogou, tématem ke konverzaci, důvodem k žití, příležitostí k seznámení úplně všude. Nekonečnému kafi vděčím za mnoho srdečných setkání a mnoho užitečných informací.

Joana mi taky dává první lekci norštiny: ø se čte jako ö, å jako o, a o jako u. Paráda, už umím norsky! Tusen takk, Joana!

Den 1.

středa 25. 7. 2018, Oslo – jezero Burud Vann, 27 km.

V noci se mi zdálo, že s Joanou plaveme v jezeře plném sraček. Rozhodla jsem se to brát jako dobré znamení.

Brzo ráno mě Joana přibližuje zpět na vlak (už zas skoro 30C) a já si kupuju lístek do Osla sentral. Jsou to sice jen 3 zastávky, zato to stojí 101 NOK. Ach jo. Budu si muset začít zvykat – ale na tohle se zvyknout nedá. Norské ceny všeho jsou prostě astronomické.

V Oslovi panuje kolem nádraží neuvěřitelný stavební ruch. Roste tu celá nová čtvrť, mrakodrapy každý jiný a mezi tím se snaží vybudovat síť mostů, nadjezdů, podjezdů a tunelů. A jelikož to celé stojí (či bude stát) na území nejstaršího oslovského osídlení, nezbývá mi, než se proplétat mezi náklaďáky, válci, horkým asfaltem, ale i stále usměvavými a ochotnými norskými cestáři. Ukazují mi cestu, kudy z toho ven, rovnou k parčíku s ruinami kostela sv. Hallvarda. Tam to totiž všechno začne.

Cesta svatého Olava, krále Olava Haraldssona. Mezi poutníky známá též jako St. Olav´s way. Putování z Osla vnitrozemím Norska s cílem v katedrále v Trondheimu, středověkém Nidarosu, kde byl král Olav pohřben. Ta štreka začíná právě tady, neboť svatý Hallvard byl v dobách krále Olava hlavní oslí katedrálou, pilířem norského křesťanstva. Od katedrály ke katedrále – to se zdá patřičné pro křesťanskou pouť. Proto se král Olav stal svatým: je mu připisována zásluha za pokřesťanštění norských Vikingů. A protože Olav nebyl žádný poustevníček, ale vikingský bojovník, vnutil Norům křesťanství ohněm a mečem. Sám také zahynul (roku 1030) v bitvě proti těm, kdo nebyli příliš ochotni sdílet jeho nesmlouvavé teologické názory a podřídit se jeho mocné a o nic méně nesmlouvavé světské nadvládě.

SAM_0041

Tak tady vyrazím. U milníku s číslem 643. Vlastně kilometrovníku. Má to ale všechno jeden háček. Nejsem vůbec žádný křesťan. A to už mám přitom za sebou pár pěkných štrek do Santiaga. Proč to teda vlastně podnikám? Co si od toho slibuju? Možná to bude znít divně, ale odpočinek. Chůze je pro mě největší relax. A chůze na dlouhé vzdálenosti, putování den za dnem spoustu dní v kuse s batohem na zádech, je ta nejlepší psychoterapie, jakou znám. Je to taky nejlepší způsob, jak poznat nějakou zemi a její obyvatele, jak si je osahat, nasát, zamilovat. SAM_0011A tak když plánuju prázdniny, plánuju je dlouhé a pěšky. Na tyhle norské jsem se těšila už hodně dlouho. Nemohla jsem se dočkat, fakt. Příjemně mě mrazilo při představě, že mě čeká divočina, zima, voda shora i zdola, mokřady a brodění, možná i fujavice a zmrzlé prsty, věčně nacucané boty a pára u pusy. Představovala jsem si Norsko asi jako Skotsko v květnu, kde tohle všechno bylo a taky jinovatka po ránu jako bonus. Těšila jsem se na ten pocit absolutní vyčerpanosti, kdy večer konečně najdete flek na stan, shodíte bágl ze zpocených zad, skočíte do ledového potoka nebo jezera, uklohníte nějaký ten kuskus, zhltnete ho, zcela žravě animálně, vypijete čaj a možná vám i zbude kousek sil na vyčištění zubů, pak složíte své unavené kosti do spacáku a je vám blaze, protože dnešní den byl nádherný – každý vždycky je.

A teď jsem tu. Brzo ráno v smradlavém parčíku s povalujícími se houmlesáky evidentně severoafrického původu, u pár ruin posetých odpadky, v tom děsivém vedru už teď k zalknutí, u milníku/kilometrovníku s číslem 643. A s tím gargantuovským báglem překračujícím nejméně o 4 kila mou ideální představu pohodlného putování. OK. Rychle pryč odsud. Čeká mě skvělý úvod: celý den ploužení rozžhaveným Oslem.

