Den 2.

čtvrtek 26. 7. 2018, Jezero Burud – Klaistua – fotbalové hřiště v Hole, 27 km

Ráno v 6 vstávám a dávám si na probrání půlhodinku slastného cákání v jezeře. Všude je ještě mrtvo, ale Oskar už začíná péct. Cesta vede z lesa kolem luxusní kadibudky a dál do údolí s golfovým hřištěm. Začínají po něm popojíždět brigádníci na sekačkách, ale nemají co sekat. Všude kolem, kam jen oko dohlédne, žlutá, slunkem spálená tráva.

Za dědinou se má Olavova stezka vnořovat do lesa Krokskogen, slibují cedule a průvodci. Po zbytcích prastaré královské cesty, gamle Kongeveg, jež kdysi spojovala Oslo s Bergenem. Těším se, že se schovám do chládku stromů, ale ouha: sice se vnořuje do lesa, ale je to prašná silnice pro dvoustopá vozidla, stromy kolem úhledně a svědomitě vykáceny, kroutí se to nahoru do kopců bůhví kam a bůhví kolik kilometrů, ale nikde ani centimetr stínu. Žlutý vrah pere přímo do zad, kolmo. Vysmívá se mi jen můj vlastní zpotvořený stín, po kterém si neustále šlapu.

Deru se tak celé dopoledne, stále do kopce, občas kolem projede auto a zvíří prach, takže můžu opravdu kvalitně skřípat zuby. Volím dělící taktiku: malé, ale rychlé úseky chůze od maliní k maliní. Zabírá to jako mrkev na provázku před oslem (v tomto případě za Oslem), malin jsou tu totiž tuny. Potkávám velkou spoustu informačních cedulí s velkou spoustou jistě zajímavého textu, ale všechno je jen norsky, takže poučení o místní historii zůstávám ušetřena. Pochopila jsem jenom, že to tu je moooooc staré, že už tudy všichni jezdili hrooozně dávno a že usedlosti, jež míjím po cestě, jsou zmiňovány v královských dokumentech již skoro tisíc let.

Pak mi začne docházet voda. Přemluvím se k zacházce přes Olavův pramen, ale jsem skeptická. Má skepse je opodstatněná: v lesní studánce není ani kapka vody. Aspoň si tu v mechu a stínu na chvilku schrupnu.

Míjím několik statků, ale nikde ani noha. Až v hájence se spoustou zaparkovaných traktorů a strojů na kácení dřeva se na mě rozštěkají psi. Osmělím se a zavolám, vyjde paní hajná a načepuje mi luxusně chladné kohoutkovice. Prohlíží si petku, kterou jí podávám, a ptá se, odkud jsem. Flaška je ale z Andorry, tak to jsem ji dokonale zmátla. Odchází zas do stínu stavení a volá na uštěkaného ratlíka: „Domů, Karamelo!“

Kolem poledne mi z toho vedra začne regulérně hrabat, takže vymýšlím krásnou báseň o králi Olavovi, kterou si pak omílám, dokud není dovedena k naprosté dokonalosti. Báseň zní takto:

Byl jednou král Olav

ten když mobilem volav

jak miluje svou squaw

velmi velkou lav (jako love, vole)

ušlapal ho dav.

V tomto poetickém rozpoložení přicházím až do luxusního komplexu budov Klaistua, což je dnes, stejně jako před stovkami let, zájezdní hostinec na královské silnici, jediný široko daleko. Pyšní se několikasetletou tradicí norského pohostinství a návštěvami spousty korunovaných hlav. Z výhodné polohy na kopci střeží ústí cesty do obávaného skalnatého kaňonu Krokkleiva, spadajícího prudce k jezeru Tyrifjorden. Skoro 400 m převýšení na 3 km. A samý šutr. Jak to proboha mohl vyjet plně naložený dostavník? A jak to proboha mohl sjet? O pár metrů dál jedno místo nese jméno Doktorberget. Doktor ženoucí se bryčkou na pomoc rodičce si tu v noci cestou dolů srazil vaz.

Nad statkem Klaistua se dá lesní pěšinou dojít až ke Královské vyhlídce. No nekupte to, je jenom 34C a jde se stínem! Panoramata ale opravdu stojí za to. Můžu si prohlédnout a pěkně prozkoumat celý zbytek své dnešní naplánované trasy. Moc optimistické to ale není, pole, louky, pole, ani vidu po nějakém stínku. Spouštím se dolů k jezeru, kterému kdovíproč říkají fjord. Není to zrovna příjemný koutek, je nutno se popasovat o místo s hlavní silnicí, takže cesta betonem, pod mostem. Dvakrát za kilometr se musím zastavit a vykoupat – špinavý štěrkový břeh, kolem sviští auta, ale nic lepšího tu není – aby ze mě nebyl chcípáček. Voda je teplá, moc to nepomáhá.

A vleču se dál, slunko se mezi tím otočilo, já ne, to znamená, že mířím stále na západ, tentokrát po asfaltové cyklostezce podél hlavního tahu, se žlutým reflektorem přímo do ksichtu jako bonusem. Fakt bezva.

Vidím lesík. Vzdávám to. Tam uteču, schovám se, kamkoli, mezi šišky a mravence, jenom ať už to prosím nepeče. Za lesíkem mě ale čeká překvápko, které není v mapě: sportovní areál s fotbalovým hřištěm, neoplocený, travička se zelená, právě zavlažují. Tak já neumřu! Jupí! Stavím stan na kraji v měkoučké zelené trávě. Pak půl hodiny běhám po hřišti dokola – honím sprchu. Pak pozoruju vážky (je jich tu celé komando), jak nalétávají nízko nad trávník a loví komáry. V 21:30 zalézám a je ze mě mrtvola. V 22:00 přibíhá mužstvo místních taťků a do 23 hrají fotbal, aniž by se mnou nechali jakkoli vyrušovat. Dělám to taky tak: nenechám se vyrušovat, zalézám do stanu a natáčím budík na 5:00. Musím zítra vyrazit brzo, než ze mě bude škvarek.