Sever je stav duše – den 13. a 14.

Den 13.

pondělí 6. 8. Skard – Varphaugen, 29 km

Kde začít dnešní den? Byl to dobrý den, přes různé nepříjemnosti; byl to taky únavný den.

Tak začnu třeba v kadibudce ve Skard hytte. Je vyrobená z rozpadlého seníku. Sedím si tam zaposlouchaná do bekotu ovec, jejichž vinou jsem se dneska probudila už v 7, ačkoli bych nejraději spala až do oběda, tak se mi to ve srubu v postýlce skvěle snilo! A jak si tak sedím, přemýšlím, že se nic nedá dělat a budu muset ještě jednou rukama pořádně prohrabat to houští kopřiv a malinových trnů pod schůdky, do kterého mi ráno hned po rozlepení ok zapadl ventilek k plynovému vařiči. Z toho vyplývá poučení: nechceš-li mít poškrábané a spálené ruce a hladový břušek, nikdy netřepej plynovou bombičkou našroubovanou na vařiči na schůdkách mezi chatkou a stolem, obzvláště když je po trase samé žihlavé houští a úplně obzvláště když už pěkných pár týdnů pozoruješ, že je ventilek uvolněný a samovolně vypadává. Opouštím kadibudku a statečně se nořím do kopřiv. SAM_0652Už asi po šesté. A už asi po šesté nic. S takovou snídani nenavařím, ba nenavařím už nikdy nic! Snažím se kroutit tyčinkou, která pod ventilkem zbyla, ale marně, pěkně prokluzuje, sfiňa, a ani se nehne. Lenkaplenka byla šikulka a zatáhla večer plyn opravdu pečlivě. Zkouším zuby, zkouším šutry, všechno marno. Snažila, plakala, nezvládla. Hledám, jestli se tu někde nepovaluje nějaké nářadí, nejlépe kleště, ale chatka je vybavena jen smetáčkem a lopatkou. U sousedů mrtvo, asi jsou dávno pryč. Teď bych potřebovala Němce! Ten by určitě vytasil švýcarský nožíček, na němž by kromě pilky, sekyrky, rybářského háčku i vlasce, kartáčku na zuby, sady imbusů a potápěčského vybavení byly i kleště, a to hned několikery! Kde se flákáš, skautíku? Přece mě nenecháš bídně zhynout hlady?!

Nakonec jsem nezhynula. Trvalo to sice ještě další dobrou půlhodinku, ale nakonec se mi pomocí zubů v kombinaci s placatými kamínky podařilo závit uvolnit a vařič rozchodit. Už nikdy (si) nebudu (z ničeho) tak utahovat!

SAM_0665Uvařila jsem tedy čajíček i kašičku obohacenou o čerstvou úrodu malin a směle se vydala na pouť. Rána jsou jinak jako vždy nádherná! Je pod mrakem a příjemně, pozoruju skály nad sebou a dravce nad skalami a vůbec se mi odtud nechce zpátky do údolí. Sotva ujdu pár kroků, narazím samozřejmě na gapahúk a hned vzápětí potkám i super flek na stan. Zrovna se na něm balí ten německý pár ze včerejška. Taky je vzbudily ovce snažící se jim sníst stan.

SAM_0661

Dnes nebyly skoro žádné řeky tam, kde měly být! Je sucho, místo potoků deroucích se ze skal jen vyschlá koryta plná šutrů. Pěšina klesá lesem zpět do údolí. Snažím se řádně si to vychutnat, protože vím, že brzo přijde opruz. A taky že jo: 5 km asfaltu do Kvamu – moje jogínská hodinka, tréning v trpělivosti. SAM_0697Chvilkama běžím, ať to trochu odsejpá. Naštěstí se ráno stezka vyhla Vinstře, většímu městu. Je sice slavné – jsme v kraji Peera Gynta a Vinstra hostí každý rok Gyntův divadelní festival – ale jestli je to město podobného ražení jako Fåvang nebo Kvam, rozhodně není o co stát. Budou tam nejspíš mít mezi sklady a supermarkety jen o něco víc soch Peera na metr čtvereční. V kvamím centru po cestě není ani žádná občerstvovna, kde by si člověk dal aspoň nekonečné kafe, a tak si dělám polední pauzu až za městečkem u řeky, podél níž vybudovali místňáci parčík s posezením. Dám si tam na lavičce místo kafe půl hodinky šlofíka. SAM_0674Mezi tím se trochu zatahuje a hned se šlape příjemněji. No, teda jenom chvilku. Vzápětí se chodník napojuje na odpornou hnusnou pomocnou silnici oddělenou plotem od hučící E6. Údolí se tu znatelně zužuje a uzavírá, opět tu drandí dálnice, železnice a řeka v těsné blízkosti, na poutníky už nezbylo.

