Den 12.
neděle 5. 8., Fåvang – Skard, 32 km
Dvanáctý den v sedm třicet se dostavil pocit absolutního štěstí.

Právě si to šlapu v mokré trávě kolem ohrady obehnané tradičním norským plotem, je chladné ráno po dešti a na maliní se lesknou kapky vody.

Voní ovčince a blízký les. Teď a tady. Musím se zastavit, pořádně se nadechnout, zavětřit, zavřít oči a vychutnat si tu chvíli. Tohle je ONO. Přelévá se přese mě taková vlna štěstí, tak krásná a zároveň bolestná, že se mi chce brečet a smát zároveň a nevím, co vlastně dělat dřív. A tak jenom stojím a snažím se vnímat ten pocit, snažím se ho vtisknout do paměti a schovat tam. Vím, že ho budu potřebovat, až mi bude jednou hůř.
Absolutní štěstí je možné. Existuje. Zjistila jsem časem, že mu musím jít naproti a ono potom krouží někde kolem, velice blízko, a v tom pravém okamžiku se vám odmění a snese se na vás, jako právě teď. Čím víc svůj život směřuju k němu, tím častěji mě odměňuje. A já ke štěstí ostatně tak moc nepotřebuju!

Celý dnešní den bude plný zvratů a nečekaných odměn (a pádů ke dnu mezi nimi, samozřejmě, aby se člověk měl odkud odrazit).
Ráno v herberku. Máme se skautíkem stejný timing, potkáváme se v kuchyňce a nabízíme si navzájem pochutiny, které ten druhý nevlastní. (Po nějaké době už vám běžný repertoár začíná lézt poněkud krkem, takže proložit kaši šunkovou pastou není zas až tak od věci.) Vlastně mě probudila vůně kafe, skautík uvařil i pro mě; jak to moh sakra vědět, že mě tak utáhne na vařené nudli? Už jsem nedočkavá.

Automaticky předpokládá, že vyrazíme zároveň, ale musí ještě sbalit stan a já nemám náladu na společnost. Chcu mít své ráno jenom pro sebe, je to ta nejkrásnější část každého dne, kdy se se mnou a se světem dějí úžasné věci. Taky ráno nerada mluvím, a tak jen hmmmm na pozdrav a dík a zdrhám.
Zase jdu po královské cestě. Vede malinovou plantáží. Maliní je místy tak husté a vysoké, že se nemusím vůbec ohýbat; dávám si druhou snídani za pochodu a s plnou pusou si pobrukuju „maleny červené a jahody zralé / už my vám vedeme to děvčátko švarné“. Tahle norská pouť už bude mít navždy ve vzpomínkách chuť malin a semínka v zubech. Mohla bych si začít říkat MaLenka. Nebo Malin. Skandinávci ani neví, jak trefná mají jména.

V hlavě mi zní King´s Singers: „You are the new day, I will love you more than me and more than yesterday.“ Královská cesta vede krajinou plnou balvanů. Jsou rozházené po lese jako by si tu trollové hráli vrhcáby. Některé holé svítí mezi borovými kmeny, jiné jsou porostlé sametovým mechem jako kožíškem, aby jim v zimě nebyla zima, až budou okukovat běžkaře a psí spřežení. Některé bílé kameny v mechu se zblízka ukáží býti ovcemi.

Minula jsem krásné místečko, kde by včera bývalo bylo skvělé tábořiště. A teď se uprostřed lesa plného hub vyloupl gapahúk s nejluxusnějším výhledem! No jasně, vždycky se líhnou ráno, když je člověk nejmíň potřebuje, to je k vzteku. Ale vlastně se ani nevztekám, jen je mi to trošičku líto, protože tady by se to opravdu krásně spalo. Nu což, byly zase jiné dary. Jako výměnu za tu krásnou pasáž dnešním ránem to beru.
U gapahúku mě dohnal skautík. Je trochu zmatený z toho, jak se s ním nebavím, až je mi ho líto. Konečně mu to dochází: „Ty asi chceš jít radši sama, že?“ Jenom přikývnu a snažím se na něho usmát na omluvu. „Ok, I respect.“ Chytrý hoch, pochopil a odkvačil. Z mého dne, z mé pouti a z mého života, myslela jsem si. To jsem se teda spletla.

Královská cesta vede rovnou až před kostel v Ringebu. Tady se to najednou začíná hemžit poutníky a lidmi obecně, až se z toho trochu vyplaším. Je tu trojice sušící stany na loučce před hřbitovem, španělský pár, dva Němci, dokonce autobus s francouzskými turisty! To na mě začíná být trochu moc!

