Den 3.

Pátek 27. 7. 2018, Hole – Sløvika, 29 km

Ráno v 5 vstávám, před 6. vyrážím. Ráno je vlahé, ale to je tím celou noc kropeným hřištěm. Tuším, že peklíčko započne co nevidět. Vynechávám 10 km zacházku přes pole a další pole ke kostelu Bønsnes kirke. Sice ho podle pověsti nechal postavit sám svatý Olav jako poděkování za vyváznutí v bouři na jezeře Tyrifjorden, ale soudím, že bude stejně zavřený a že takových kostelíků ještě uvidím po cestě dostatek. A mám pravdu. Bude zavřený. A uvidím.

Mířím tedy rovnou na sever, přes pole a louky, kolem honosných a prastarých farem, s nějakým tím kouskem lesíka mezi nimi, aby se chudák poutník mohl aspoň na chvíli schovat (původně samozřejmě aby měli chudáci farmáři trochu té vysoké k večeři).

Má být 34C, ale je aspoň 40. Ráno to jde hezky, slunko tolik nepeče, míjím zavlažovaná pole, první stříšky statků porostlé (totálně uschlou) travou, krásná stavení s nádherně vyřezávanými ornamenty. Na stodolách zvoničky jako na kostele, ale zvony tu prý sloužily ke svolávání čeledě k jídlu. Je to opravdu pastva pro oči, tyhle červené a žluté domečky jako pro panenky. Fotím jak divá a pak zas mažu, když se objeví ještě krásnější na kopečku ještě fotogeničtějším.

Pak se slunko vyšplhá nad hlavu a pěšina se změní v asfalt. Postupně i já nabírám dnešní aktuální teplotu 40C. Místy se stezka zcela nesmyslně klikatí kamsi do kopce, jen aby se po kilometru pocení napojila zas na tu samou asfaltku, z níž není úniku. Tady si poutník moc nepomůže, ať volí kteroukoli variantu.

Prostě vpřed, ať už to mám za sebou. Snad bude zítra líp. Kdyby nebylo to vedro, fakt bych si to užívala, ale tohle je trápení. Nicméně malinové orgie pokračují, pořád vybírám ze zubů semínka.

Chcu dojít někam k vodě, než se upeču zcela. Na poslední chvíli, tedy těsně před upečením, kolem 2. odpoledne, dorážím do kempu v obci Sløvika u Randsfjordu. Bůhví proč tomuhle nudloidnímu sladkovodnímu jezeru říkají taky fjord. Ale je mi to jedno, hlavně že se tam dá skočit.

Nejdřív se dobrou půlhodinu potácím mezi karavany a hledám flíček na stan, který by byl aspoň trochu ve stínu, pak už se jen zbytek odpoledne povaluju střídavě v jezeře a na břehu. Přístup do vody je hodně mělký a šutrovitý, člověk musí jít aspoň kilometr, než je dost hluboko, aby si neodřel kolena.

Poslyšte veselou historku: zatímco peru v umývárně, nechávám mobil nabíjet vedle v zásuvce v koupelně. V Latinské Americe bych samozřejmě bez dozoru nikdy nic nenechala, ale tady mezi Nory se cítím bezpečně, kdo by taky z těch karavaňáků s luxusními bavoráky a motorkami všude okolo stál o můj otlučený mobil, který po vás chce navíc česky heslo? Vracím se z praní, mobil v čudu. Krve by se ve mně nedořezal. Když jste na cestách, v mobilu máte všechno. V mobilu má poutník celý svůj svět: spojení s domovem, mapy, adresář, GPS, fotky. Pamatuju si zpaměti jen jedno telefonní číslo: svoje vlastní. Ženu se tedy na recepci, jestli telefon někdo z personálu nevzal s sebou, protože se bál, aby ho někdo neukrad (to už se mi stalo jednou ve Skotsku). Hoch se diví: to by přece nikoho ani nenapadlo, odnést mobil, který se evidentně nabíjí v zásuvce. No že ne? Mě by to taky nenapadlo!