Osel se mi nelíbí. Zjistím pak časem, že se mi nelíbí ani jedno z norských měst. Norové nejsou dělaní pro města, města nejsou dělaná pro Nory. Je to celé jakési šeredné, účelové, ošuntělé, bez duše. Norská duše je ve dřevě, ve vodě, ve větru. Norové jsou Vikingové, ne králíci. Připadá mi, že zavřít Nory do měst a omezit jim pohyb na asfaltové čáry je zločin. A nemají tu bankomaty. A poflakují se tu podivné existence. A všude otvírají až v 10 a já potřebuju plynovou bombičku. A je děsné vedro. Můj mozek si to nějak furt nedokáže srovnat: všechno je jak ve Španělsku: jdu s batohem, hůlky klepou o chodník, voní kafe, slunko se mi propaluje do sítnice a po nose tečou čurky potu. Akorát ty ceny tomu nějak neodpovídají a spouštějí v hlavě alarm. Pryč!

SAM_0017

Poutnické centrum. Ano, Osel má své vlastní svatoolavské poutnické centrum. A v centrumu dobrovolnici Marion. Vyplňuje pro mě poutnický pas, informuje mě o změnách na trase, povídáme si. Chce být užitečná. Po jistém váhání přijímám nabídku poutnického požehnání. Jsem sice hrdý pohan, ale beru to tak, že pokud tomu věří ona, pozitivní energie, kterou mi svým požehnáním předává, si najde svou cestu na cestě mé. A tak se staň!

Klekám si na karimatku, pokládá mi ruce na hlavu a pronášíme spolu, ona norsky, já česky, prastará slova, prastarou magii: Otče náš… A pak mi vhrknou slzy do očí, protože ona pokračuje mně tak známou ozvěnou z dálky, slovy, jež mám opletené čtyřmi hlasy známé melodie:

May the road rise to meet you / may the wind be always at your back /

may the sun shine warm upon your face / the rain fall soft upon your fields /

and untill we meet again / may God hold you in the palm of his hand.

Marion je taky feministka. Když se dozví, že jsem Češka a jdu sama, ujede jí: „Oh, good! There are more of you! That´s brave!“ Sice nevím, co je statečného na tom vybrat si jít někam pěšky místo jet autem, ale rozmlouvat jí to nebudu. Už jsem to párkrát zkoušela a je to zbytečné.

Od poutnického centra mě začínají provázet různá znamení – no prostě symbol Olavovy cesty:SAM_0020

SAM_0032Frognerparken: dělám si tu ve stínku pauzu na oběd. Je to jediná část Osla, kde se cítím skvěle, navzdory davům turistů. Je tu zeleň a voda. Tady zákaz zavlažování evidentně neplatí. Usazuju se pod strom u pítka a dávám si kus uzeného lososa a gudbransdalský karamelový sýr, kterými mě podarovala na cestu Joana. Pak stoupám na kopeček s Vigelandovými sochami.SAM_0038 SAM_0033Už jsem je tu kdysi viděla (s hrůzou počítám, že právě před 10 lety) a byly nádherné. Jsou nádherné pořád. Těla jako by pod mým pohledem ožívala. Nejvíc mi učarovaly variace mileneckých dvojic. Už tehdy. Teď po 10 letech vzpomínám na ty, kdo zatím prošli mým životem, a zasahuje mě to ještě mnohem silněji. Ale všechno, co se dnes děje, je také předzvěstí budoucnosti. Jen ta Lenkaplenka pražící se na slunci se sochami v oslím parku to ještě netuší.

A pak po značkách téměř v bezčasí, dál, ven z města. Hranici Osla tvoří mělká říčka. Chtěla bych tam skočit, ale není kam, stěží 5 cm líné vody. Ale dál proti proudu se stezka noří do kaňonu s vodopádem, u kterého se čachtají místní děcka. Popojdu ještě dál a narazím na pár tůněk. Odhazuju batoh, oblečení, skáču tam, všechno je mi jedno. Konečně voda!

Ten den bylo 36C. Ležím tam naložená v té vaničce a sbírám síly na další Saharu. Snažím se přepnout modus na „norská meseta téměř kastilská“. Pak je to furt do kopca. No jasně, že se divím, přece jdu na sever, tak to dá přece rozum, že to bude už jen furt do kopca!

SAM_0061

První odměna přijde v obci Hosle (zahréte ně na té Hosle): cesta míří do zlatých žitných polí lemovaných statky – venkov! („Podívám se z okna, vidím venkov, tak jsem požádala.“)

Druhou odměnou je opravdový les plný maliní a borůvčí. Občas proběhne běžec nebo projede někdo na kole. Nechápu, že to nesbírají! Mám ty hody jen pro sebe. Bylo to opravdu na poslední chvíli před smrtí.

Třetí odměnu dne si vyrábím večer sama: zacházkou z trasy k jezeru Burud, které jsem si vybrala k noclehu. Temná chladná hladina uprostřed lesa, malá písčitá pláž. Už tu táboří španělský taťka se synem a kolem řádí jednodenní výletníci ve vodě ještě v deset večer. Šak co, jsou prázdniny a ještě je světlo. Přidávám se k nim a jenom to zasyčí. Plavu oblečená, a tak zároveň peru. Osvědčená metoda. Stavím vnitřní díl stanu, to jen kvůli hmyzu, ale komáři nejsou. Vychcípali vedrem.

SAM_0067

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Norsko cestou svatého Olava. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s