Před sebou v dálce vidím capat dalšího zoufalce. Ale není to skautík. Je to jeden z těch dvou Holanďanů ze včerejška, z nichž se vyklubou Belgičani, jak brzo zjistím, jen co ho doběhnu. Rozhodla jsem se totiž opět trochu zabrat, abych to peklo měla rychle za sebou. Sděluje mi, že se jmenuje Paul a že to teď bude blbé, protože jak píšou v průvodci, původní stezka vedla hore kopcem lesem, jenž je už ale několik let od velké vichřice totálně neprostupný. Toto je náhradní varianta. Druhý bratr v triku se jmenuje Josef a jsou z Antverp. SAM_0677Josef je někde vpředu, jde si svým tempem. Jen co se vnořím do lesa (chválabohu), narazím na něj, jak se chladí v hlubokém kapradí. Střídavě se pak míjíme celé odpoledne. Většinou na sebe čekají a já je předběhnu, pojídám po cestě maliny a oni zezadu volají: „Nesněz je všechny, nech nám taky něco!“ Ale nesbírají. Já se naopak krmím velmi, mám žravou a to poposkakování vzhůru dolů krkolomným terénem mi dává zabrat. Od Hamaru jsem neměla líný den, asi už taky potřebuju dobít baterky. Snědla jsem skoro všechno svoje jídlo a tunu malin a rybízu navrch. Zítra musím na nákup.

SAM_0682

Posledních pár hodin toho dne bylo krásných, to když se stezka vrátila ke své nenáhradní variantě a vlnila se lesem přes kopec daleko ode dna údolí. Les byl tmavý, hustý a plný mechu. Místy se camino klikatilo mezi skalami a to se pak zelená změnila na bílou a žlutou lišejníkovou. A Paul měl pravdu: všude byly hromady popadaných stromů, jejichž překračování bylo dost namáhavé, ale rozhodně ne tolik, jako plahočení se u silnice.

SAM_0679

Tak jsem večer došla až do Varphaugenu, místu pro svatoolavského poutníka nadmíru důležitému. Varphaugenská usedlost na řece Lågen na samém konci Gudbrandsdalu je dnes raftařskou stanicí a kempem, ale vítala poutníky na cestě do Nidarosu už ve středověku. Hříšníci zde odkládali své hříchy symbolizované kameny nasbíranými po cestě. Za každý hřích jeden kámen. Zde ve Varphaugenu si mohli od kamenů ulehčit, očistit se a smýt vinu v proudu divoké řeky. I já se jdu večer před setměním smočit do toho slavného proudu, i když očištěná už jsem ze sprchy. Cítím potřebu vykonat nějaký rituál. Poděkovat za to, co mě až dosud potkalo, a připravit se na to, co má ještě přijít. Do hor už není daleko. Těším se a zároveň rekapituluju. Byla to zatím dobrá cesta. Krátké chvíle trápení a vzteku byly bohatě vykoupeny zdravou únavou, radostí a pohodou. Pohár mého srdce přetéká. Nořím se do namodralé mléčné vody, ale jen na pár vteřin a na dosah břehu – řeka má nebezpečnou sílu a už po dvou krocích cítím dravé pařáty jejího proudu. Plavat si vůbec netroufám. Lågen je divoký a dere se z kaňonů nahoře přímo od ledovce. Slupnul by mě jako ty maliny, co si dávám k svačině.

SAM_0683

Bratři v triku staví stan hned vedle mě. Doufám, že nechrápou, pomyslím si ještě už zalezlá ve stanu a vzpomenu si až teď s mírným zatrnutím na noc ve Sløvice a na svůj slib vyhnout se kempům širokým obloukem.