Voláme z recepce na můj mobil (= jediné číslo, které si pamatuju, pamatujete?) a po chvíli se ozve mužský hlas. Pravím anglicky: „Pane, vy máte můj mobil!“ „Jojo, manželka ho našla a mám ho u sebe, protože jsem nevěděl, co s ním mám dělat.“ Aha. Záchranář. Páchač dobra. Zabít málo!

„Byl byste tak hodný a donesl mi ho na recepci? Já ho fakt dost potřebuju.“ Pán mi donesl mobil, byl moc milý, tak jsem mu pěkně poděkovala, jak mě vlastně zachránil, a odkvačila se vydýchat do stanu. Prý NAŠLA! Kráva jedna blbá! A já taky ovšem. Už to neudělám. Už budu na záchodcích nabíjet jen powerbanku, přísahám na holý pupek.

Tak mi s mírným vyplavením adrenalinu utekl zbytek dne, večer pak v příjemném rozhovoru se starším manželským párem: bydlí tu na kopci nad fjordem a přijeli se na kole zchladit do jezera. Obhlížejí můj miniaturní stan a tak se dáme do řeči. Samozřejmě jsou zvědaví, co tam pohledávám, a jdou hned k věci: „A to jdeš, protože jsi věřící, anebo just for fun?“

Nojo vlastně, vždyť já jdu JUST FOR FUN! Akorát to zatím moc funny ještě nebylo.

Den 4.

Sobota 28. 7. 2018, Sløvika – Brandbu – jezero Einafjorden, 35 km

Už nikdy se neubytuju v kempu. Už nikdy o víkendu. Už nikdy!

Asi v 10 večer zahájili 50 metrů od mého stanu mejdan. Začalo to nevinně jako rodinná večeře pod slunečníky, babičky posedávaly, dětičky kolem skotačily. Se setměním to však neskončilo, ba právě naopak: všichni (včetně babiček a dětiček) se pořádně zliskali a začali hulákat, pouštět nahlas tryskošku, do toho místní umělec na klávesy zkoušel něco jako karaoke, chlastali první ligu až do rána. K završení zábavy se ve vedlejším stanu páreček, který taky nemoh zamhouřit oka, začal bavit a hihňat nahlas. Bombardovala jsem je šiškama a snažně prosila, později už taky hulákala, aby konečně sklapli, že se tu nedá spát. Další hihňání.

A tak to šlo až do 4:30 ráno, kdy jsem to vzdala, skočila do jezera, sbalila stan a opustila Sløviku navždy. 230 babek za přespání! Taková zlodějna! Vůbec jsem nespala! Ještě z kopce nad kempem jsem slyšela, jak párty vesele pokračuje.

Dnes to bude pro změnu pořád do kopce. Je pod mrakem a odpoledne se má konečně něco přihnat. Takže je vlastně dobře, že jsem už v 5 ráno na cestě, konečně si to užiju bez úpalu. Vyrážím svižným tempem, jak ve mně pořád pumpuje vztek. Postupně se uklidňuju a začínám vnímat, kudy to vlastně šlapu.

Ráno o samotě v krajině probouzení. Vždycky mě vyléčí. Stačí krátká chvíle a všechno špatné je zapomenuto. Proplouvám bezčasím. Každý suchý lístek šustí dvakrát hlasitěji, každá moucha se blíží s ohlušujícím bzukotem (kolem statků jich jsou hejna, chcou se, zdechliny, poponést na mých ramenou). Všechny své pohyby vnímám zpomaleně a z dálky. Žlutá tráva kam oko dohlédne, spadané březové listí šustící pod nohama a k tomu to měkké oranžové světlo po ránu ve mně probouzejí intenzivní podzimní pocit. Bolestně krásnou tesknotu podzimních děcek. Podzim mě vždycky bolí a zároveň je můj, patřím k němu narozením. A teď se to tady na mě hrne, uprostřed léta jsem jak zakletá.

Sním si tak za chůze, míjím okraj lesíka, když v tom se čumák mihne před očima a než se stačím vzpamatovat, je pryč. Viděla jsem losátko!

