27.4.2013

Největší česká krajanská komunita v Jižní Americe slaví sté narozeniny. Město Presidencia Roque Sáenz Peña v provincii Chaco ožije na týden velkolepými oslavami. S paraguayskými krajany jsme také dostali pozvání. Zlatým hřebem fiesty bude účast českého tanečního souboru Hrozen, muziky Lália a zástupců města Velké Bílovice. Proč? Protože právě z Velkých Bílovic pocházel první český novousedlík Petr Šašvata, jenž se se svou rodinou a rodinou Jana Novotného dostal do Sáenz Peñi teprve rok po založení města, 1913. Díky dlouhodobé zkušenosti s bavlnou v Texasu se Šašvatovi podařilo navázat na pěstování této plodiny i tady v Chacu a udělat z nehostinného, vedrem a hmyzem zmítaného kraje bohatou provincii. Dnes nese Sáenz Peña hrdý přídomek „hlavní město bavlny“.

Po úspěchu prvních pionýrů se do Ameriky začaly toužebně otáčet zraky dalších českých krajanů, a tak se stalo, že se pomalu půlka Velkých Bílovic sbalila a následovala své příbuzné na druhý konec světa. Na oslavách bylo možno potkat některé stařečky, kteří se ještě narodili na Moravě. Dějiny čakeňských Čechů už vydaly na mnoho knih a není tu místo o všem psát. Během oslav jsem nevycházela z údivu a dojetí. Navázala jsem nová přátelství, kde bych to vůbec nečekala. A samozřejmě se zase potvrdilo, že svět je malý a o náhody tu není nouze: každý zná každého, takže jsem si připadala, že jsem ani nevytáhla paty z Brna!

Latinoameričani strašně rádi řeční, proto byl každý den nějaký ten oficiální proslov, hymny (v neuvěřitelně falešném provedení městské dechovky; do té doby jsem nevěřila, že je možné hrát na saxofon nebo na klarinet falešně, asi jsem rozmazlená svými brněnskými kamarády-virtuozy:-), vyvěšování vlajek, odhalování pamětních desek, předávání darů, děkování. Byli jsme na městském hřbitově zavzpomínat na ty, kteří to vše spískali. Českých jmen a zašlých fotografií babiček s vyšívanými šátky tam najdete nepočítaně. Křtil se nástěnný obraz, kniha o historii československé komunity v Chacu, recitovaly se patetické básně, sbor zpíval a hrálo se divadlo. A samozřejmě se tancovalo (místní folklórní soubor Moravanka má kolem 60 členů!) Ale kromě té důstojné části se vždy po večerním programu našla příležitost trochu se poveselit.

Byl to týden plný zážitků. V ZOO jsem pozorovala papoušky, tukany, aligátory, kondory a jinou místní havěť. Navštívila jsem typickou venkovskou chacru, usedlost daleko od civilizace obklopenou jen nekonečnými lány polí rovných jako pravítko, kde společnost farmářům dělají jen komáři. Viděla jsem most přes řeku Paraná a plné město soch v nedaleké Resistencii, kde také žije česká komunita. Naučila jsem se, že co je do 1000 km, je pořád „blízko“. Snědla jsem tuny asada (tradiční pečeně z hovězího, ovčího nebo kozího masa), kila empanadas (šátečky plněné masem, pečené nebo smažené), vypila litry výborného červeného vína (tady jedině s ledem). A konečně jsem si po víc než měsíci absťáku pořádně od plic zazpívala.

Nejzajímavější pro mě byla exkurze ve výzkumném ústavu bavlny, ve kterém pracuje předseda peñských krajanů Roberto Bubenik. Dověděla jsem se vše o šlechtění bavlny, složení půdy, na které roste, o hnojení, o boji se škůdci, výnosech, sklizni, zpracování vlákna na látky. Tak schválně, kolik bavlněných košil by bylo z hektaru bavlny? Po kolika dolarech se vykupuje tuna? Jak dlouho trvá, než bavlna dozraje a kdy je největší nebezpečí, že se v poupěti usadí drobný brouček picudo, postrach všech pěstitelů? Opravdu Nový svět. Krteček a jeho kalhotky s kapsami. Do Peñi se vrátím opět v červenci na 2. festival české kultury v Jižní Americe, který pořádám se svou čakeňskou kolegyní, učitelkou Radkou. Už mě tam bude čekat strýc Ludva, kterého jsem si adoptovala. Je to ten na fotce s masem:-). A mě teď čeká putování s Bílovičáky na sever do provincie Misiones, na paraguaysko-brazilsko-argentinské pomezí.