Sever je stav duše – den 19. a 20.

Den 19.

neděle 12. 8., řeka Vårstigåa – Granmo, 26 km

Probouzí mě cinkání ovčích zvonců. Rozzipnu se mezi cáry mokrých mraků, co tu zbyly po nočním deštíku. Do toho se snaží vykulit oskar, ale převaluje se v té načechrané peřině, jako by se mu ani moc nechtělo z kanafasu. Ráno se klube pomalu a za efektního divadla. Duha se taky přidala do divadelního spolku a nejsou to žádní amatérští kumštýři! Užívám si každý metr těch 11 kilometrů dělících mě od Ryphusanu. Opět, už po několikáté na této cestě, mám silný pocit důvěry ve všechno, co mě čeká. Pocit jakési, řekla bych, patřičnosti přítomného okamžiku, pocit jistoty, že to, co se mi děje, se mi děje právě teď, právě tady a právě takhle z nějakého určitého důvodu, za nějakým konkrétním účelem, správně. Je dobré nechat to plynout a svěřit se tomu. Tehdy na té pláni jsem to tak dalece neřešila, ale teď zpětně při psaní mě napadá: není to náhodou stav, pro nějž by mnozí z nedostatku přesnějších pojmenování volili slovo víra?

Plynutí přítomného okamžiku na pláni s duhou, žluté světlo pod ocelovými mraky a ruce zkřehlé od poryvů větru. Kaluže postupně rozmrzají, ovce se choulí v závětří skalky za zatáčkou. Děsně mě rozesmívají ty jejich pitomé čumáky, jak se vždycky vylekají a s nešťastným bečením, trousíce bobky do kolejnic vyježděné pastevecké cesty prchají pryč, ale přitom pořád těsně přede mnou. Začínám rozvíjet podrobné úvahy o rozdílné konzistenci ovčího trusu. Někdy do toho šlápneš, jindy spíš kopneš. Dalo by se podle toho určovat počasí? Na nebi krouží orli, kralují.

Celá vyfujaná dorážím v 8:30 do Ryphusanu, poutnické útulny upravené ze seníku ovčí farmy v místě, kde se řeka Vinstra, tvořená z drobných čůrků stékajících z rašelinišť, zařezává do nového kaňonu. Poslední nocležnice málem dostala infarkt, když jsem jí tam vtrhla (musela jsem pořádně zabrat za dveře, protože vichr byl silný a ledový). Rozmrzám v útulném domečku,vařím si kafe. Je tu k dispozici plná spižírna s ceníkem a pokladničkou, plynový vařič, nádobí, zkrátka luxus. Bylo tu prý dnes v noci celkem plno. Ale tahle Němka se o ostatní nezajímá, je příliš zaujata sama sebou, pořád si něco píše do deníku a když naváže rozhovor, je to jen, aby si postěžovala, jak to bylo děsné být pohromadě s dalšími lidmi. Že se tu sešla s třemi svými krajany, ani nezaregistrovala. Obsadu té noci a dobrodružství jednotlivých protagonistů mi později vylíčí do detailu Kumpán, který je všímák a vytáhne z každého za pět minut celý životopis včetně tetičky z třetího kolena. Rychle listuju návštěvní knihou, jestli tu spal. Spal! No vida, tak to je přede mnou tak 2-3 hodinky. Spíš ty tři, protože jestli tu bylo tak husto, určitě vyrazil už se světlem. Při troše štěstí na něj narazím někde na noclehu.

Sestup podél Vinstry je ze začátku krásný a kochací, ale pak už poměrně jednotvárný, to když se chodníček s ovčinci změní v širokou štěrkačku vinoucí se směrem k úrodným lánům oppdalského údolí. Marná sláva, hory už jsou za mnou a už tam asi i zůstanou. Zbývá něco kolem 200 km, už jsem v trondheimském povodí. Vinstra teče do Drivy a Driva na sever, jakož i já teču. Nejde to zastavit. A dvakrát nevstoupíš.

Někdo tu postavil do cesty kapličku. Krásnou, plnou kamene, skla a světla. Je svatého Michala. Dřív tu měli Vikingové své mohyly. Dnes se tu loučím s horami a je mi teskno. Do toho přijde sprška, jako by mraky nad Dovrefjellem plakaly, když mně to nejde.

Ještě pár kilometrů a usalašuju se v kempu. Je sice dost brzo, teprv kolem třetí, není však zbytí. Je neděle odpoledne, už nemám skoro žádné jídlo a potřebuju nutně novou plynovou bombičku. V rybářském kempu v Granmo jsem nejblíž, jak jen to jde, lyžařskému středisku a na místní poměry velkému městu Oppdalu, kam naběhnu hned za ranního kuropění, tedy prozaicky řečeno, jen co otevřou supermarkety. Využívám zbytek odpoledne k praní úplně všeho, jezení úplně všeho, kontrole arzenálu a vymýšlení strategického plánu na poslední dny. Kumpán mi zase popoutekl. Lámu si hlavu, kde je mu konec. Zaručeně se motá někde poblíž, protože určitě taky potřebuje nakoupit. Jestlipak počítá s tím gapahúkem za Oppdalem, kam bych šla nejradši nocovat sama, nebýt té komplikace s proviantem?

