Sever je stav duše – den 21. a 22.

Den 21.
úterý 14. 8., Havertjøna hytte – Rennebu, 17 kmSAM_1073

Problém s rájem je ten, že když už jste jednou tam, vůbec se vám nechce ven. Tak ani nám se opustit srub Havertjøna u jezera Havertjøna vůbec nechtělo. Ráno jsme se tak nějak pořád potloukali okolo, pozorovali soby, jak se pasou, soby, jak běhají, když je něco (my) vyplaší, taky jsme se kochali slunkem, nejdřív jak leze a následně jak pak hřeje, vypili jsme asi tak 5 kafí a kakají a vymýšleli, co bychom ještě uvařili, vymetli, nanosili a uklidili. Taky jsem konečně našla kadibudku. Říkala jsem si sice včera večer, že by tu logicky někde měla být, ale byla jsem tak zaujata hrou svalů na Kumpánových zádech při štípání dřeva, že jsem si vůbec nevšimla, ana stojí přímo za ním, umně zamaskovaná v rohu jako jedna z noh dřevníku. SAM_1097

Když už tedy bylo všechno vymeteno a načančáno pro další nocležníky, slavnostně jsme vhodili do schránky na zdi obálky s obnosy správou srubu požadovanými (bylo to jak u voleb) a vyrazili za dalším dobrodružstvím a dalším srubem. Čeká nás totiž nádherná močálová pěšina, prodloužení divočiny cestičkou k chatě Damtjøna u jezera Damtjøna, jak jinak, a pak pozvolný návrat do údolí a do asfaltové poutní reality.SAM_1099b

Severští bohové se překonávali, aby nás dnes odměnili. Borůvy byly ještě tenisákovější, stáda losů početnější a ochotnější pózovat, krajina tundrovatější než na Kamčatce a močálky s cestičkami ještě čvachtavější než v nejromantičtějších snech. Vzpomněla jsem si na líčení české poutnice Lucky z jejího blogu, jak taky absolvovala odbočku z camina na Damtjønu (díky ní jsem o tom místě věděla) a jak potkávala po cestě jen samé čerty, kteří se ještě k tomu všichni ženili. Větší kontrast k jejímu promočenému utrpení si nedovedu představit. Byl to (po kolikáté už?) zase jeden nejkrásnější den.

SAM_1094

Až do pozdního odpoledne jsme nepotkali ani živáčka, ani mrtváčka (nebýt těch zatracených vzducholodí), až jsme dorazili k jezeru a chaloupce Damtjøna. Tam se zrovna místního člunu, volně zde k dispozici ponechanému, ujímali dva disponenti, osmnáctiletý norský blonďák se svou jedenáctiletou norskou blonďosestrou (údaje vyčtené z poctivě vyplněné návštěvní knihy), aby strávili den rybařením. Sotva odpádlovali za skalisko (on pádloval, ona chytala ryby), i my jsme se jali využít těch darů, prozkoumali a ohodnotili jsme důkladně celý srub a spokojeně konstatovali, že je fajn, ale ten NÁŠ že byl eště lepčí, pač měl otevřený oheň v ložnici (skutečnost, že jsem furt musela kontrolovat, jestli se mi náhodou nepodpaluje spacák pokaždé, když Kumpán přiložil, je pouze bezvýznamný zapomenutíhodný detail). Voda v jezeře byla pěkně ledová, tak na tři tempa a honem ven, ale neodolala jsem. Rybám byla asi taky pěkná kosa, protože každou chvilku nějaká vyskakovala nad hladinu a různě sebou mrskala a čeřila vodu, aby se pohybem zahřála.SAM_1099c