Ringebu je stavkirke, stojí tu celý dřevěný (ani jeden hřebíček!), tisíciletý a nádherný, jeden z největších, co v Norsku zbyly. A poměrně čerstvě opravený. Poutníci mají vstup zdarma. Už přemýšlím, jak v dědince Ringebu o pár kilometrů dál ušetřenou padesátku utratím za kafe. Ale chyba lávky. V neděli nefachní ani kavárny, ani nic jiného. Když se po opruzácké asfaltce do městečka dostanu („Veď mě dál, cesto má“ v mé hlavě nahradilo poněkud ironické „On the road, again“), je všude totálně mrtvo. Zase mě přepadá pocit, že jsem v nějakých filmových kulisách, které se k Norům vůbec nehodí, vypadá to tu tak nově a nepatřičně a dost mi to připomíná městečka stejného účelového typu na Novém Zélandu. Pár pravoúhlých ulic a pomníček škrabce na sýr, kterou tady vynalezli. Začíná být zas pěkné horko a v dědince nikde ani jediná noha krom těch dvou Barceloňanů, kteří na to hledí stejně nevěřícně jako já.

No nic, je čas pohnout zadkem. Než přejdu v polední výhni těch pár bloků skladišť a zabedněných obchodů, jsem už zase celá vypečená. Pak následuje asfalt, asfalt a zase asfalt. Z obce ven, ale bez stínu.

Jen občas za odměnu keříček malin nebo borůvek. Chvilku se vleču, nemůžu uvěřit, že předchozí ranní pohoda může být tak bleskově zničena. Pak se ve mně ozve rebelství proti osudu, zatnu zuby, nasadím vrtuli a vyrážím; když je tu pro mě nachystaná tahle podpásovka, tak ať ji mám co nejrychleji za sebou! Přemýšlím, kam se poděl skautík – takovým tempem, jaké jsem nasadila, už jsem ho dávno musela dohnat, ale nikde po něm není ani vidu, ani slechu. Mluvil něco o tom, že popojede vlakem do Dovre, aby nahnal trochu času a ušetřil si ten stupidní asfalt. Taky už neměl nic k jídlu, ten už bude za horama.
No tak vida, když se člověk zasnaží, přichází i zasloužená odměna. Druhý highlight dneška, po kouzelném kostele, kde jsem si připadala spíš jako ve Valhalle, je nádherně vymletý kaňon řeky Frya. Na nic nečekám, ani se nerozhlížím, jestli třeba někdo neočumuje, odhazuju všechno a už se ráchám v ledové vodě. Řeka si tu vydloubala do balvanů spoustu bazénků a vodopádků, hotové jacuzzi.

Blíží se a blíží, až si nevěřícně říkám, kam nás to značení proboha chce nahnat? Mezi plot a svodidla? Z druhé strany se zas blíží koleje, není kam se vmáčknout. Objevuje se miniaturní chodníček podél dálnice, kroutí se usilovně kamsi po náspu, pořád nahoru, dolů, jak praví cedule „to avoid the busy road“. No pěkně děkuju. Jsem rozzuřená čím dál víc. To snad není možné! To má být pouť? Potím se a šplhám, batoh těžký vším tím čerstvým jídlem, dole hučí auta, nahoře skály, jinudy to nevede. Nadávám jak papoušek, pak už rezignuju a snažím se šetřit dechem. Kapky potu mi stékají po nose a po zatnutých rtech a zubech. Představuju si, jak se mě někdo ptá: „What are you doing just now?“ – „Avoiding, kamaráde, AVOIDING!“ Čert aby to spral. Došlo samozřejmě i na to svodidlo! Poslední dva kilometry po náspu, drhnu báglem o svodidlo zprava a snažím se nezahučet do příkopu vlevo. Do toho zadržuju dech před přívaly prachu, kdykoli kolem prosviští karavan. Skřípu zuby. Mám toho dost!

A najednou, stejně jako jsem předtím spadla ve vteřině z obláčku na hubu, se zjevuje palouček s tou nejidyličtější farmou, jakou si dovedete představit: mezi modrou valící se řekou a E šestkou lány zlatého ječmene, shluk dřevěných stavení ve stínu obrovských stromů, travička posekaná, plůtek jako z pohádky, lavičky rozeseté po dvorku, vesele plápolající vlajky na stožárech a k tomu všemu ještě vikingská mohyla jako bonus.
Hundorp, známý také jako Dale-Gudbrands Gard, ve vikingských dobách sídlo nejmocnějšího pohanského klanu Norska, pokořeného nakonec králem Olavem roku 1021. Dnes zde sídlí pověstný stylový hotel a poutnické informační centrum.

Informátor – ubytovatel mě vítá už na prahu, zve dál, nabízí kafe, vodu, koupelnu, sušenky a informace. Je neuvěřitelně milý. Hned mě pošle omrknout mohylu (zdá se, že jsou tu v módě; jak nemáte na dvorku za barákem aspoň jedno vikingské pohřebiště, nemůžete se považovat za plnohodnotného Nora!) A nezapomeň si natrhat po cestě višně!

