Dva dny jsme byli v Trondheimu a dva dny lilo a lilo, vždy jen s krátkými přestávkami na vydechnutí a duhu. Ohlásili jsme se v poutnické kanceláři a obdrželi glejt slavnostně potvrzující ukončení pouti a nálepku opravňující nás k volnému vstupu do nidaroského dómu.

Využili jsme ji mnohokrát – naze gotický, ale přitom nesmírně přátelský vnitřek katedrály s nádhernými moderními varhanami a kotouči teplých světel nás pokaždé, když jsme šli kolem, vtahoval dovnitř. A kolem jme šli, ať už jsme šli kamkoli, protože herberk stál na pozemku katedrálního hřbitova a z noclehárny měl výhled přímo na řady náhrobků a západní věže dómu. Za chvilku už jsem se v něm cítila jako doma. Nejvíc času jsem strávila u tradičně vyřezávaného sámského oltáříku, před nímž byla umístěna i kožešina k posezení. Byl to pro mě takový vlídný indiánský koutek sálající pohodou, energií a teplem světlého dřeva.

V Trondheimu se mi dostalo také nečekaného exkurzu do vojenské historie. Nejdříve jsme se s Uwem vyšplhali do pevnosti na kopci, odkud by byly bývaly krásné výhledy, nebýt toho zatroleného počasí.

Zde následoval Kumpánův výklad o tom, jaká tady musela být v zimě kosa a že tu dostali Němci, Švédi, Dáni, atd. pěkně zabrat. Pak zbytek dne pořád básnil o nějaké Doře a jak je spešl, až jsem pomalu začínala žárlit, ale pak se ukázalo, že se jedná o Dory dvě, přesněji Bunker Dora I. und Dora II., obrovitá to monstra v přístavu, která tu vybudovali nacisti, respektive jejich vězni ze všech koutů okupované Evropy, na ochranu a ukrytí jednotlivých kousků ponorkové flotily operující v Severním moři. Dnes sídlí v Doře kromě interpretačního centra také norský archiv – je tam totiž dost sucho a utěsněno – a zbavit se jí prakticky nelze.

Také jsme zažili zahájení semestru na trondheimské univerzitě, které spočívalo v tom, že po městě běhaly trojice bažantů, vždy 2 kluci a jedna holka připoutáni k sobě kobercovkou, a plnili všelijaké úkoly. Soudě podle jejich stavu už kolem šesté večer, spousta úkolů měla asi co dělat s pitím alkoholu na čas. Býti studentem v Norsku je věru řehole, obzvláště když uvážíte, že jen za pintu Ipy tu účtují nestydatých 129, slovy sto dvacet devět knedliků!

Nakonec jsem naposledy řekla Hey hey moři, zanechala Kumpána i s jeho Hanibalem na nástupišti číslo 2, opsala kruh a …

… a jsem zas tu: na břehu jezera Mjøsa, opodál postavený stan k úplně, úplně poslednímu noclehu, zírám na rudou kouli, jak pomalu klesá. Se mnou zírá Kjell. Přijel na kole, s pivem a čerstvě upečeným jablkolem, pomoct mi s loučením.

A co dál?

Co nevidět vyjde katalog cestovní kanceláře Emma pro nadcházející sezónu. Bude v něm novinka: Norsko stezkou svatého Olava. Provádí: Lenka Rašková