Den 6.

pondělí 30.7., Hoff herberge – pláž u Gjøviku, 15 km

Ráno mě probudilo slunko pečící do širokých oken herberku už v 6 ráno jako o život. Jsem tu jak ve skleníku. Vařím si kafíčko, snídání, užívám si ranní pohody beze spěchu, pozoruju, jak se rodí nový, později určitě parný den. Najednou rána do okna a na parapetu se mrská malinký ptáček. Párkrát sebou škubne, pařátky zkroucené, a pak už leží klidně, bříškem vzhůru. Je po všem. Jak rychlá může být smrt! A jak hloupá! Otřáslo to tím mým bezstarostným ránem. Kus cesty ještě, podél hoffského kostela a hřbitova a dál do polí, musím myslet na smrt, dobrou i špatnou a jak to kdo bere, na kamarádku Kristýnu, která se rozhodla uspořádat smrti festival, a na to, že kdybych měla zaklepat bačkorama právě v této chvíli, bude to chvíle šťastná. Můžu si aspoň říct, že jsem si žila, jak jsem chtěla, svobodně. A to není málo, to je pořád víc, než co se kdy povede většině lidí.

Dnes je líné ráno. Milník mi hlásí 474 km do Nidarosu. Tak vida, už je to pod 500. Spouštím se z kopce mezi farmami k jezeru Mjøsa. Mám spoustu času. Je pondělí a to znamená, že můj parník nejede. Mám totiž svůj parník! Mám plán!

Tak jako stovky a tisíce poutníků přede mnou v průběhu staletí využívaly největší norské jezero jako důležitou dopravní tepnu, i já se nechám přepravit na východní břeh do Hamaru, do centra středověkého křesťanstva s významnou katedrálou, odkud bude má pouť pokračovat už po východní trase, na rozdíl od téhle původní, jež lemuje západní břeh Mjøsy přes Gjøvik dál na sever. Obě varianty svatoolavské pouti se pak setkávají v Lillehammeru, olympijském městě.

Veřejná přeprava přes jezero Mjøsa však není ledajaká! Opatřuje ji pravidelná lodní linka, nejstarší parník s nepřetržitým provozem na světě: Skibladner. Skibladner je rarita, vzácnost, potěšení, hračička. Má taky speciální status poutnické lodi a my poutníci požíváme na lodi zvláštní úcty. Jsme chráněni svým poutnickým glejtem a cestujeme za poloviční cenu. Což se v Norsku vždycky hodí.

Parník vyráží zítra ráno z Gjøviku, už mám i potvrzenou rezervaci, dnes mě tedy čekají jen dva úkoly: sejít pár kilometrů k jezeru a najít podél břehu mezi Kappem a Gjøvikem nějaký krásný pětihvězdičkový hotel s bazénem, kde strávím zbytek parného dne. Úkol číslo jedna byl splněn velmi záhy, procházkou mezi lány zlatého obilí a vymazlenými farmami propojenými stinnými alejemi prastarých dubů, lip a bříz. Košatých letitých stromů jsem ještě po cestě moc nepotkala – je vidět, že zde je krajina osídlená od nepaměti. Mnohé z farem, jež míjím, mají za sebou přes tisíc let pohnuté historie a to je na národ divokých Vikingů úctyhodné číslo.

V přístavu Kapp se dostávám konečně k vodě. Je tu mrtvo. U mola se pohupuje pár člunů a bývalá továrna na sušené mléko Nestlé přeměněná v muzeum mléka, nejdůležitějšího produktu tohoto kraje, je v pondělí samozřejmě zavřená. Pokračuju tedy dál po břehu, pěšina vede lesíkem, což je příjemné, protože je zase pařák. Každou chvilku ještě pro jistotu někde přibrzdím na koupání.

A pak se to stane: potkávám svou první poutnici! Je to Jenny z Finska a jde opačným směrem. Je taky ráda, že mě vidí, nikoho moc po cestě nepotkala, zdá se, že ani dál „camino“ zrovna poutníky neoplývá, rozhodně ne v jejím směru. Vyměňujeme si tedy užitečné informace o trase, jaký je terén, jak často supermarket, kolik vody, kolik stínu, dobré tipy na táboření. Poradila mi super flek jen pár minut odsud, malou plážečku s místem akorát pro můj stan! Hotel nalezen, druhý úkol splněn. Tam se kolem poledne uvelebuju a zbytek dne trávím střídavě ve vodě a na sluníčku na skalách okolo. Vyvaluju se tam jak mořská panna (nebo vorvaň, jak kdo chce) a projíždějícím dědečkům na člunech můžou oči vypadnout z důlků. Nevzala jsem si totiž do Norska plavky v rámci velmi přísně regulované zavazadlové politiky. Je tu dokonce strom s houpačkou. A samozřejmě malinové plantáže, kam jen oko pohlédne. Večer jde kolem děda se psem. Snaží se zapříst rozhovor, ale jeho angličtina je asi tak stejná jako moje norština. Přesto jsme se dost skamarádili, za tu půlhodinku 🙂 Jmenuje se Olav (no vida!) a bojí se, aby se mi něco nestalo. Dal mi na sebe telefon, abych se mu ozvala, jestli jsem v pořádku. A taky kdybych kdykoli cokoli v Norsku potřebovala. No nejsou ti Noři úžasní?

