Sever je stav duše – den 17. a 18.

Den 17.

pátek 10. 8., jezero Avsjøen, 0 km

Probudila mě vůně kafe. Vypadalo to jako pokračování snu, ale byl to Kumpán se snídaní do postele. Rychle se balil mezi dvěma poryvy deště. Svítalo.

Tak už je to tady. Mám chuť se ani nehnout. Vůbec, ale vůbec se mi nechce vystrkovat ani čumáček. A má to být dneska už jen horší a horší. A taky se čeká vichřice. Až se přežene, slibují Noři, bude pak 6 dní krásně. Mám vlastně dost času, není kam spěchat, zatím jsem šla až nečekaně rychle a když dneska neujdu ani krok, vůbec nic se nestane, mám rezervu, a to i potravinovou. Stejně bych byla hned mokrá a vůbec bych si to neužila a je tam asi tak jenom 5C, zato v mém péřovém spacáčku Viking je božsky. Tak mumlám něco jako „Já tady eště chvilku budu a pak tě někde doženu“ a upadám zpět do snu o kafi.

SAM_0887

Ta „chvilka“ nakonec trvala až do dalšího dne. BYLO to čím dál horší. V jednu chvíli odpoledne nastala jakási pomlka v tom rachotu. Už jsem byla zdecydowana vyrazit, přece jen válet se celý den ve stanu mě nebavilo, odpočinkový den byl nedávno, ale než jsem stihla byť i jen vypustit karimatku, začalo to nanovo. Dokonce hromy blesky. Kolem proběhlo pár totálně promočených zoufalců, pohled na ně mě zase odradil. Kam se honím? Zdá se, že dnes je pro mě nachystané cvičení v trpělivosti.

Nejvíc mě na tom znervózňovalo, že každou hodinu, co tu proválím, Kumpán se vzdaluje a podle jednoduché matematiky (jeho 1 krok = moje 2-3 a čím rychleji půjde, tím míň zmokne) ho už taky nemusím dohnat. Nemám ani jeho telefon. Nevím ani vlastně, jak se jmenuje příjmením.

Po setmění dorazila vichřice. Lomcovala stanem, ale neulomcovala, můj Nanošek (Jurek Nano 1,5) zase ukázal, že vydrží všecko. Nepustil ani kapku, jen se vydatně dmul a ten třepotavý zvuk byl děsně iritující, takže ke konci už jsem toho moc nenaspala. Rozhoduju se: ve 4 v noci má začít přestat. Budu nachystaná a s rozedněním vyrazím. A půjdu a půjdu, dokud mě nožičky budou poslouchat.

SAM_0888

Den 18.

sobota 11. 8., jezero Avsjøen – řeka Vårstigåa, 45 km

Dnes byl zase další nejkrásnější den. A určitě zatím úplně nejtěžší. Dala jsem si pěkně do těla, holeně se začínají ozývat. Kumpána jsem nakonec nedohonila. Do hytte v Ryphusanu, kam by se dalo logicky dojít, pokud má člověk den náskok, jsem nedorazila. Společnost mi budou dnes dělat zase jen ovce.

Přesně ve 4 ráno přestala Norskem lomcovat vichřice a začalo nesměle svítat. Výhoda byla, že vítr úplně vysušil stan a vytřepal vodu ze stromů a křoví kolem jezera.

SAM_0907

Nevýhoda ovšem byla, že se všude valily potoky vody. Obzvláště tudy, kde by byla bývala normálně pěšinka. Během první hodiny brodím bez bot 4x, obcházím jezero kol dokola a lávky přes všechny přítoky jsou pod vodou. Je 5 ráno a 5 stupňů. Samá bažina, samá kaluž, samá deroucí se bystřina. Začíná to vypadat jako Zéland! Konečně divočina! Takhle jsem si to Norsko vlastně celou dobu představovala! Docela si to užívám (když se přemluvím nemyslet na ten čvachtot studené vody v botách) a šlapu plná energie. Jdu celkem rychle (pokud se zrovna nebrodím), abych se zahřála v tom zase se zvedajícím ledovém, nepříjemném větru.