Den 20.

pondělí 13. 8., Granmo – Havertjøna hytte, 40 km

Ráno jsem vyrazila jak střela před šestou. Vždycky když předchozí den ujdu kratší trasu, už se nemůžu dočkat, až to ráno rozpálím. Čím víc jdu, tím víc se mi chce. Zajímalo by mě, kam by tohle stupňování závislosti na chůzi vedlo, kdybych to po měsíci neutla. Přemýšlím, že bych si o tom ráda promluvila s Jakubem Čechem, jehož deník z Pacific Crest Trailu jsem dostala loni od Ježíška. Jakub ušel přes 4000 km a poměrně zhusta dával etapy kolem 50 km, což mi tehdy, když jsem to četla, připadalo strašně moc. Dneska si už začínám myslet, že bych to asi dala taky, pokud bych neměla hodně naloženo, což on se snažil nemít.

Těch 11 km do Oppdalu jsem poskočila, jak by řekl Cimrmanolog, ein………….zwei. Ze strategických důvodů vynechávám zacházku ke kostelu, v ušetřeném čase se naopak stavuju do překvapivě otevřené kavárny na nekonečné kafe a obložený křupavý rohlík. No nekup to, za 85 NOKů čili knedliků. Kávu si osladím o trochu víc, k tomu smetánka navrch. Teď bych si troufla snad i na maraton! V 9:30 narážím na gapahúk s Kumpánovým zápisem. Spal tu. Pořád si drží odstup 2-3 hodiny. A jelikož dnešní etapa se jevila jako venkoncem nudná, štěrkačka furt rovně a daleko údolím, stanovila jsem si 2 postupné cíle:

1. Zkusím dohonit Kumpána, pač takovými osobami si člověk nemůže dovolit v životě plýtvat a já nerada nechávám věci rozdělané.

2. Když se to nepovede, než dojdu na odbočku, kudy by se camino dalo prodloužit o den oklikou přes kopec se spoustou jezer a romantických srubů u nich, prdím na celého Kumpána i s jeho Hanibalem a zahnu, pač tak to asi mělo být.

Ale pořád jsem tak nějak doufala, že k prdění nedojde, a za každou další zatáčkou ho zapřísahala: No tak, Kumpáne, zpomal, dej si pauzičku, svačinku, chlapi přece jí daleko častěji než normální lidi, flákej se trochu, tady je kochací mítečko, zastav se už, kurňa. Mezi tím jsem předběhla 4 poutníky, několik traktorů a popelářský vůz a v poledne překročila třicítku. Zrovna když už jsem si chtěla začít zoufat, neb odbočka horská se kvapem blížila, vidím hromadu klád a na té hromadě klád Hanibala a za tím Hanibalem Kumpána, jak si dává svačinku, daleko častěji než normální lidi.

Pravil, že mě poznal už zpoza rohu podle ťukání hůlek, že jsem nebezpečná, takže by snad bylo lepší přede mnou zdrhnout, a pak jsme vyrazili po té odbočce do hor přes les plný borůvek jak tenisáky, malin jak melouny a hub jak kola od tragača (prý za to může Černobyl).

A teď si na chvilku představte, že jste ve filmu. Takovém tom, jak je píše Inga Lindströmová, Němci to točí ve Švédsku a lidi jako moje teta se na to dívají každý pátek na TV Barrandov. V těch filmech je vždycky krásné počasí, modrá je tak modrá, že až oči přecházejí, všichni bydlí v krásném červeném domečku se zářícími bílými okénky u soukromého jezera se soukromým molem, u kterého je přivázaná soukromá jachtička plná čerstvě nalovených lososů. Hlavní hrdinka se zamiluje do blonďatého krasavce, jezdí spolu na romantické vyjížďky a občas narazí na srub daleko od civilizace, kde pak páchají spoustu romantického sexu na medvědí kožešině na podlaze před hořícím krbem. No znáte to. Teda, většina z nás to nezná, ale všichni si to představujeme.

No tak to všechno tam bylo! Jezero modré a v něm nebe ještě modřejší, vodopád, louka a na ní stádo sobů (štípněte mě, ať se probudím!!!), kolem skály, na nich orli a na břehu jezera srub s otevřeným ohništěm přím uprostřed „ložnice“. Chyběla jenom ta kožešina. Už jsem otevírala pusu k otázce, když mě Kumpán předběhl: Ne, v Hanibalovi žádnou, ani medvědí, ani tygří opravdu nenese.