Sever je stav duše – den 10. a 11.

Den 10.

pátek 3. 8., Lillehammer – Øyer, 21 km

Ráno jsem se probudila s překvapivou myšlenkou, že už vlastně třetí noc za sebou spím v posteli. Trochu jsem si hnula zádama, příliš měkká matrace mi neudělala moc dobrou službu. Dneska rozhodně stavím stan! To by tak hrálo, takové rozmazlování!

SAM_0460

Snídáme s Hansem venku na terásce. Očekáváme návštěvu sousedovic kočky. („Hopefuly she can visit!“) Zdá se, že norské micky pěstují dobré sousedské vztahy. Hans mi dává spoustu cenných rad na cestu: například že v supermarketech sítě Kiwi najde ušlý pocestný zadarmo wifi a záchod. To se hodí. Jde mě ještě vyprovodit kus za město a přesně v 10:10, jak si naplánoval, se loučíme (museli jsme 10 minut počkat, aby mu to vyšlo). Milý hoch, pošlu mu z točny (rozuměj Trondheim i Brno) pohlednici.

SAM_0467

Z Lillehammeru jsem toho nakonec moc neviděla, aspoň ne ty hlavní profláknuté atrakce, což je skanzen Maihaugen a olympijský stadion s muzeem OH. Ale nevadí, třeba příště.

Propracovávám se pomalu předměstím s univerzitním kampusem a obrovskou tovární halou Swix (kdo maže, ten jede!). Všude bezvadně sežvýkaný trávníček – a za chvilku už vidím proč. Ocitám se ve sci-fi: jako lesklé lunochody či vozítka z Hvězdných válek si to kampusem mezi budovami mastí jedna automatická sekačka za druhou. Blikají jim červená očka, jinak se plíží neslyšně a vyrážejí zpoza křoví zcela nečekaně. Rychle pryč, než slupnou moje boty k svačince!

Po úzké pěšince v maliní a mezi hnědým opadaným listím břízek opouštím břeh jezera Mjøsa zužující se na severní straně v ústí řeky Lågen. Konečně Gudbrandsdal, Gudbrandské údolí, po němž nese tato varianta svatoolavské cesty jméno.

SAM_0483a

Uďobávám maliny, višně a rybízy, které tu používají jako živé ploty, zpívám si v duchu Toni Childs a hraju si se slovy autumn / ocean, feeling / filling. Maluju si je v různých kombinacích. Nejvíce se mi zamlouvá „ocean filling“, takové buchty s atlantickou náplní bych jedla každý den!

Zdá se, že přicházím do míst, kde ne zdaleka všichni komáři pochcípali vedrem. Bude asi potřeba se obrnit vůči nepříteli. Jelikož se nechci obrňovat repelenty, budu se muset obrnit trpělivostí a snažit se potlačit svůj na Zélandu silně vyvinutý škrábací instinkt. To je výzva, zatím se mi to totiž ještě nikdy nepovedlo. Snažím se vpravit do pocitu rezignované tuposti, jaký se mi podařilo vůči komárům vyvinout za ročního pobytu v Paraguayi. Zdá se mi, že je to lepší – nebo spíš těch bzikavých sviní tu není tolik, takže se to dá vydržet.

Putování mi zpestřují různé milé drobnosti: průchod voňavým lesem plným měkkého mechu, koupání ve vodopádu a vikingské mohylové pohřebiště (no kdybych si to nepřečetla na ceduli, ani bych si těch zelených kopečků, porostlých dávno borovicemi a kapradím, nevšimla). Míjím taky stylový gapahúk (vždycky se objevují ráno, potvory) a spoustu losích bobků. Ale los samozřejmě nikde. Poutnický ukazatel mi vyměřil 375 km do Trondheimu. Kruci, měla bych zpomalit, ještě jsem si nic neužila!

SAM_0489

Dostávám se hlouběji do Gudbrandsdalu. Modrá řeka, valící se skalnatým kaňonem, je nádherná, lákavá, ale nabírám pomalu výšku a přístup blokuje hlavní tah E6 a koleje. Nevadí, tímhle údolím budu teď procházet několik dní, tak se snad příležitost ke koupání najde.

V Granrudmoen procházím kolem olympijských sjezdovek. Na protější stěně údolí se v zalesněném svahu objevuje obrázek: postavička s pochodní vyrubaná v porostu, symbol lillehammerských olympijských her.