SAM_0905

V 7:30 už jsem o 10 km dál v Hjerkinnu. Je tu u malebného, perníkovou chaloupku připomínajícího nádraží hotel a poutnické centrum. To je samozřejmě zavřené. Nechávám si v hotelu na recepci bágl a vydávám se za jedním z dnešních zlatých hřebíků: k vyhlídce na „Sněhurku“, horu Snøhetta (2286 m). Je to 3 km po široké vojenské silnici. Cesta je to škaredá a strašně fučí. Teď už jsem ze svého vybavení do Norska kromě čelovky použila úplně všechno, i ty zimní hadry, na které jsem první týdny tak žehrala. A tady by se teď hodily rukavice. Lituju, že jsem si je na poslední chvíli při balení z báglu vyndala, ale kdo to moh tušit, při těch vedrech na začátku?

View point Snøhetta je architektonicky velmi zajímavá budka. Je krásná a výhledy z ní jsou taky krásné. Nefičí tu, voní tu dřevo a kouř z (vyhaslého) krbu a nejvyšší hory Dovre jsou tu jak na dlani. V 8 ráno je mám jen pro sebe. Kolem krouží dva vrtulníky, prý hledají chlápka, co se tu včera ve vichřici ztratil (Avoid moving outdoors if possible!). I teď to vichří slušně, meluzína úpí v komíně.

SAM_0897

Nazpátek z kopce běžím, abych to měla rychle za sebou. Protivítr je tak silný, že mám pocit, jako bych se pohybovala pod vodou. Přesně jako v mých snech z dětství: utíkám, ale přitom skoro stojím na místě.

SAM_0900a

Vyzvedávám bágl a infiltruju se na hotelové záchodky, které jsou k mému údivu opatřeny i poměrně luxusním sprchovým koutem. Horko těžko odolávám puzení se tu zamknout a hodinu rozmrzat pod vřelou vodou. Ale jednak spěchám, jednak počítám, že do půl hodiny bych byla zase zpocená a promočená jako předtím, navíc bez náhradního oblečení. Takže to moc nemá cenu. Volím radši osvědčenou taktiku čím rychleji jdeš, tím rychleji rozmrzáš a zapomínáš na mokro, a několikrát vyměňuju ponožky v promočených botách. Zatímco jedny nasakují vodu z bot zevnitř a líp tak křusky vysuší, druhé v té vichřici uschnou raz dva. Za hodinku už jsem zas jak v bavlnce, na tu chvilku, než přijde další z mnoha rozvodněných potoků.

SAM_0916c

Za Hjerkinnem se zase do kopců kroutí královská cesta. Krajina je to jak z Psa baskervillského nebo Jany Eyrové. Náhorní planina s vřesovišti, borůvčím a žlutými lišejníky tvořícími krásný kontrast k sytě modrému nebi a cárům bílých mraků sprintujících nade mnou neuvěřitelnou rychlostí. Je opět čím se kochat. Jak slunce stoupá, už není taková kosa. Občas i potkávám výletníky (je víkend), hlavně páry se psy. Na velmi fotogenickém místě na vrcholu planiny s širokými rozhledy je umístěn milník 208 Km til Nidaros. Poznávám ho. Figuruje na všech webech a propagačních materiálech Svatoolavské pouti. Samozřejmě se neopomenu zvěčnit. Cesta pak klesá zpět do údolí, blíží se ke kaňonu Drivy. Ale než tam dorazí, je potřeba se poprat s několika nově vzniklými řekami, jež se rozhodly téct zrovna tudy a natahat s sebou pod poutníkovy nohy bláto, písek a kalnou vodu hlubokou a širokou právě tak akorát k nepřekročení. Vůbec mi to nevadí, naopak: při každém dalším sundávání bot a brodění v té ledovce se víc a víc rozjařuju. To je konečně ono! Žádný asfalt – takhle to má vypadat na pořádném véletu, co není pro sralbotky! To samozřejmě ještě netuším, že se zvolna blíží chvíle, kdy budu vzpomínat na Japonce!

SAM_0936b

Krajina přede mnou se úží do hrdla kaňonu vymletého řekou Drivou. Z prudkých skalních stěn okolo se řítí čerstvě napité vodopády. Scházím ke statku Kongsvoll, další proslulé středověké zastávce na poutní cestě do Nidarosu. Měl tu být i herberk, ale poutníky nevidím vítat nijak příznivě. Nesměle klepu a opatřuju si razítko, ale dívají se na mě jako na šupáka.