No a pak už to nevedlo jinam než do údolí, naštěstí velmi zvolna a velmi malebně, takže se jeden (až dva) měli možnost na ten kulturní šok z civilizace řádně připravit. Zde se poprvé projevila Kumpánova vášeň pro houbaření. Vyškemral na mně igelitku a pak už bylo slyšet jen každých 5 vteřin radostné juchání, když zakopl o dalšího metrového praváka. Než jsme lesními serpentinami sešli k řece a cestě, igelitka byla beznadějně přeplněna. Pak jsem měla DVĚ HODINY nudného asfaltu čas si v klidu rozmyslet, jestli Kumpánovi projevím svou důvěru a houby večer ochutnám, nebo radši počkám, až co to s ním udělá. Moje úvahy se ubíraly tímto směrem: Kumpán sice prošel mnoha výcviky na přežití, takže by teoreticky mohl přežít i nějaké ty houby, to však ještě automaticky neznamená, že bych požití přežila i já, pač já jsem žádný podobný výcvik neabsolvovala. Nakonec bylo tajným hlasováním rozhodnuto důvěru v něj vložit, protože v případě otravy by mě aspoň uměl bravurně a profesionálně zachránit.SAM_1112

Jinak ty dvě hodiny utekly oproti předchozím asfaltovým mukám překvapivě svižně, neb Kumpán je studnice nepřeberných historek a tudíž jsem se celou cestu dobře bavila. Kdyby to chtěl někdo (já) všechno zapsat, bylo by to na román. Na čelní místa počtem lajků by se jistě velmi brzy propracovala líčení pod souhrnným názvem „Život s imigranty“, neboť Kumpánovic ve své dobrotě pronajali celé, po odchodu vyrostlých dětí nepoužívané, horní patro svého domu na bavorském venkově dvěma muslimským uprchlíkům. Kumpán se nyní již asi 2 roky pokouší tyto mladíky zkulturnit, germanizovat a hlavně naučit samostatnosti. Dovedu si to představit: stačí, aby se jen trošku úkosem podíval a narovnal se v celé své atletické výši a oni srazí paty, zasalutují a zařvou: „Ja voll, Kapitän!“ Nějaká rubrika černé kroniky TV Nova by zase určitě ocenila historii nejrůznějších Kumpánových úrazů. Když se nevysekal při parašutování, tak na motorce. Na řezenskou chirdu už trefí jeho (šťastná to) žena i poslepu (proč jinak by se to jmenovalo Řezno, ne?), ale nemůžu říct, že tam Kumpán zná každé lůžko, ba ani židli, je totiž neposeda. Jen co se probere z bezvědomí, obvykle se dožaduje propuštění, že si to už zašije sám, učilť se to ve skautu. SAM_1116

Tak nudné pasáže olavské pouti pěkně utíkají v družné zábavě (já spíš mlčím, protože se můžu jen skromně pochlubit malíčkem, který onehdá udělal křup křup, když mi ho kolegyně, nechcačky samozřejmě, chtěla s nádobím umýt v myčce), až narazíme na krásný historický mostík vedoucí k neméně krásnému a historickému kostelíku v Rennebu. Objekt je to nesmírně zajímavý, jako jeden z posledních čtyř v Norsku dochovaných je totiž postaven na půdorysu tvaru Y. Je zavřený, ale kolem popojíždí na sekačce pankáčka se sluchátky a brigádničí: seče trávníček mezi hroby. SAM_1107

Když se nám ji podaří odhlučnit (aby neslyšela vrnění sekačky, má pro jistotu pod těsnícími sluchátky ještě jedna, kde na plno řve nějaký skandinávský metal), nabídne se, že nám kostel otevře, abychom se mohli mrknout a vrazit si do olavského pasu razítko. Dobrá duše! Ještě se jí ptáme, jestli je poutnické centrum otevřené (není) a jestli neví o nějakém fleku na stanování. Hned naproti kostela přes cestu se vynachází krásný plácek čerstvě sekačkou posečené travičky a je to hned u potoka. Slečna jen mávne rukou, že tam je to naprosto OK, nedávno tam taky jedni spali. Pro mě za mě, pokud nechcete stavět stan přímo mezi hroby…
A tak stavíme stan na luxusním upraveném plácečku 50 metrů od hřbitova. Slunko tam pere až do slunka (čili svého) západu. A Kumpán vaří houbačku.

