Den 15.

středa 8. 8., Volheim – Dovre, 14 km

Spala jsem tam v tom křoví kolébaná šploucháním řeky skoro dvanáct hodin jak Plaváček. Žádný hukot aut jako včera v kempu v těsné blízkosti E6.

Božský klid, jen šumění stromů a vody. Honily se mi hlavou sny o Aljašce a Magic busu z filmu Into the wild. Myslela jsem na to celé ráno. Jestli ten film neznáte, rozhodně doporučuju. Je to dost silný zážitek, obzvláště když se na něj díváte v rámci plánování výpravy na Aljašku, kde se jednou hodláte pohybovat sama s batohem a stopem. Měla jsem takové cukání ten vélet po shlédnutí filmu ještě přehodnotit! Je to příběh kluka z konvenční americké rodiny, který pod vlivem všelijaké filosofické četby typu Thoreaua po maturitě zahodí doklady, peníze, auto, jméno, prostě všechno a vydá se žít sám do divočiny s velkým Ď – na Aljašku. Dojede tam uprostřed zimy a chce tam bez pomoci civilizace přežít. To se mu chvilku daří, protože najde ubytování v opuštěném vraku autobusu, je fakt šťastný, ale nakonec tam prakticky zajde hlady a dorazí se nějakýma bobulema, které z hladu sbírá, ale splete se a sní otrávené. Je to podle skutečné události. Najdou ho tam pak po nějaké době kolemjdoucí lovci ležet mrtvého ve vraku Magic busu s úsměvem na rtech.

Přemýšlím tak o samotě, divočině a tom týpkovi, když tu uprostřed lesa narazím na olavský ukazatel s připsaným citátem: „True happiness is shared.“ To je motto toho filmu! Znamení! (A nebo prostě jen autor přede mnou taky zabloudil do blízkosti norského Magic busu.)

No já tedy hlady rozhodně neumřu. Jednak mi při každém poklesu do údolí asfaltka až nepříjemně připomíná, že do divočiny je to tu ještě sakra daleko, druhak je tu taková hustota malin, že by se na nich uživila celá jedna, možná i dvě římské legie. Hlad smrtí tedy nehrozí. A taky se nepouštím do ničeho jedovatého, všechny ty houby po cestě nechávám pro jistotu v postoji. Bylať jsem totiž od dětství spíše mdlého zraku a pátrání po hnědých houbách v hnědém listí jsem tudíž nikdy zvláště nepropadla. Ani teď, po zázračném prohlédnutí, nejsem než spíše podprůměrně poučený lovec-sběrač a do větších projektů mimo množinu „bedly“ se raději nepouštím.

Dnes mám tři cíle:

1. Dojít do Dovre, než začne pršet (to má dle Norů nastat v poledne).

2. Nakoupit jídlo na 6 dní, ale rozhodně ne na 6 kilo.

3. Přesunout se do kempu a zmáčknout tlačítko STANDBY.

Jak se již stává na této cestě dobrým zvykem, příjemná pasáž lesem je po chvíli po zásluze potrestána daleko delší pasáží asfaltem. Je pod mrakem a ten pomalu klesá jako těžká peřina níž a níž, nepozorovaně ukrajuje vršky kopců a teď už i vršky stromů. Vypadá to, že Noři měli zase jednou pravdu. V Dovre jsem cobydup, už se fakt těším, jak prolenoším a projím zbytek dne. První cesta vede do Coopu na nácoop. Při špekulování, jestli je lepší vanilkový nebo borůvkový kýbl jogurtu, nebo radši oba, a jestli jít na kafe už teď naproti do kavárny, nebo jestli to vydržet až do kavárny v kempu, což je ale ještě 3 km daleko, potkávám Carlu a Nica z Utrechtu. Řeší evidentně ten stejný problém. Hned se skamarádíme, ochutnáváme navzájem jogurty a jako jeden muž míříme naproti. Taky touží po kafích a zvou mě na jedno nekonečné. A tak kecáme a pijeme a kecáme; oba jsou učitelé a už několikrát byli v ČR a já mám taky poměrně čerstvé zážitky ze země Nizozemě. Zrovna komentujeme počasí a jak to na caminu Norům s předpovědí (ne)vychází, když tu se úderem dvanácté spustí za oknem pořádný chcanec. Ale není kam spěchat, a tak dolíváme nekonečno a je nám fajn.

Po chvíli se liják změní v poměrně neškodný pravidelný hustý deštík, tak přece jen nasazujeme ponča a kráčíme ke kostelu. Ten je zavřený. Fotíme si tedy milník 250 km til Nidaros a loučíme se. Mají rezervaci na jedné ze starých farem asi 5 km odsud, kde začíná královská cesta přes Dovrefjell. Snad se tam zítra potkáme.

