Den 8.

středa 1. 8., Hamar – Ringsaker (Moelv), 33 km

Ráno (po dlouhé snídani a spoustě drbání sousedovic koček) mě Kjell přibližuje k hamarskému dómu. Je to rarita: ruina středověké katedrály celá zasazená do skla. Na zbytcích zdiva poničeného reformací a zubem času vybudovali Hamarští důmyslnou konstrukci, takže z dálky vypadá jako ohromný skleník. A on to taky skleník je. Skleník se spoustou větracích tabulek a skvělou akustikou, aby se tu mohly konat koncerty a divadelní představení. Kousek dál stojí poutnické centrum, teď ráno zavřené. Ale razítko do poutnického pasu oželím, Kjell mi totiž vyrobil svoje vlastní, osobní, s vlkem. Takové hned tak někdo v pasu nemá! Hamarský dóm se nachází uprostřed parku, který býval ve středověku, před příchodem protestantismu, čilou a rozlehlou biskupskou vesnicí. Dnes se tu po lukách a plážích prochází či probíhá místní obyvatelstvo se psy. Je tu i muzeum železnice s jakýmsi skanzenem a lanové centrum. Loučíme se s Kjellem téměř v slzách a slibujeme si, že se nevidíme naposled. Mám v kapse pozvání na zimní běžkování a lovení ryb dírou v ledu. To si piš, kámo, že tohle si nenechám ujít!

Hamaru dávám vale koupačkou na malé pláži, než se camino vnoří do lesa. Bude zase vedro a jsem ráda, že to dnes vypadá na kapitolu se stinnými stránkami. Mám celý den o čem přemýšlet, zároveň jsem po těch dvou dnech lenošení nedočkavá dát si zase trochu do těla, a tak mi cesta rychle utíká: místy lesem plným borůvek, místy mezi poli po asfaltu nebo štěrku.

Míjím kolečkové lyžaře, teda vlastně oni míjejí mě, potí se na tom rozpáleném asfaltu tam a za chvíli zase zpátky. Není tu dost asfaltek, tak musí chudáci furt dřít dokola jednu okresku. Občas se vyskytují i běžci, všechno jsou to krásně opálení blonďatí borci samý sval a šlacha, je na co se dívat. Co se týče estetického hlediska, léto je Norům letos velmi příznivě nakloněno; se zemědělstvím už je to, pravda, horší.

A tak jsem kvečeru přišla k Moelvu a pomalu začínala přemýšlet o nějakém pěkném fleku u jezera, kde zabořím stan, když jsem před kostelem potkala dvě Francouzky s obrovskými bágly. Trošku zmateně pobíhaly a taky evidentně zvažovaly, kam dál a kde to zapíchnout. Chvilku jsem skoro nevěřila, že potkávám poutnice, tak jsem si zvykla na myšlenku, že není nikde široko daleko ani noha kromě mých dvou. Ale mýlka je vyloučená, tahle matka s dcerou taky šlapou po stopách Olava. Vyrazily včera z Hamaru (zdá se, že většina lidí vyráží z Hamaru, jak se později dočtu z herbergových a kostelních knih.) Dcera umí dokonce trochu anglicky, a tak jim navrhuju, jestli nechcou dovnitř do kostela.

Četla jsem, že tam má být vzácný oltářní obraz nějakého holandského mistra a vůbec, je tam razítko a chládek. Chvíli tam zevlujeme za dozoru hocha-dobrovolníka a pak se vydávám hledat vodu. Na hřbitovech kolem norských kostelů je vždycky voda. Tady ale zrovna z kohoutku žádná neteče, tak popojdu ještě kousek za zídku podívat se na budku, co by mohla býti záchod (také velice časté a praktické zařízení na norských hřbitovech). A světe div se, budka je nejen záchod a koupelna k tomu, ale celý poutnický herberk, a to navíc otevřený a zadarmový! Není o něm v žádném průvodci ani mapě ani zmínka. Už je tam usídlen Günther z Heidelbergu a zve nás dál. Takovými dary poutník prostě zhrdnout nesmí, a tak se okamžitě rozhodujeme všechny tři, že zůstaneme na noc. Ještě se jdu zeptat blonďáka v kostele, jestli je to ou kej. Jenom mávne rukou ve smyslu: „Pro mě za mě, dělejte si tu co chcete, já tu pro dnešek končím.“ Takže je to ou kej, jako ostatně tady v Norsku vždycky všechno.