Den 22.
středa 15. 8., Rennebu – Meldal, 26 km
Sláva! Přežila jsem! Nemuseli mě odotravovat! Nebyla noční záchranná akce! Kumpán prošel testem důvěry, ale zároveň dostal zákaz sbírat houby dřív než 5 minut před večerním zabydlením. Rozdělujeme role: on je lovec a obstarává večeři (mamut = tuna hub na polívku), já jsem sběrač (maliny, borůvky) a dokrmuju se po cestě. Bezprostřední konzumace = správná volba a heslo dne, kdo by se s tím jinak tahal.SAM_1114
SAM_1115
Dnešek je vyloženě lenivý (leniplenivý) den, pomalu se ploužíme většinou po štěrkačce údolím, mezi farmami a osadami podél řeky Orkla. Nic zas tak extra zajímavého, co už bychom neviděli stokrát, tu není. Na jedné farmě potkáváme poutnickou kavárnu. Je tvořena zimní zahradou s posezením, pravou espresso mašinou a spoustou fotek a diplomů z Camina (toho pravého Camina s velkým K). Pán se s námi dává do řeči a za chvilku se přijde mrknout i paní. Šla Camino francés se svou matkou a rozhodla se zřídit tuhle občerstvovnu na svatoolavské trase, protože moc dobře ví, jaké to je putovat, co pravý poutník po cestě potřebuje a po čem touží. Já-poutník toužím po tom café con leche, které by nebylo filtr. A jsem rozmazlována! Je tu i malebná kadibudka se srdíčkem a v potoku dokonce židlička, aby si poutník mohl pohodlně smočit nohy. Paní peregrina myslí prostě na všechno. Chvilku si povídáme, zajímá nás, zda a jak se lze v Norsku uživit provozováním rodinné zděděné farmy. Tahle žije hlavně ze sezónních turistů – rybářů, již sem pravidelně zavítají tahat lososy z Orkly. Obilí, koně, krávy, ovce atd. jsou jen takový vedlejšák.
O pár kilometrů dál se podivíme, procházíme totiž kolem obce jménem Å, neboli Ó! Tak nejen na Lofotech, i tady se můžou pochlubit tímto nejkratším jménem. sam_1123.jpg
Švédský Mira mi pak prozradil, že na tom není nic k divení, že prostě ó je norsky potok a hotovo šmytec.
K nocování máme vyhlídnutou malou zadarmovou hytte, takový skromný nouzový biváček přímo na trase. Když tam však dorazíme, ověšeni obrovským nákupem, čeká nás zklamání. Chatička je opravdu velmi malá a je už obsazena dvěma Němkami, mladicí Lisou a stařicí Cornelií. Lisu zná Kumpán z davové sešlosti v Ryphusanu. Zdá se, že díky naší zacházce na jezera nás teď dohání celá vlna tamějších poutníků. Ode dneška už bude nával.
Olavův pramen, který slibují v průvodci, je navíc tak schovaný, že ho nemůžeme najít, ale nevadí, neboť varovná cedule v chatce hlásá, že i kdybychom ho nakrásně našli, je stejně kontaminovaný. Nezbývá než se pro vodu vrátit asi kilometr po trase do nepříliš vábně zbarveného, ač poměrně rychle tekoucího potoka. Pro jistotu převařujeme. A stavíme stan, na dva není dost místa. Ještě že Hanibal nese hangár pro celou rotu. Přestože Kumpán dodržel denní rozkaz „mamuty až 5 minut před cílem“, houbové polívky je dnes dost pro všechny čtyři znavené poutníky.SAM_1122

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Norsko cestou svatého Olava. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s