Za půl hodinky jsem v kempu, kde je velice příjemně, už jen proto, že jak se udělalo hnusně, všichni jsou zalezlí ve svých karavanech. Je tu kromě mého už jen jeden stan. Přesouvám se do luxusně vybavené kuchyňky s celým svým arzenálem a pouštím se do vaření všech dobrot, na které jsem měla poslední dva týdny chuť. Bouchnou dveře a vejde… skautík! Hned se na sebe rozchechtáme. A mám o zábavu postaráno! Vaříme, kecáme (teda hlavně on kecá) a k tomu pijeme jednu konvici kafe za druhou. Samozřejmě ten druhý stan je jeho. Je tu už od včerejška. Z Ringebu jel kus stopem, aby ušetřil čas a mohl si udělat odpočinkový den. Pré už není nejmladší:-) 57 konkrétně, ale vypadá teda dost ve formě. Třicátníka strčí do kapsy naprosto s přehledem. A už to z něho leze: bývalý kapitán u paragánů, milión různých seskoků, výcviků, kurzů přežití úplně kdekoli, samozřejmě to začal provozovat hned po narození jako skautík (HA!). A teď, pač už leta není v armádě, aspoň „tak trochu“ běhá, pod čímž si představte něco ve stylu ultramaratonů a takových těch zabijáckých tarahumarských horodolek. Taky má rád rychlé motorky a kakalo. Teď dělá HR manažera v jedné velké německé automobilce. Mimo jiné má na starost výcvik nových učňů, což provádí tak, že je nažene někam do přírody, kde se spí v týpkách a chodí pěšky, a pak se jim krvelačně chechtá. To si dovedu velmi živě představit, stačí mi si vzpomenout na seznamovací výlety s 60 čerstvými ajťáky! S lidmi to skautík zkrátka umí. Je s ním sranda, což je teda na bývalou gumu fakt vzácnost! A já se bavím dvojnásob, když mi nevědomky nahrává na mé soukromé české fóry: třeba když mluví o tom, jak má u Dunaje kousek lesa a bobři mu tam chodí hlodat („Má les, pane inspektore, přiznal se!“) nebo když líčí, jak dostali rozkaz někam v noci seskočit, zapletli se do drátů a vyhodili proud v celé spolkové republice („Dostali jsme rozkaz zlikvidovat diverzanta na motorce…“). Tak tohle bude parťák do nepohody. S ním přežiju všechno, pač na to má výcvik NATO! Umí se rychle rozhodovat, umí velet („Tady si sedni a dej si ještě jedno kafe!“). Veselými historkami se jen hemží. Je to gentleman. Sám od sebe umývá nádobí, i moje. Prostě ho žeru. Zdá se, že jsem obdržela kumpána!

Den 16.

čtvrtek 9. 8., Dovre – jezero Avsjøen, 30 km

Slovo kumpán pochází z latiny a je to složenina slov cum a panis. Je to tedy někdo, s kým se dělíte o chleba. Můj Kumpán ovšem překonal všechny etymologie hned ráno, protože když jsem rozlepila oko a nakráčela do kuchyňky, že si vyrobím snídani, už tam seděl a měl prostřeno i pro mě.

Tehdy to první ráno v herberku si musel naskenovat nejen časy, ale i všechny moje snídaňové rituály, protože na stole je nachystaná miska a lžička na kaši, hrnek na kafe, plná konvice kafe, mléko do kafe, žádný cukr, druhý hrnek na čaj a jako bonus další müsli tyčinka poslední záchrany. Všechno pěkně zarovnané, ubrousky lícujou, to dá rozum. Úplně mě dostal! Od dob, kdy jsem byla malá a nemocná a mamka mi nosila čaj a penicilin a horké rohlíky s máslem do postele, mi nikdy nikdo snídani nenachystal! Vždycky jsem to já, kdo vstává dřív a chystá pro druhé, mele kafe a těší se, jak těm ostatním bude chutnat. A teď se tu o mě takhle nezištně pečuje. Jsem z toho celá naměkko.

Dneska přichází to, na co už čekám dobrých 400 kiláků. Hory! Vřesoviště, slunko a mraky, výhledy, čerstvé povětří, zvířena, květena, a když pan Buch dá, i sněhové špičky v dálce. Nejdřív kousek asfaltu zpátky do Dovre, Olavův pramen u cesty a trocha toho kličkování v mokrých ovčích ohradách, než se, Kumpán a já, napojíme na další Kongevegen, královskou cestu přes Dovrefjell. A pak už jen krása střídá nádheru, můžu se rozskočit blahem. Všechno tu je! Počasí jak na objednávku – však taky na objednávku je, přímo pro dnešek a pro nás, zítra už se mají zas honit všichni čerti. Ale dnešek, to je vstup do katalogu CK Ráj. Odměna! A zas to nejde zachytit slovy, je potřeba se dívat, nasávat, tetelit se.

