27.4.2013

Nastala mi těžká chvíle. Jak popsat něco, co se vlastně popsat nedá, jak sdělit ten pocit, který mě samou prostupuje jen velmi pozvolna a ještě doznívá s několikadenním zpožděním? Iguazú jsou Velké vody, Iguazú je Pán vod. Je to div. Cud. Hledíte do Ďáblova chřtánu, ale nic ďábelského tu není. Voda všechno smete, valící se peřeje mají očistnou moc, pohltí všechno bezvýznamné, odplaví všechny myšlenky, až zůstává jen prázdná hlava a ten pocit: úžas, neuvěřitelný úžas, že něco takového je možné, radost, že to můžete vidět. Bílou zpěněnou tříšť víry větru prskají na turisty s foťáky, kamerami, pláštěnkami a otevřenými pusami. Jsou to němé výkřiky. Všechny zvuky pohlcuje ohlušující rachot vod řítících se do hlubin.

Všechno kolem mizí, jste tu sami. Já a voda. A pak už ani já. Jakékoli já tu nemá význam. Jen voda, Voda. Pak za chvíli, když se trochu vzpamatujete, duha, slunce, orli, kapradiny a zelený mech na skalách. Mám chuť skočit a letět, jedině tak by se ten pocit stal ještě intenzivnějším. Padat s tou vodou, být jednou z miliónů kapek, zmizet dolů a dotknout se dna v nedohledné hlubině. Zvědavost, co je tam dole. Pomalu sílící jistota, že tohle tajemství je určeno jen těm, kdo přestoupí tenkou hranici do věčnosti. Tak takhle to je. Když člověk odejde, na opačné straně ho vítají proudy tříštící se o kameny na dně Ďáblova chřtánu. A určitě už tam čeká hromada indiánů, kterým jsme odřízli dávné přístupové stezky.

Tohle místo určitě vytvořil nějaký prastarý indiánský bůh. Nebo jich bylo víc, jediný by to snad ani nemohl zvládnout! Mělo by se jmenovat jinak, ve Venezuele to spletli. Tady a nikde jinde je na místě obraz padajícího anděla: Salto del Ángel.

Celý zbytek dne se pohybuju jako ve snu a ten pocit neskutečnoti přetrvává. Mnoho hodin bez pocitu únavy. Cestičky mezi vodopády, nad nimi, pod nimi. Zeleň pralesa, tak rozdílná od vyprahlých čakeňských rovin. Občas osvěžující závan vodní tříště. Metroví sumci, krokodýlek, želvy vyhřívající se na mostním pilíři, pestrobarevní ptáci, odrzlí nosáli, pózující opička, chlupatý pavouk jako dlaň, dokonce kolibřík. Na závěr vychlazené pivo, poslední vodní sprcha, snad aby člověk vystřízlivěl z toho podivného snu, nedočkavé prohlížení fotek po cestě do hotelu.

Ještě pořád ten výjimečný den pokračuje. Vynikající večeře v městečku a na závěr ve šťastně objevené hospůdce sklenky vína a patina zašlých časů se světlem svíček. I kdyby vše nesmyla voda, tady by bylo definitivně zapomenuto všechno to nekonečné přejíždění hranic, čekání na autobusy, mačkání se s davy, nadsazené ceny. Iguazú znamená Velká voda. Velká voda ve vás nenechá kámen na kameni.