A míjím statky, hodinu za hodinou, stoupám v kopcích. Inu, jsem v kraji Oppland, v Horní zemi. Ze zakletí mě probouzí až štěkot psů a traktory. Před desátou přicházím k sesterským kostelům v Granavollen. Stojí tu dva, těsně vedle sebe, obehnané hřbitůvkem a zdí. Jako všechny norské kostelíky. Tyhle jsou prastaré, kamenné. Podle pověsti je prý nechaly postavit dvě sestry, jež se neshodly. Každá chtěla mít svůj, a tak tu stojí dvojčata.

V deset mě pouštějí dovnitř na čumendu. Sháním se po poutnickém centru, které tu má někde být. Je. Otevírá mi dobrovolnice Helge, nechá mě se občerstvit (ale kafe, co si vaří pro sebe, nenabídne) a pak chvíli kecáme. Poutníků je teď prý málo, je moc vedro. A navíc hlavní tah už je dávno pryč, vyšli někdy kolem slunovratu, kdy začínají v Norsku prázdniny, a taky aby byli tento víkend už v Trondheimu, na svátek svatého Olava. Tak se na to podívejme, putuju po stopách svatého Olava a ani nevím, že jeho svátek je právě zítra! Toš taková já jsem poutnice.

Helge se svěřuje, že v září půjde kousek Camina francés, ale se zájezdem, protože po úrazu ramene nemůže tahat těžký batoh. Kamarádka ji přesvědčila, že s pomocí autobusu převážejícího zavazadla to zvládne. Určitě ano. Cest je nekonečně mnoho a na každého aspoň jedna čeká. Může si vybrat podle svých schopností a možností. Buen camino, Helge!

Pokračuju v cestě obohacena o příjemné setkání a o nepostradatelnou frázi: „Jeg snakker ikke norsk“ = „Nemluvím norsky“. Až na to, že se mi nepodaří ji nikdy vylovit celou správně, takže se vždycky zmůžu jen na to primitivní „Ikke norsk.“

Sbírají se hrozivé černé mraky, ale vůbec to nevadí, všechno už ve mně volá po osvěžení. Míjím malý skanzen v přírodě (takových tu mají na každém rohu) a nádherný stylový kostelík, u kterého si na paloučku dám krátkou polední siestu (probdělá noc se začíná ozývat).

Nakonec se mi déšť vyhnul po okolních kopcích, ale přinesl příjemné ochlazení. V městečku Brandbu (první ze škaredých nicneříkajících zásobovacích stanic) nakupuju zásoby na pár dní dopředu (zítra je neděle a to bude opravdu vše norské zavřeno, včetně kostelíků) a s několika kily navíc v batohu a velkým cappuccinem a eště větším jogurtem v bříšku stoupám opět do kopců. Tentokrát zaplaťpámbů po lesní cestě, pořád mezi stromy. Tady se evidentně prohnal pěkný liják, všechno voní, všude osvěžující vlhko, malinové plantáže čerstvě umyté. A tak nabírám tempo a vyrážím jak střela. Potkávám značené trasy pro psí spřežení. Tady to musí být v zimě pohádka.

Pozdě odpoledne dorazím ke třem křížům označujícím nejvyšší bod lesní silničky. Je to zase jedna z těch prastarých středověkých důležitých spojnic známá pod jménem Kjølvegen, kýlová cesta. Jeden z výkladů praví, že tudy Vikingové tahali po souši své lodě z jednoho jezera do druhého. Další pověst říká, že se tu zastavovali poutníci na cestě do Trondheimu a modlili se. Já jen tak chvíli zevluju na výhledy a trávím těch nejmíň 5 kilo malin, co jsem po cestě spořádala. Jsou jich tu tuny! Už vím, proč to místní nesbírají. Jsou prostě přežraní!

Dole pode mnou v údolí se leskne mezi lesy další nádherné jezero, které se jmenuje fjord: Einafjorden. A na jeho břehu typický norský nouzový přístřešek zvaný gapahuk. Je nový, luxusní a jenom pro mě. Sotva se vynořím z jezera a usuším vyprané, spustí se lijavec. Celou noc si lebedím v suchu, spím jak miminko 12 hodin a poslouchám, jak se kolem konečně honí ty snažně vymodlené přívaly deště.