Kumpán takticky popojde, učí se rychle. Nechává mi mé ráno. Po asfaltce v dědině bylo vítaným rozptýlením mít vedle sebe pár nohou a klapot další hole, teď ale potřebuju být

sama, soustředit se celou bytostí na zpracování toho ohromného a nepřetržitého proudu energie, štěstí a radosti, co se na mě valí, div mě neporazí.

Okamžik směl bych osloviti: jsi tolik krásný, prodli jen!

V poledne se objevují stříšky Fokstugu fjellstugu, farmy uprostřed ničeho (uprostřed toho všeho). Je tu taky herberk, býval tu už ve středověku. Zatímco Kumpán si dává siestu na kameni u potůčku, já jdu na průzkum a ulovit razítko. Farmářka v gumácích a s velkým košem prádla

je moc milá, razítkuje, ukazuje cestu k umývárně a pak taky: „Máme i kapli, tam v tom srubu, jestli chceš. Jenom se prosím venku před vchodem vyzuj.“ Takové pozvání nelze odmítnout, mám taky potřebu přelít někam všechnu tu vděčnost, jíž už od rána přetékám. Z venku obyčejný dřevěný domek s travou na střeše (mohl by to být chlév a taky asi býval), uvnitř příbytek, fakt boží. Opatrně bosá našlapuju, abych bohy nevyplašila. Je tu překvapivě mnoho světla a moc útulno. Všude ve vzduchu energie. Něco k ní přidávám, zbude tu pro ostatní. Posedím chvíli, poděkuju za všechny ty dary a poprosím obraz jelena v zelené záři o nějaké útulné místo k rozbití stanu, o pěkné spaní na dnešek.

Střídavě se s Kumpánem opatrně obcházíme, ani jeden nechceme tomu druhému rušit kruhy. Za každým dalším horizontem se zjevují výhledy ještě o něco širší, mraky pokaždé o něco malebnější (teď zrovna pluje koberec halušek), hory pokaždé vyšší a více uchvacující. Kochání nebere konce.

Zpívám si Beautiful day (místo girl) stay with me, Lou Reeda Oh, such a perfect day, I´m glad I´ve spent it with you. A pak eště U2: I have a lover, a lover like no other, i když to není pravda, ale nevadilo by, kdyby byla.

Míjím odbočku ke kempu, štěkají tam psi a povalují se nějaké zašlé karavany. Dnes bych nechtěla civilizaci ani za nic, nač kazit takový požehnaný den? Pokračuju. Kumpán mě z dáli sleduje a pak spokojeně vyráží dál. Bylo to správné rozhodnutí, protože hned vzápětí se vnořím do řídkého hájku a z ničeho nic proti mně vyráží losice s mládětem. Plavně přeskočí chodníček rovnou přede mnou, losátko ji trochu neohrabaněji následuje, tři vteřiny, tři skoky – a jsou pryč.

Chvíli ještě stojím se zadrženým dechem, srdce mi buší, nemůžu se vzpamatovat ze všech těch znamení. Za zatáčkou na mě čeká Kumpán. Losy neviděl, škoda, přijít o takový zážitek! Předpokládám, že to byl on, kdo je přede mnou vyplašil, ale ne: v protisměru dusají dva Noři, otec a syn, cinkají jim různé věci na báglech a ještě dost nahlas hulákají. S takovou elky hned tak neuvidí.

To setkání jako by zlomilo kouzlo, do něhož jsem celý den zakletá. Blíží se večer a je potřeba se začít poohlížet po tábořišti. Jdeme s Kumpánem zas spolu, máme teď potřebu si sdělit všechny ty pocity, co v nás dnešní cesta vyvolala. Kumpán občas odběhne a sonduje terén. Byl by tady požadavek na plácek pro dva stany, nejlépe u vody. Za chvilku ho najdeme. Na mechovém kopečku sice trochu vyfukuje, ale poloha je to strategická, u průzračné řeky a s výhledem na jezero a hory okolo, zbarvené do oranžova klesajícím slunkem.

Jdeme se střídavě koupat do řeky (a navzájem se střídavě šmírujem) a pak vaříme večeře, každý máme své nádobíčko, rituál a alimentační plán. Nestačím žasnout, co Kumpán postupně tahá ze svého batohu, kterého nazývá láskyplně Hanibal. Hotovou polní kuchyni a přesně jak jsem si představovala, k ní všechna možná speciální udělátka. Nesměle se tážu, jestli čirou náhodou nemá v Hanibalovi i mašinu na espresso. Nemá, ale zato má kakalo na dobrou noc, což je super, protože se začíná pěkně ochlazovat. Noři prorokují na noc jen 2-5C a zítra má přijít vichr z hor a padat tragače.

Nějak to přežiju, po dnešku mám pocit, že mám sílu vydržet cokoli. Dnes byl den, kdy se přání plnila na počkání. Všechna. Stačilo jen poprosit a nebát se vykročit tím směrem.