Dávám se do hovoru s Barceloňany, dorazili těsně přede mnou, dnes tu končí, budou tu spát. Německý párek se připlouží podél dálnice vzápětí. Pokračují hned dál. Já se ještě ochomýtám okolo, čtu si runové nápisy a informační cedule. Je tu nádherně, útulně, větřík a stínek. Nějak se mi odsud nechce.
Ale je ještě brzo, teprv kolem třetí, a mám takový nesmělý plán dorazit dnes až do hytte ve Skardu, chatičky pro poutníky na kopci v lese, o které jsem se dočetla v průvodci. Je prý krásná a útulná a jsou z ní výhledy. To by mohlo být něco pro mě, obzvláště jestli je zadarmo. Nechce se mi po včerejším honosném herbergu zase utrácet, ale v horské chatce jsem ještě nespala, mohl by to být dobrodružný zážitek do poutnické sbírky. Hospitalero se ptá, kam až mám dnes namířeno. Zmiňuju se o chatičce a on hned: „Jasně, tam se dá dnes dojít. Stojí to 100 NOK a platí se tady.“ A než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem měla utraceno! Vyfasovala jsem kód na visací zámek, protože hytte je zamčená. Ostatně prý jsou tam dvě, budu si moct snad i vybrat.
A pak zase nekonečné kilometry po asfaltce. Už toho mám plné kecky. A když uvidím ty strmé skalní stěny, kam se evidentně budu muset vyšplhat, protože tam je někde ta kýžená chatička s výhledy, klesne mi čelist.
Je vedro. Když pěšina konečně zanechá pronásledování dálnice a odpojí se na sever přímo do svahu, nesmyslně se proplétá křovím kolem plotů farem, pořád do kopce, z kopce, pracně našplhaná výška se zas po pár metrech ztrácí obcházením ohrazených pastvin – majitelé si evidentně nepřáli, aby si přes ně poutníci zkracovali cestu. Tak se zas plahočím v nejčernější náladě a dost už unavená, se 4 kily vody navíc, protože u hytte má být sice jakýsi pramen, ale v letošním létě tomu není moc co věřit. Teď zas pro změnu vede chodník tím nejnemožnějším křovím po jakýchsi hrbech a cedule asi každých 10 m informují, pro ty, koho by to sakra ještě vůbec zajímalo, že máme to šťastné privilegium stoupat po největším vikingském pohřebišti široko daleko. Že se sice moc neví, jak je veliké, kdo je tam pohřben a co se tu pod nohama vlastně nachází, protože tu nikdy nebyl proveden žádný rozsáhlejší archeologický průzkum, ale určitě je to místo velmi vzácné a významné. Čert vzal všechny Vikingy, to se nemohli nechat zpopelnit na jezeře na svých lodích, jak to dávají ve filmech, aby se člověk tady nemusel štrachat po těch jejich krtincích vzhůru dolů, plné boty štěrku?!
Ještě chvilku a už bych to snad zabalila. Ale mám dnes hotýlek předplacen, tak to nechcu vzdát. Konečně se nořím do lesa! Dávám si ze všeho nejdříve pořádnou malinovou svačinu.
Pak sbírám všechny síly a přesvědčuju nožičky, že už je to jen pár hodin, ve stínu a větříku, že to nejhorší už je za mnou a čeká mě chatička jako klícka. Nasazuju malinovou taktiku – od křoví ke křoví rovnou za nosem, nedívat se moc před sebe, soustředit se na každý krok a žvýk. V tom nejprudším úseku mi začne zvonit telefon! Prásknu báglem o zem a lovím v nejhlubší kapse. Ségra. Chce vědět, jak se mám. No úžasně! Fakt skvěle! Lepší už to být nemůže!
A tak jsem se prokecala přes další otravný stoupák a povzbuzena zprávami z domova a přísunem kalorií se začala poněkud vzpamatovávat. Už to zase vypadalo, že jsem nahoře. A to reálně i obrazně. Večer se blížil, slunko konečně přestalo tak smažit a zalezlo za horizont, nabrala jsem výšku a teď už to šlo téměř po vrstevnici. Začala jsem potkávat ovce a ty mi zvedly náladu. Tvářily se totiž tak blbě a vyděšeně, že jsem se jim musela začít chlamat. A taky, jak jsem byla vzteklá a unavená, začalo mi v hlavě znít na protest: „Půjdu kam chci a nikdy mě nedoženou“. To by tak hrálo, aby mě zdolal jeden blbý kopec!
A tak jsem se za pomoci Radúzy vyšplhala až na pastviny k salaším a k poutnickým chatičkám. Všechno tam bylo! Louky, ovce, skalní štíty i výhledy! A taky dva Holanďani, kteří mi pomohli otevřít moji hytte, ukázali mi směr ke kadibudce a oznámili, že pramen vyschl. Vida, jaká já jsem to holka prosíravá! Nepotila jsem se s tou tunou marně. Dnes tedy bez sprchy, jenom zuby. A bude to usínání s ovčí klinkavou muzikou.