Den 25.

sobota 18. 8., Skaun – Buvika, 15 km

Do cíle zbývá trapných 38 kiláků. Kdybychom chtěli, jsme večer v Trondheimu. Ale my nechceme. Město je to pekelně drahé i na místní poměry a navíc je víkend a kvůli nějakému festivalu či čemu je nemožné sehnat tam teď ubytování. Podařilo se nám urvat rezervaci na poslední místečka v poutnickém herberku, ale až na pondělí a úterý. Ostatní spolunocležníci jsou na tom podobně. Někteří se rozhodují rovnou vyčkat tady v komunitním centru ve Skaunu (třeba Uwe, z něhož se včera vyklubal velmi příjemný společník, nápomocný spolusmažič palačinek a dárce cibule, za což jsme se s ním na revanš podělili o naše menu) neboť je tu skvěle vybavená kuchyň, sušič na boty, buchta od Johna a vůbec luxusní zázemí, obchod na dosah a střecha nad hlavou za pouhých 100 knedliků, kdežto Nidaros vítá své pocestné krásnou VIP poutnickou cenou 350 knedliků za noc plus snídaně zvlášť.

Počasí se konečně dostalo na svůj očekávaný norský standard, to znamená, že teplota povážlivě klesla na mrazivých 14C a každých 10 minut přižene vichr vydatnou sprchu. Pak asi 50 vteřin svítí slunko jak zjednané, udělá se duha, ale než ji stačíte vyfotit, jsou tu mraky mrakomorky a vše se opakuje nanovo.

Batohy na záda, poslední palačinka do ruky, poslední fotka u milníku a vyrážíme. Pořád čekám, kdy už lesům s borůvami bude navždy konec a při přechodu každé dřevěné lávky a brouzdání přes každou podmáčenou louku se s nimi nostalgicky loučím, ale kupodivu jdeme pořád divokou přírodou. Lesy věčně zpívají. Je zkrátka vidět, že jsme 600 km nad Oslem, že jsme se přece jen posunuli o kousínek k té pravé norské divočině. Modrých tenisáků je tu spousta. A jsou krásně umyté deštěm. Až do Trondheimu budu mít modrou pusu.

Jdeme k moři. Mělo by to být z kopce, ale není. Místy je to dokonce velmi vzhůru, až si vzpomenu na Lassovu teorii, že by už někdo měl konečně vynalézt překlápěcí kopec, aby se po něm dalo chodit, potažmo sáňkovat vždy jen směrem dolů. Více méně pořád prší, takže se ani moc nezastavujeme (kromě lákavého srubu uprostřed lesa s rozžhavenými kamínky, kam nás zve k odpočinku majitelova cedule) a nejíme (až na sběračství tenisáků); necháváme si to až do cíle. Cílem je chatka v kempu v Buvice, u toho pravého fjordu, co se tak jmenuje i jím opravdu je, se slanou mořskou vodou. Těšíme se na dva dny koupání, plážového povalečství a lelkování. Na místě nás ovšem čekají hned dvě zklamání: 1. mořský záliv je plný kalné nevábné vody a pláž pod nánosem naplaveného bordelu není skoro ani vidět, 2. je fakt hnusně a zima a předpověď říká, že bude už jen hůř.

Posilněni nekonečným kafem a jahodovou vaflí se smetanou se měníme na chvíli v šerpy a v oblíbeném supermarketu Kiwi (wifina a záchod, pamatujete?) utrácíme nekřesťanské love za obrovské hromady jídla, abychom daleko od civilizace, přesněji za městem na pláži, v kempu, kam už vyvěsili ceduli „po sezóně“, nestrádali. Plán: spočnout a vykrmit se. Padají mi všecky gatě.

Den 26.

neděle 19. 8., Buvika, 0 km,

když nepočítám krátké procházky po pláži mezi dvěma poryvy deště, běhání do umývárny a zpět a časté návštěvy recepce, kde je k dispozici konev se zadarmovým nekonečným kafem.

Den 27., neboli den D

pondělí 20. 8., Buvika – Nidaros, 22 km

Krátce po poledni se zastavujeme na kopečku nad zálivem, kde se v mezičase mezi mrholením, deštěm a slejvákem občas vynoří obrysy města Nidaros alias Trondheim. Poslední borůvčí, poslední mech, poslední kaluž a pak už jen klepání hůlek o asfalt. „Wellcome to Trondheim!“ volá na nás chlapík před supermarketem. Tak vida, jsme vítáni. A vydatně pokřtěni. Norsko jako by si chtělo vynahradit celý minulý měsíc, lije na nás džbery vody celou cestu městem až ke katedrále. K zeleným věžím dorážíme s úderem druhé.

Tak jo. Jsme tu. Fakt.

V tu chvíli někdo té záplavě shora utáhne kohoutek.

V tu chvíli vibruje dláždění před dómem posledními záchvěvy zvonu.

V tu chvíli je to 0 km til Nidaros.