SAM_0688

Málem bych zapomněla: už jsem přešla dávno přes půlku, dělala jsem si laskominy, že to oslavím pivem tady v kempu, ale za třetinku plechu chtěli 90 NOK, což je víc než za nocleh, tak jsem si nechala zajít chuť. Podělila jsem se aspoň s Josefem o hlt slivovice. Paul nepije. Nebo možná naopak.SAM_0686

Den 14.

úterý 7. 8., Varphaugen – Volheim, 34 km

Asi mi není souzeno mít v kempu klid. Belgičani vstali v 3:50 a začali se balit a bavit NAHLAS metr od mého stanu!!! Myslela jsem, že spáchám mord stanovým kolíkem. Ty už teda fakt nechcu potkat. No vlastně včera říkali, že dnes dojdou jenom do Otty a tam končí. Zbytek trasy doputujou až za rok, protože už nemají žádnou dovolenou.

To je věčný problém s putováním. Poutě jsou dlouhé a dovolené krátké, spousta lidí si proto trasu rozdělí na více úseků a více let. I ve Španělsku je to běžná praxe. Já bych to ale tak dělat nemohla. Podle mě právě jedna ze zásadních vlastností pouti je její délka. Putování musí být tak dlouhé, aby se člověk do něj mohl pořádně vpravit, aby měl čas zapomenout na svůj běžný život, aby mu bylo umožněno obrátit se do svého nitra, soustředit se na sebe, na chůzi, na věci, které běžně nevnímá. Když ten proces přerušíte před jeho završením, je všechno v háji. Stane se z toho prostě jenom turistika. Navíc fakt, že si člověk čas na pouť našel a věnoval tomu jisté úsilí a leccos obětoval (musí se „zbavit“ všech, kdo si nějak jeho přítomnost a čas nárokují, nebo třeba i dát výpověď v práci) svědčí o tom, jakou důležitost cestě přikládá.

SAM_0703

Dnes to vypadá na fajn den, pohodový, přesto ne líný. Terén nemá být náročný a očekávání jsou s postupem na sever veliká. Nejdřív přichází příjemná pasáž lesem s vyhlídkou u kříže (vždycky k tomu dají nějakou cedulu jen v norštině, těžko říct, co je tam napsáno, asi nejspíš něco jako „tady na tom místě toho měl poutník Björn už plné kecky“). Pak, za odměnu, přichází opět asfalt. 4 km do Otty mezi řekou a dálnicí. Naštěstí to tentokrát nějak pěkně utíká (asi jsem včera hezky poprosila), jde se po cyklostezce přímo nad vodou, je oddělená od aut křovím a bariérou a výhledy jsou skvostné. SAM_0711Navíc je ještě dost brzo na pařák a je pod mrakem. Kochám se a dobrá nálada mě neopouští. Čtyři kiláky jsou pryč jak nic. V Ottovi se slévají dvě řeky, mléčně zelená Otta putující z ledovců Jostedalsbreenu a temně modročerný Lågen táhnoucí se od severu. Díky odlišnému zbarvení obou proudů je možné krásně sledovat, kde ještě tečou vedle sebe a kde se konečně jejich vody smíchají.

Starám se, aby dnešek byl plný příjemností: nekonečné kafe, skořicový šnek a půlkilový vanilkový jogurt navrch k druhé snídani jsou zárukou spokojeného dopoledne. Dnes putuju jak hobiti („And what about the first breakfast? And what about the second breakfast?“) Batoh rázem ztěžkl, to se ale ještě šetřím; zítra v Dovre budu muset udělat nákup na 6 dní. Začínám se pomalu dostávat na svůj zélandský standard.

SAM_0716

Další příjemnost přichází hned po pár kilometrech: krásný vodopád přímo u cesty a kousek dál pohádkový kostel v Selu. Je nádherný! Proč se nikdy krása nemůže vejít do slov? SAM_0719Kostel v Selu je jí plný. Jako bych znovu procházela svým šťastným želé z melounového cukru. Přitahuje mě k sobě, je mi v něm blaze. Rozhodně nejpůsobivější lidské místo, jaké jsem tu zatím potkala. Nedá mi to a musím si v něm zazpívat. Vitrážemi promítá slunko barevný kaleidoskop na podlahu, voní to tam starobou a dřevem, prostor je plný světla. Vycházím zmámená.