Den 9.

čtvrtek 2. 8., Moelv – Lillehammer, 40 km

Když v 5 vstávám, Francouzsky se už balí. Mamka je naučená z Camina a dcera se, ač nerada, podvoluje. Ostatně vedro je jak v Kastilii, takže nezaškodí si přivstat. Dnes mám domluvený couchsurfing u Hanse v Lillehammeru, tudíž sebou musím hodit, ať tam nedorazím moc pozdě. Čeká mě dobrých 40 kiláků, prostě to nějak dám, nic se nedá dělat.

Nakonec to nebyla zas až tak hrozná štreka, i když došlo i na čvachtání podrážek po roztopeném asfaltu. Většinou „gravel road“ a dvě krásné pasáže lesem, kde měl poutník šanci posilnit se malinami a také jedním obzvláště vypečeným nalezištěm megaborův.

Nádherný byl březový hájek, kde mě zase přepadl ten absolutně nepatřičný podzimní feeling. Taky jsem potkala další poutníky: nejdříve starší dámu nalehko jen s malým baťůžkem, ale metla si to pěkně zostra, takže jsem ji měla až do svačinky daleko před sebou, potom Švýcara pokuřujícího před kostelíkem. Šel opačně.

A tak jsem si to dotrajdala se sbírkou několika čerstvých puchýřů (tvrdá cesta + vedro = dej puchýřům šanci!) až do Olympijského města Malého Kladiva.

Hans mě čekal na hlavní třídě, kam si došel za účelem zevlování. Měl se totiž konat zahajovací průvod u příležitosti dřevorubeckého mistrovství světa. No nekup to! I jala jsem se zevlovat taky, což nám příjemně uteklo, neb jsme u toho jedli třešně a lízali nanuky. To mě trochu vzpružilo, jelikož jinak jsem byla po těch 40 km v 30C už poněkud ucaprtána. Netrvalo dlouho a průvod byl tu, vlajky se třepotaly a my jsme jásali, obzvláště hlasitě jsem se rozjásala, když se objevila česká a slovenská delegace.

Hned jsme se dali do řeči (bylo mi vysvětleno v jakých disciplínách se klá, jak záleží na přesnosti i rychlosti práce s pilou i sekyrou, že se soutěží taky v rozebírání a skládání motorové pily a že porážený strom musí spadnout přesně na místo určené) a v družném hovoru došli s průvodem až na náměstí (což bylo asi tak 40 kroků, Lillehammer je malinké městečko, je to spíše taková malá dědina, kde chcípl pes, ale pst, neříkejte to tam moc nahlas!), kde se konalo trochu toho veselí, lidové hudby a tance, načež starosta města (mladý blonďatý fešák, jak taky jinak) slavnostně motorovou pilou přeřízl tlustou kládu a tím prohlásil mistrovství světa za zahájené.

Hned jsme to šli s Hansem oslavit do místního pivovaru, kde jsem obdržela nádherně vychlazenou pintu Ipy a buřta s oblohou a vděčností byla bez sebe. Jelikož byl v centru na bicyklu, dala jsem si pak ještě na závěr dne malý, asi tříkilometrový poklus až k jeho chaloupce (s buřtíkem, bramboráčky a pivem natřásajícími se mi v břušku), zatímco on popojížděl kolmo s mým batohem na zádech.

Hans je moc fajn, člověk se srdcem na dlani, trochu podivín. Domek má neuvěřitelně přecpaný různými rekvizitami a dárky od couchsurfařů. Dělal dobrovolníka na olympiádě v roce 94 a stále tím žije, ostatně jako skoro každý v tomhle městečku. Vyfasovala jsem svůj minipokojíček s minipostýlkou a usnula jak norské dřevo mezi plakáty lyžařů a skokanských můstků.