Den 7.

úterý 31. 7., pláž na jezeře Mjøsa – Gjøvik (7 km) – Hamar

Vstávám s východem slunce, jsou 4 ráno a krvavě rudá koupel čeká. Snídám kaši z malin a vydávám se na cestu do města. Skibladner vyplouvá z Gjøviku v 9:30. Světla probouzejícího se města jdou odsud z pláže dobře vidět. Ochladilo se a dokonce přichází i několik drobných přeháněk.

V Hamaru mě bude čekat další norský děda. Joana, která dřív v Hamaru bydlela, mi domluvila osobního průvodce a hostitele Kjella, svého studenta portugalštiny. Má mě vyzvednout na molu.

A pak už mě, po pořádném kafi a trochu příjemně zmoklou, čeká spanilá jízda. Skibladner je nádherný. Připadám si jako zmenšená figurka v modelovém světě. Parní stroj šlape, leskne se olejem, starý strojník ho hrdě předvádí, pan kapitán kouří lulku a pije kafe, obsluha čile kmitá mezi kuchyní, odkud lákavě voní čerstvé wafle, a stylovými kajutami a salónky. Ještě chybí, aby i cestující měli ty správné sto let staré kostýmy!

Kjell mě opravdu čeká na molu. Dokonce mě i zdokumentoval, jak se elegantně vyloďuju. Není možné si mě splést – poutnic se zeleným batohem vysedá pouze 1ks.

Kjella mi do cesty dohodily nadpřirozené síly, jiné vysvětlení není možné. Dostala jsem ho za odměnu. Je nepopsatelný! Není to žádný děda – je to vikingský námořník! Dobrodružství mu šlehá z očí. Koluje mu v žilách krev norská, švédská i finská. Narodil se na farmě v lesích u švédských hranic a zažil zlatou éru dřevorubců. Hemží se historkami jako z Jacka Londona. Jak se s bráškou málem stokrát utopili, když se rozhodli na jaře přeskákat řeku po splavovaných kládách. Jak se rozhodl v šestnácti odejít ze školy, i když na to „měl hlavu“, a vydal se na vlastní pěst do Osla, kde se chvíli potloukal, než ho vzala první loď za plavčíka. Kjell se plavil po celém světě. Jmenujte mi zemi, kterou neviděl! Potloukal se po všech oceánech a pracoval také jako tlumočník pro OSN na Filipínách v uprchlických táborech pro Vientamce žádající o norský azyl. Umí vietnamsky a taky se naučil portugalsky, protože si zamiloval Azory. Tlučeme pusami jeden přes druhého, mé otázky nemají konce a on je zodpovídá, ještě než je dopovím. Občas v nadšení přejde do portugalštiny a já mu kontruju španělsky a pak se tomu hodinu chechtáme, jak si vlastně rozumíme jakýmkoli jazykem.

Kjellův dům je oáza, kus pralesa uprostřed města. Jeho pozemek s domem, jež si sám spravil z úplné ruiny, obklopuje širokým obloukem potok a tvoří tak přirozený plot. Kjell ví o každém pstruhovi pod kamenem, o každém ptáčku a stromu ve své kouzelné zahradě. Sklízí ovoce, dělá skvělý sirup a marmelády, staví ptačí budky a jezírka, aby se vosy měly kde napít v tom horkém létě a ptáčci kde koupat zaprášená pírka. Kjell hovoří i ptačí řečí: volá na ně a oni přicházejí na dosah. Kdybych tam nebyla, sednou si mu na ramena. Taky se tu potloukají dvě kočky od sousedů, protože u Kjella se má všechno živé dobře. Kjell umí taky divy se dřevem. Uprostřed pokoje mu stojí řada švédských dalarnských koníků, jak si je postupně vyřezává v různých velikostech. Umí taky sochy a keramiku. Jméno Kjell [šel] je prastaré: znamená vikingskou přilbu. A slyšte slyšte: Lenka znamená v Kjellově pohraničním dialektu „článek řetězu“. Já snad začnu věřit na zázraky.

Je horká noc, po výborné večeři sedíme na terase s lahví portugalského vína, pozoruju šírání, kočku na klíně. Ustelu si tu na pohovce, prales na dosah ruky.

Nebude se mi odsud chtít! Setkání s Kjellem mě zasáhlo hluboko. Nepřestávám žasnout nad pořádkem světa: je to tak vymyšlené, že natáhneš ruku a všude máš bratra, stačí se vydat na cestu a procházet ji s otevřenýma očima a srdcem.