28.4.2013

Tohle je oficiální článek, který snad vyjde v časopise Krajiny češtiny:

HROZEN A LÁLIA V OBERÁ

V rámci svého dvoutýdenního argentinského turné navštívila město Oberá v provincii Misiones delegace z Velkých Bílovic. Folklórní taneční soubor Hrozen a cimbálová muzika Lália (bohužel bez cimbálu) byli doprovázeni starostkou Velkých Bílovic paní Marií Vlkovou s manželem a paní Zdeňkou Řeháčkovou ze sdružení Chaco checo, podporující kulturní aktivity krajanů na druhé straně oceánu.

Po náročném pobytu ve městě Presidencia Roque Saenz Peña, kde byli ozdobou oslav 100. výročí příchodu Čechoslováků do provincie Chaco, zavítali Bílovičáci potěšit české krajany i do Oberá. Jsem pověřena zajíždět tam v rámci svých učitelských povinností, a tak jsem měla štěstí, že jsem byla setkání přítomna. Bylo to vůbec poprvé v historii místní komunity, kdy měli krajané, z nichž většina se narodila již na argentinském území, možnost spatřit na vlastní oči a slyšet na vlastní uši písně a tance ze země svých předků, tak vzdálené, přesto však stále milované. Bylo to velmi dojemné setkání, každou chvíli někomu vhrkly slzy do očí, když zaslechl některou z povědomých melodií nebo když neobratně lovil česká slůvka, dávno již zarezlá a nepoužívaná.

Při slavnostním zahájení programu si všichni přítomní s chutí a od plic společně zazpívali českou hymnu, pro mnohé mladé to byla premiéra. Večerního vystoupení se kromě vzácných hostů ze staré vlasti zúčastnili i členové místního tanečního souboru Lípa, kteří rozhodně za svými zkušenějšími evropskými kolegy nezaostávali. Obzvláště mladí argentinští tanečníci, z nichž většina ani nemá české kořeny, byli vystoupením Čechů nejvíce nadšeni. Obdivovali živou hudbu, kroje, šikovné tanečníky a to, že při tanci zároveň zvládají i zpívat. Slibovali si, že už konečně musí začít chodit na hodiny češtiny, aby se jednou do té podivuhodné země plné hudby mohli sami podívat.

Nejvíce ale všechny za srdce chytla neoficiální část večera, kdy se ve sklepě českého domu Mamienka nad pohárky s dobrým argentinským vínem začaly zpívat slovácké písničky. V parku před Mamienkou postávali kolemjdoucí a nestačili se divit, co se to z oken line. Kdo to tak krásně zpívá? No přece Češi!

„Já jsem bolívijský indián, ale v Čechách, tam jsem se v životě cítil nejvíc doma,“ svěřuje se pan Samuel Arredondo, manžel Sylvy Berkové, předsedkyně Českého krajanského spolku (Colectividad checa). Po studiích na Hornicko-geologické fakultě VŠB získal v Ostravě práci, ale jako cizinec byl v socialistickém Československu v těžké situaci. Rozhodl se proto, už s českou manželkou a třemi dětmi, vrátit do Ameriky. „Odešli jsme v osmdesátých letech. Nevěřil jsem, že by komunismus někdy mohl padnout, vypadalo to, že vydrží na věčné časy. Kdo mohl tušit, že to takhle dopadne?“ Brzy se ukázalo, že v Bolívii nebyla situace o nic lepší. Jako příchozí z komunistické země byla rodina automaticky považována za podezřelé špióny. V té době nebylo výjimkou, že lidé nařčení z levicového smýšlení mizeli beze stopy. Proto Samuel využil nabídky svého bratra, aby se za ním přestěhoval do Argentiny, do Oberá. Tento region však pro důlního inženýra nemá uplatnění. Je to zemědělský kraj čaje, maté a dřeva. Proto se pan Arredondo začal učit pracovat s počítačem a postupně si založil i školu, ve které vede kurzy počítačové gramotnosti a programování pro všechny generace. „Nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem svoji rodinu tehdy z Československa odvezl. Děti mi to dodnes vyčítají. Je to můj veliký dluh. A teď, když slyším zpívat ty kluky a holky, srdce mi to může utrhnout.“

Bez manželů Samuela Arredondo a Sylvy Berkové by v Oberá žádný český krajanský spolek neexistoval. Těším se proto s nimi, že se splnilo, več doufali: pohostit ve svém argentinském domově české přátele. Dobrá věc se podařila.