SAM_0491

Kousek dál mě čeká občerstvovna v podobě malinové farmy Moe Gard s obchůdkem a kavárničkou. Rozhoduju se, že dnešní den bude užívací, a dávám si úžasnou voňavou čerstvou vafli s horkými malinami a pořádné kafe k tomu. Mňam!

Začíná se pomalu zatahovat a na severu se hrozivě kupí bouřková mračna, a tak, i když je teprve kolem páté, využívám příležitosti. Stezka tu přelézá pomocí žebříků několik ohrad na svahu pod farmou, vypadají nepoužívaně, aspoň žádné býky široko daleko nevidět, travička je zelená a povyrostlá tak akorát a výhledy exkluzivní. Stavím stan, už s prvními kapkami.

SAM_0500

Nakonec lilo jen asi 2 hodiny, během nichž jsem stihla navařit a povečeřet. Když se vyčasilo, prošli kolem nějací místní, což by mohli být teoreticky majitelé (na procházky se tu chodí klidně v 10 večer, je světlo skoro do 11), tak jsem na ně pro jistotu zahalekala, že tu budu nocovat, a oni zahalekali zpět. Ou kej a dobrou noc, jak jinak.

SAM_0503

Den 11.

sobota 4. 8., Øyer – Fåvang, 36 km

Ráno se celé umyté vylíhlo do krajiny, cáry mraků stoupají údolím přímo nad mým mokrým stanem. Slunko nepeče, ale směje se šibalsky, že budu mít zas mokré boty, jen co se sbalím a vykročím vysokou travou podél první ovčí ohrady.

SAM_0507

Nádherný den! Nádherná etapa! Dnes je den na písničku a na smích a na ovčí bečení a na žvýkání šťovíku a na čerstvě pokosenou trávu a na výhledy. Můj mozek, tolik dní zápasící pouze s termoregulací, konečně disponuje kapacitou pro všechny smysly. Barvy jsou ostré: tmavě modré nebe, pod ním bílá vata, z ní leze hnědý koloušek na zeleném jetelíčku, obilí zlaté jako med a poseté červenými puntíky stodol a stavení.

SAM_0544

A dole řeka oslepujícího odstínu curaçaa. Pěšinka se vine úzká a hliněná, tu přes louku, tu lesíkem, překračuje potoky, v nichž pro změnu opravdu teče voda, moc dobrá a chladná, lemuje farmy a občas přeleze plůtek, tam se vyhřívá kočka na zápraží, tady se pasou koníci, idylka. Připadám si jak v Hobitíně nebo jako v dobách středověkých poutníků do Nidarosu. Tohle ráno se vymoženostem civilizace s úspěchem vyhýbá. Všechno poctivé dřevo a tepané kovové závory na plotech. Taky bych mohla být v Kanadě a tahle stodola by byla srub lovce medvědů. Ale dole po řece Lågen se neplaví žádné vory ani čluny. Po několika kilometrech přijdu na to, proč: výhled se otevírá na hráz přehrady. A ne na jednu, je jich tu celá řada za sebou. Oba břehy rozšířených míst jsou posety chatami a kempy. Malé poloostrůvky bíle svítící nudličkami karavaních vajíček. V jednom takovém se přes poledne koupo-peru. Voda v řece je příjemně chladná a jako blesk zrádně rychlá. Člověk zapomene na jedno tempo a už ho bere proud.

SAM_0540

Krajina tu má zcela jiný ráz než na jih od Mjøsy. Už to není tak, že by farmáři na půdě obdělané, kam až oko dohlédne, nechali sem tam kus lesa. Tady jako by se každé pole, každá pastvina musela lesu vyrvat, od břehu až hluboko do kopců, z nichž sem tam trčí skalnaté špice.

SAM_0541

Rekapituluju si, co už umím norsky. Moc se mi líbí, jak vesele a zpěvavě Norové opakují svoje Hey, hey! na pozdrav, jako by jen jedno hey bylo pro ně příliš úsečné a nezdvořilé. Už to, zdá se, umím zdařile. Pak ještě umím děkovat, tusen takk, tisíceré díky. Hans mě vždycky opravil na mange takk, mnoho díků, protože se mu tisíc zdálo už přece jenom přehnaně mnoho. Pak se ještě hodí ha det bra, což se říká na rozloučenou a znamená to něco jako „měj to dobré“; to poutník slyší obzvláště rád. A eště umím „vašegůt“ (neptejte se mě, jak se to píše, nebo poraďte) a to je „prosím“ a „není zač“ a“ s dovolením“ a nevím co ještě, prostě zdvořilostní fráze, kterou rozhodně nic nezkazím, když si na ni zázrakem v supermarketu u pokladny zrovna vzpomenu.