SAM_0726a

A pak další odměna: cesta se klikatí zákrutami podél řeky, štěrková silnička mezi poli a farmami. Údolím profukuje z hor příjemný větřík a za každou zatáčkou se odkrývají vyšší a vyšší kopce, jen si na ně sáhnout. Nikde nikdo, jen ptáci a já a šum vody a písničky a koupání. Každou chvíli shazuju batoh a nořím se několika dlouhými tempy pod hladinu některé průzračné, hluboké, chladné tůně v zákrutě řeky. Pak se slastně suším na břehu a uďobávám z batohu dobroty. Není ten život nádherný? Začínám se dostávat do meditativního rozpoložení. Na programu je nesmrtelnost brouka, život, vesmír a vůbec. A Robert Křesťan a jeho, myslím, nejlepší věc:SAM_0725

Rád bych si byl jist / zda známe hranici

kdy jsme čistý list / a kdy jsme viníci

když tobě chce se řvát / a mlčíš docela

jsi trpělivá snad / a nebo zbabělá?

Když bozi ze shora / překračují práh

kdy končí pokora / a kdy začíná strach?

Taky na Nerez došlo (Po hluboký vodě / po černý hlubině / utržený kvítí / pryč ode mě plyne).

SAM_0734

SAM_0736

Tak doplynu až k Nord Selu, kde se nevěřícně ocitám snad v nějakých dalších filmových kulisách. Tentokrát mi ale silně připomínají sídlo pánů koní v Rohanu nebo švédský film Dvě slunce. Nebo nějaký hodně temný western. Na vyprahlé, žlutou trávou porostlé stepi jsou rozeseta stavení z černého dřeva, kaplička s pranýřem, studna s okovem, stodoly, domy. Nikde ani živáčka, nikde se nic nepase, všechno je dokořán. Jako by tu řádil mor nebo to tu přepadli Indiáni a všechno živé odvlekli už před drahnou dobou. Město duchů. Procházím, zastavuju se jen, abych cinkla na zvon a prolomila to divné ticho. Kovový zvuk se nese prostorem nečekaně hlasitě. Opodál se v trávě válí jakýsi párek hippíků, asi čekají na později, aby mohli rozbít stan.

Před kostelíkem v Nord Selu stojí v bronzu ulitá Kristina Vavřincova. Tady někde se má odehrávat děj stejnojmenného slavného románu nositelky Nobelovy ceny Sigrid Undsetové. Podle knížky je tu na hřbitově Kristina pohřbená. Lidé prý tu chodí a hledají její hrob, protože nechtějí věřit, že tak dobře napsaná postava mohla být jen fikce.SAM_0750a

Za Nord Selem se Lågen noří do hlubokého tajemného kaňonu. Silnice už se tu nevejde. Zato železnice ano, tunel na tunelu a stezka šplhá přes ně, po skalách a žebřících a schodcích, kudy to jen jde, zase nahoru a dolů, až se pot řine po nose. Už je pozdě odpoledne a já si dávám do těla ve své již oblíbené disciplíně „avoidingu“. Ještě že je po cestě tolik maliní a krajina je tak zajímavá. A taky vlaků tu projíždí nesrovnatelně méně než aut, celkem jeden kus přesně za tu hodinu či dvě, co se šplhám kolem železničních náspů sem a tam.

Konečně rovná lesní cesta a úleva. Chytám druhý dech a poslední dvě hodiny už si zase užívám pohodové procházky postupným sešupem do údolí. U Volheimu mám v plánu vyhnout se kempu a zapíchnout stan na nějakém hezkém fleku u řeky. Dnes rozhodně nechcu za nocleh platit, poslední dobou jsem rozpočet už tak natáhla až až.SAM_0752

Terén u řeky je trochu problematický, ale nakonec se mi povede protáhnout se přes nějakou soukromou cestu až k vodě. Evidentně si tu majitel blízké farmy udělal detašované šrotoviště. V lese je zaparkovaný vrak autobusu a několik zrezivělých zemědělských strojů. Nu což, není moc na výběr. Tady mě rozhodně nikdo otravovat nebude a řeka na umytí je po ruce. Najdu si u kamenitého břehu v křoví malý písčitý plácek a sotva postavím stan a zbodnu kuskus, upadám v kóma.

SAM_0755

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Norsko cestou svatého Olava. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s