Den 23.
čtvrtek 16. 8., Meldal – Svorkmo, 15 km
Vždycky si vzpomenu na Čtyři dohody, v nichž se praví, že fígl je v tom, zachytit okamžik štěstí a roztáhnout ho na celý život. Já jsem skromné děvče, a tak se snažím své přítomné štěstí roztáhnout jen do dálky těch dnů, co ještě zbývají. Milní kámen nám odměřuje 61 km do Nidarosu. Už to máme za pár. Čas, jímž jsme šetřili, ba místy se o něj i báli, aby nám vystačil, je najednou v poměru ke vzdálenostem bohatý nevídaně. Z plného měsíce na pouť vyhrazeného teď můžu marnotratně rozházet celých 9 dní! A Kumpán má jen o dva míň. Když si počet kilometrů rozdělíme do následujícího týdne, vypadá to fakt směšně. Haňba mě úplně fackuje! Ještě před týdnem suverénně čtyřicítka skoro denně a teď bych měla ujít jen takovou nějakou čtyřhodinovou procházečku se spoustou borůvkových svačinek a celé odpoledne si pak vychutnávat siestu!

Ale přesně tak to bude. Prostě dovoLenkujeme. Dlouhé vypravování se, pak pozvolný pohyb vpřed, observace života ve vesničce střediskové (mají tady asi nějakou traktorovou rallye, traktory nás míjejí vražednou závodnickou rychlostí v intervalu zhruba 10 vteřin,

tam i zpět, bez zjevného důvodu a cíle), dlouhá kafépauza v historickém hornickém hostinci (začalo trochu poprchávat, tak využíváme všechny výhody nekonečného kafe a lokálu se zásuvkami a wifinou), nákup a konzumace exkluzivních půlkilových jogurtů (dělíme se rovným dílem, takže lze ochutnat více příchutí na jeden nákup – další výhoda šlapání ve dvou) a konečně, po třetí odpoledne odbočka směr les a lovecká chata střeleckého spolku, pronajímaná v létě poutníkům k noclehu za symbolickou cenu. Stačí zavolat na uvedené číslo. Je sice dost brzo, ale má být už dnes jenom škaredě, takže se nám nechce nic, natož vytahovat mokré stany. Naopak dva stožáry před chatou naznačují, že by se na nich stany i další svršky daly pohodlně usušit. Zítra to bude celé dlouhé a lesem a bez možnosti nabrat vodu. Takže je rozhodnuto. Voláme správci, že bychom chtěli v chatě přespat. Je v práci, ale někoho prý pošle odemknout. Za 20 minut přijíždí nejblonďatější holčička-tryskomyš na kole, předá klíče a zase odfrčí. Využívám odpolední siesty k praní (prostě mi to nedá, jenom tak lelkovat). Za chvilku už se na stožáru místo vlajky třepotají všechny moje kalhotky. Moje malá sestra to sice není, ale Emil Neplecha by to ocenil, tím jsem si jista.

Pořád čekáme, že někdo z toho davu poutníků, co se prý motají všude za náma, ještě dorazí. Nechce se mi věřit, že bychom měli takové štěstí a nenafasovali dnes na žíněnku žádného chrápajícího smraďocha nebo ukecanou ochechuli. Ale už to tak bude: loveckou chatou ostatní poutníci zhrdli. Jejich smůla! A začlo lít (zpívám si s Fleretem bezvadné valašské reggae: Když jsme domů dojeli, nepřestalolet…) A ono doopravdy lélo, až do rána lélo, nicméně ono ráno se z mlh vylouplo čerstvoučké a vysmáté a předstíralo, že to hnusno včera za oknem bylo eném namalované.

Den 24.

pátek, 17. 8., Svorkmo – Skaun, 18 km

Další den během snídaně si „u nás na chatě“ poutníci podávali dveře. Začal to uprostřed pití velké konve kafe správce, ten nejkudrnatější modrooký blonďák, jakého jsem tu zatím viděla. Kdyby neměl to ďábelsky zrzavé fúsisko, vypadal by jak barokní andělíček. Poptal se, jak se nám spalo, inkasoval nocležné a poradil, co ještě máme všechno sníst z místních zásob, než půjdeme.

Na začátku druhé konvice kafe se přihnala Cornelia, tentokrát i s manželem.

Pozvali jsme je taky na jedno. Jen co dopili a odkvačili, už tu byl ubručený medvěd z Baskicka, s nímž jsem si s chutí poklábosila španělsky. Stěžoval si na všechno, prý se to s Caminem tady nedá srovnat, Norové se ještě mají co učit, žádné zázemí, žádný servis, nikde obchod, a když, tak drahý, všude jen samá blbá příroda a v herberku na farmě (pár km zpět po trase, odkud evidentně všichni vyšli) bylo plno a vůbec se nevyspal. Za jeho zády na mě Kumpán divoce gestikuloval a koulel očima ve smyslu: už mu proboha na nic nekývej, jinak nikdy nevypadne! Nerozuměl sice ani slovu, ale povaha Baskovy samomluvy mu musela být z intonace nad slunce jasná. Když jsme se zbavili Baska a těšili se na poslední, třetí konev kafe, přihnala se ukecaná Lisa. Fakt jak na Václaváku! Než jsme se sbalili a uklidili, bylo skoro poledne.

Já vím, že se stále opakuju, ale tahle etapa byla další v pořadí těch nejhezčích. Hned v úvodu koupání v průzračném jezeře, pak luxusní gapahuk s koženou sedačkou a broušenými skleničkami na víno, dál celou dobu lesními pěšinkami, zhusta po lávkách a kládách napříč mokřady, po nepřetržitém borůvkovém koberci. A nádavkem blankytná obloha plná beránků. A nikde ani noha. To jsem pár kiláků před Trondheimem věru nečekala.

Zato když jsme kvečeru došli do Vennu, shluku budov v polích sestávajícího z románského kostela Skaun, komunitního centra, supermarketu a školy, bylo tam pěkně narváno. Místní kulturák už na žíněnkách obýval dav poutnic a poutníků, z nichž mi mnozí nebyli zcela neznámi a zbytek potkal Kumpán v Ryphusanu.

Byla tu drbna Cornelia s manželem, Lisa, Bask, Kumpánův kámoš Uwe (alias Ústřední Výbor), další dvě Němky a dokonce Australanka (ta mi pořád při vaření večeře kradla nádobí a vůbec se tvářila, že je to tam všechno její. Nebylo. Bylo to většinou dalších, asi tak patnácti lidí.) Z těch davů se nám tak nějak udělalo šoufl, takže bylo jednomyslně rozhodnuto namísto sdílení společné noclehárny, už teď pěkně zapařené a zatuchlé, rozbít stan před herberkem. Luxus blízkého supermarketu způsobil bujení nejrůznějších obžerných fantazií, z nichž zvítězily palačinky a smaženica, samozřejmě s Kumpánovýma mamutíma houbama -„pětiminutovkama“.

Večer se na nás přišel podívat místní lázeňský švihák John, expert NA a průvodce V protějším kostele Skaun. Prohlídku jsme po dvou hodinách intenzivní faktologie a veselé historkologie opustili, jinak bychom tam byli dodnes. John byl opravdu nevyčerpatelná studnice, ale my jsme už měli fakt hlad.