SAM_0509

Zrovna si to tak nahlas trénuju a k tomu si tak trochu prozpěvuju a štráduju si to do kopce a přes potok a lesíkem a jehličím, když tu potkám boty. Veliké kožené pohory, stojí si tam na kameni pečlivě srovnané čelem k slunku a vedle nich merinové ponožky taktéž zarovnané do lajny. Hele, Němec, bleskne mi hlavou. Skautík. Nebo guma. (Nakonec se ukázalo, že to všechno dohromady!)

Znám tyhle typy, potkávám je na cestách, mám na ně nějaké štěstí nebo co. Jsou fyzicky zdatní, vysocí, šlachovití a árijští, znají mapu a mají nastudované průvodce, vyfiknutí jsou jak ze zálesáckého katalogu (ne jak, určitě!), tahají obrovský bágl prvotřídního, kvalitního a pěkně drahého vybavení, na každou potravinu mají speciální nožíček či otvíráček, jsou samá vychytávka na táborničení, ale většina z nich jsou nesnesitelní suchaři a sebestřední idioti, kteří než by přiznali, že špatně odbočili, radši se pohrnou v kraťasech přes ledovec a riskují životy. Při svém z pekla štěstí se nakonec na druhé straně hor v nějaké té chatě zase objeví, poněkud dezorientovaní, ale šťastní, jak to vykoumali, vytáhnou z kápézetky sekyru a letlampu a rozdělají oheň, na kterém se přihřejí a zase obživnou. Načež začnou strašně hulákat a otravovat všechny, kdo už by rádi spali. Jsou ale čestné výjimky, skromné, eště nezkažené, se smyslem pro humor a s bezchybnou angličtinou, a s těmi je pak radost pobýt, obzvláště pokud vám gentlemansky nasekají a zapálí to dřevo, když vy zrovna máte plno práce s vlastním rozmrzáním. Třeba Markus, se kterým jsem šla kus Camina Primitiva ve Španělsku, nebo Christian, který se vždycky objevil právě včas, aby mi dával záchranu na Novém Zélandu.

SAM_0549

Tohle všechno mi projelo hlavou během těch tří kroků, které jsem ze setrvačnosti ještě udělala, než se za ohybem pěšiny ve stínku objevil i majitel oné obuvi. Starší chlapík, prošedivělé vlasy vybrané vojenským výbrusem, svalnaté opálené ruce s dlouhými prsty. Vždycky se lidem dívám na ruce a zkoumám je mamčinýma očima, očima transfuzní laborantky. Tady by se to upírovalo! Žíly jak provazy. A oči světle modré a plné smíchu. A obrovský batoh.

„Ahoj, ty jsi poutník?“ (Je.) „Odkuď jsi?“ – „Deutschland.“

No těpic, všechno to bude pravda!

Dává si sváču a hned mi dělá místo ve stínku, ale mně se ještě nechce zastavovat, koupačka byla teprv před chvilkou, jde se mi tak dobře, jsem plná toho krásného dne, plná energie a plná putování, které je dneska konečně TO ONO. Jsem nastartovaná a nechce se mi ubrat plyn. Takže s díky odmítám nabídku a mašíruju dál.

Právě jsem potkala nejdůležitější postavu svého norského příběhu. Jenom to ještě nevím.

SAM_0529

Všechny radosti mají svůj konec (tristeza não tem fim, felicidade sim, jak by vám řekl Tonda Kája Jobim), a tak se odpoledne lehce zatahuje a obzor na severu věští černotu ještě větší. Ale nezatahuje se bohužel dost rychle na to, aby se člověku zkrátilo utrpení 8 kilometrů po asfaltu směr městečko Fåvang. Není zbytí. Jinudy to nevede a zítra je navíc neděla, takže by bylo záhodno do té díry dojít, jinak mi zavřou Kiwiho. Pak to snad někam zapíchnu za město, než začne chcanec.

