Den 5.

neděle 29.7., Einafjord – Lena – Hoff herberge, 29 km

Mám kamaráda Švédského Miru, který si zrovna užívá dovolené jen pár set km směrem vpravo. Je tak odvázaný z toho skandinávského počasí, že mě provokuje vzkazy typu: „Heč, už jsme se koupali 20x!“ Nechtěla jsem se nechat zahanbit, a tak jsem i já hned od začátku počítala každé norské koupání. Dnes se to přehouplo přes 20. Už to dál počítat nebudu.

Vlahé ráno v gapahúku, slunko se vyšplhalo nad fjord celé umyté a za osušky si vzalo načechrané mráčky. Tak dnes je svatého Olava, a neděle k tomu! Díky, králi, za to počasí. Konečně si to užívám, a to tak, že moc. Všechno pokropené, i já až po pás, jak se hned v úvodu musím probrodit vysokou trávou k lesu. Nikdy mi čvachtání v botách neznělo tak lahodně.

Větřík točí teplotu příjemně kol dvacítky a posunuje stínítka po obloze. A jaká! Dneska nevím, kam se dřív dívat, jestli na zem, nebo na nebe. Vstoupila jsem krajináři do obrazu. Tady přijde k užitku celá paleta, spousta zlatožluté obilné, azurová s bílou a ještě bělejší, prsknout do toho pár kaněk skandinávské červené na domečky a doladit idylku chumáčky ovčí vlny a mrskajícími se ocasy koníků na pastvě. Támhle je brůna, tu zas u plotu černý divoký hřebec větří, jestli mi netrčí z batohu kus mrkve.

Hladím je a čichám k dlaním. Pár ohrad s žebříky, na potoku lávka, ovčince, jak se tu někdo snažil přestěhovat kousek Walesu pro potěchu poutnice.

Poflakuju se od ohrady k ohradě, zkoumám, kde nechal tesař díru, střechu, stodolu, bránu, kadibudku se srdíčkem. Už je to tady. Už mě dohnala, pouť. Už mě má. Trvalo jí to jen o pár dní déle, není prostě dělaná na vedro, no.

Proto chodím. Chce to čas, nedá se to předem ovlivnit, ale vždycky se nakonec dostaví, pocit jakéhosi tranzu, jako bych nešla já, ale něco šlo za mě a já se jenom pozorovala. Jako bych šla pod vodou. A ta voda, co mě obklopuje a činí všechno kolem hustší, těžší a hmatatelnější, je štěstí. Čím dál jdu, tím víc se želatinové štěstí kolem mě natahuje, mění kvalitu a mění mě. Už pak nikdy nejsem stejná, když se vrátím domů z želé. A to je život. Myslím, že to cítil Brautigan, když vymyslel zemi v Melounovém cukru. Aby se ten pocit dostavil (a to mám léty vyzkoušené), je k tomu potřeba absolutní samota, fyzická námaha a příjemný chlad (ale ne zas kosa). Proto tak ráda plavu ve studené vodě, proto tak ráda chodím v průzračném želé, proto tak ráda cítím každou buňku svého unaveného těla. Je to jistota, že jsem živá a že všechno, co mě potká, je dobré.

Proč proboha lidi berou drogy?

Dnes mám namířeno k místu jménem Lena. No uznejte, že to nemůžu vynechat, už pro to jméno. A navíc je tam blízko poutnický herberk, a to pouze za 50 NOK. Těším se, že ho vyzkouším, i když tady by se dalo spát s ovcemi v kterékoli ohradě. Ale už jsem 5 dní na cestě a počet poutníků, které jsem zatím potkala, je 0. Chtěla bych se ujistit, že jsem opravdu na pouti, pokecat, zjistit, jak to s tou svatoolavskou vlastně je. Chodí to vůbec někdo? Norové, nebo cizinci? Co je tahle pouť vlastně zač? Jací lidé se kolem ní motají?

Zatím jsem potkala Nory jenom na hřbitově. Norské kostelíky obehnané hřbitůvky a zdí jsou moje občerstvovací stanice: vždy je tu stínek s lavičkou a chladná voda teče z kohoutků připravených na zalévání kytiček. Farmy, které míjím, jsou liduprázdné, a tak trénuju svoje „Hey hey“ jenom na koních, ovcích a kravách. Mám spoustu dotazů, šetřím si je pro pravé Nory. Jako třeba: Kam se poděli všichni Noři? Proč se nad vchody všech budov na těch liduprázdných farmách všude svítí, a to i přes den? Skáče někdy někdo na všech těch trampolínách, jež míjím v opuštěných zahradách? Je nějaký klíč v používání červené, žluté a bílé barvy na domech? Zdá se, že červená byla asi ve slevě? Jaké je typické norské jídlo? Proč nesolí chleba? Proč nikdo nesbírá maliny? Proč všude nad vchody věší parohy? Proč kolem domu musí postavit nejmíň pět dalších stavení, domečků, kůlniček, kadibudek, psích a ptačích budek? Kde berou prachy na všechny ty luxusní traktory, bagry, bavoráky a karavany zaparkované na každé farmě? To jim to zemědělství tak vynáší? Proč musí mít všechny trávníčky pořád posekané a seřazená stébla podle velikosti? Vyvěšují vlajku na stožár před barák jen někdy, nebo tam vlaje celý rok? Proč jsou norské farmy tak strašně krásné a městečka tak neútulná a místy až ohyzdná? A proč je tu všechno tak příšerně drahé?

S těmito úvahami se pomalu dlouží stíny, odpoledne se překape do podvečera a se snesitelným, ale už zase horkým slunkem v zádech se vyloupnu na náhorní plošince s nádhernými výhledy dál na sever až k největšímu norskému jezeru Mjøsa. Přede mnou v údolí se rozprostírá Lena (spíš seskupení farem rozházených mezi poli než opravdové městečko) rozeznatelná podle obrovského sila a kousek dál cíl dnešní etapy: prastarý románský kostelík v Hoffu s komunitním centrem, v němž přes léto poskytují místní dobrovolníci ubytování ušlým poutníkům.

V kostele najdu dobrovolnici, s jejíž pomocí se dostávám do herberku. Jsem tu sama. Mám pro sebe velký sál s kuchyňkou a rozkládacími lehátky. Skříňky i lednička jsou nacpány jídlem, prý „se to musí sníst“, tak ať si jen beru, co hrdlo ráčí. Je tu i wifi a dokonce audiověž s repráky. Idylický výhled na hřbitov. Co si přát víc? Pročítám knihu hostů a ze zápisů ostatních poutníků mám konečně pocit, že nejdu sama. Přepadá mě vděčný pocit, že se zapojuju do řetězu s ostatními a ten řetěz drží pevně.