SAM_0949

Tady dávají evidentně přednost zcela jiné klientele. Srovnané bavoráky a volva před hlavní budovou a vykázání poutní stezky za plot pozemku svědčí o mnohém. (Později se dovídám, že poutníci tu již nejsou vítáni: v budově herberku je teď ubytovna pro polské sezónní dělníky. Pro ty, kdo vyšli bez stanu z 12 km vzdáleného Hjerkinnu to je podpásovka, protože nejbližší horská útulna v Ryphusanu je ještě 21 km v kopcích a 33 km na jeden zátah představuje pro mnohé poutníky nepřekonatelný problém. Jak pak uslyším, pár se jich v tom psím počasí doklopýtá dnes do Ryphusanu po setmění a opravdu na pokraji sil.)

SAM_0942

Ovšem polohu, tu v Kongsvollu mají bezvadnou, to se jim musí nechat. Statek je nádherně opravený, září už do daleka jasně červenou a bílou, všechny chatičky pro hosty jsou opatřeny impozantním parožím nad vchodem. Mají tu dokonce i vlastní botanickou zahrádku a soukromý vodopád.

SAM_0964

Pokračuju bez zdržování přes pár plotů dál kaňonem. Pojala jsem totiž odvážný úmysl dojít dnes snad až do Ryphusanu. Celkově by to mělo hodit něco kolem padesátky. Začínám se hecovat. Kumpán tam určitě bude, taky ví, že já tam mám namířeno. Akorát neví, že mám den zpoždění. Mám chuť ten den dohnat. Ujít za den dva a mít skvělý pocit, že jsem to dala. A ještě s šestikilometrovou zacházkou na sněhurkovskou vyhlídku. Zkusím to, nejsem přece máčka. Dám si trochu do těla a třeba i trhnu rekord. Přes magickou hranici 50 km jsem se ještě nikdy nedostala. Nebyl nikdy důvod. Kumpán ve mně probudil soutěživost. Představila jsem si, jak se bude tvářit, až zjistí, že jsem ho doběhla.

SAM_0962

Stezka ve snaze vyhnout se E6 (už tu zas otravuje, mrcha, nalepená na řeku a koleje) se začíná opět šplhat tím nejkrkolomnějším způsobem po skalách na pravoboku a nabírá několikrát výšku a několikrát ji zase ztrácí.

SAM_0951

Vyhýbá se nemožně šutrům, potokům, křovím. Pořád kloužu v ovčích hovnech. Zkouším neztrácet tempo, ale je to nemožné. Jde to pomalu: zase spousta brodění. A furt ty blbé ovce, je od nich rozmrdaná celá stezka. Aha, další vodopád. Sakra, to snad vede přímo přes! Dalších 100 výškových metrů dolů a pak zas totéž prudce nahoru. Kurvy jenom lítají. Že já blb jsem nezůstala na cestě. Za svodidlem bych to měla brzo z krku, po pár kilometrech bych se napojila zas pohodlně na královskou cestu a byla by šance, že setmění uvidím už v Ryphusanu. Takhle ale ani náhodou. Začíná mě to pěkně unavovat. Autorovi téhle vtipné okliky přes ovčí bobky asi nedošlo, že ovce, na rozdíl od poutníků, mají 4 nohy a nevláčí bágl. Při dalším broděním nad vodopádem se naštvu: když už se rozhodl tady tak nevhodně otravovat, aspoň se v něm vykoupu, ať je taky k nějakému užitku.

SAM_0969

Splahání po hambálkách nebyl konec další dvě hodiny. To už „avoidingová zkratka“ vyústila do té pravé královské cesty, která konečně naostro začala stoupat stěnou kaňonu nahoru do hory. Cesta to byla nádherná, se spoustou dalších bystřin a vodopádů a plantážemi malin a hub, ale už jsem toho měla v nohách vpysk. Když jsem se konečně vyhoupla nad hranici lesa a uviděla ceduli Ryphusan 18, věděla jsem, že už to do setmění nemám šanci zvládnout. Tuhle nádhernou pasáž si chcu užít v klidu, ne se honit. Bylo rozhodnuto: dojdu někam k řece a zakempuju. Přesto trvalo ještě dobré 2 hodiny, než se mi to povedlo. Po cestě jsem minula několik salaší, ale nikde ani človíčka. Na obzoru se začala stahovat bouřková mračna. Byl nejvyšší čas rozbít Nanoška a složit do něj své rozbité tělo.

SAM_0971

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Norsko cestou svatého Olava. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s