Těsně před vstupem do Fåvangu stezka odbočuje k farmě, míjím pilgrimherberge. Sotva si přečtu ceduli a najdu, kudy dál z ovčí ohrady, dostaví se kýžený liják. Rezignovaně se schovávám pod stříšku k popelnicím (zde v Norsku mají všechny popelnice nárok na přístřešek u cesty, poutníci nikoli), že počkám, až se bouřka přežene.

SAM_0554

Po dvaceti minutách už na mě kape i v přístřešku a lijavec je čím dál hustší. Skoro vypadá, že se jen tak nepřežene, aspoň ne do té doby, než mi zavřou supermarket. Přemýšlím. Mé rozumné já mi říká vyčkat ještě. A i kdyby nepřestalo, vyrazit a pokračovat v nastíněném plánu. Mé lenivé já mi říká, že už jsem ušla určitě přes 30 km, že se blíží večer a co když nenajdu žádné dobré místo na stan, že se mi ho vlastně v mokru a mokrý nechce ani stavět, že bych mohla doběhnout těch pár set metrů zpátky k herberku na farmě Nordrum a pěkně se tam v suchu a pohodlíčku smát tomu, jak se venku za oknem žení všichni čerti. A třeba tam budou i nějací další poutníci, fajn lidi, a třeba budou mít i nějaké jídlo na prodej nebo mě popovezou do obchodu nebo mi řeknou, že ten jejich je zrovna náhodou otevřený i v nedělu!

Sfiňa, to lenivé Lenčino já, co? No jasně, že jsem vyměkla. Nahodila jsem pončo na sebe i na bágl a prokličkovala mezi potoky kalné vody, valícími se stezkou, směr herberk. Musela jsem ho párkrát oběhnout dokola, než se mi podařilo v té obvyklé změti stavení najít to pravé. Stála tam cedule: Vítejte v poutnickém herberku. Vstupte a chovejte se jako doma, později večer se u vás někdo zastaví. Tak jsem otevřela těžké roubené dveře a snažila se oklepat na prahu, abych mohla vstoupit. A už je tu pár opálených rukou pomáhajících mi z ponča a transportujících bágl do sucha. A hele, skautík! Říkala jsem si, jestli se tu kolem někde taky v dešti nepotuluje.

SAM_0551

Už má postavený stan před herberkem, takže kdybych měla podobný nápad, nevejdu se. (Za stanování a použití zázemí chtějí na farmách většinou 100 NOK, za postel mnohem víc, zde 250 NOK.) Ale nevadí, je tu už jenom jedna Dánka a 3 pokojíčky, takže beru samostatnou postel a mám se jak v hotelu. Pořádně všechno aspoň usuším. A co jsem doteď ušetřila, uvalím. No co už.

Je tu dokonce i vymoženost, již znám zatím jenom z vyprávění a už hořím, co teprve, až ji spatřím: elektrický vysoušeč bot. Je to krabice na stěně, z níž trčí spousta chobotů jak šlauchů od vysavače. Každý chobot se umístí do boty a chobotnice, místo aby vysávala, fouká teplo. Geniální je to.

Sotva jsem se upelešila a zkulturnila, přestalo pršet. Na farmě ani noha, která by vás vzala autem do obchodu, tak jsem se rozhodla tam pro jistotu opravdu seběhnout. Po tom ochlazení deštěm, sprše a müsli tyčince poslední záchrany, kterou bryskně vytasil skautík (začíná se mi líbit), do mě vjela zas nějaká energie nebo co. Ostatním se nechtělo, prý to risknou a ráno snad na nějakou otevřenou nedělní pekárnu nebo něco musí přece narazit. No jak chcete, já jsem vás varovala. Život mě naučil. Nevěř křesťanovi, že v nedělu otevře, známe to ze Španělska. A toto jsou luteráni, eště zásadovější verbež, stačí se podívat, kolik tu stojí alkohol. (Měla jsem pravdu, samozřejmě!)

Za hodinku jsem byla zpátky s oooobrovským jogurtem (revanš skautíkovi za tu müslityčku), eště teplým chlebem, malinovým džemem a brambůrkama, vším, po čem srdce znaveného a odsoleného poutníka prahne.

SAM_0546

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Norsko cestou svatého Olava. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s