8.3.2013

Coronel Bogado na satelitním snímku připomíná mřížku od kanálu. Jeho půdorys tvoří pravidelný čtverec, rozdělený sítí ulic vedoucích severojižním a západovýchodním směrem. Ukazatele s názvy ulic najdete jen na nejdůležitějších křižovatkách a není zde ani zavedeným zvykem mít na domech číslo nebo zvonek se jménem majitele. Když jsou po ruce dveře, klepe se, když je dům obklopen zahrádkou s plotem, tleská se u branky, dokud si vás někdo nevšimne a nejde vás přivítat.

I když se na wikipedii dočteme, že Coronel má 17 000 obyvatel, a i když je tu docela velké množství škol a obchodů, město na vás působí velmi ospalým venkovským dojmem. Centrum městečka poznáte snadno díky asfaltovému povrchu ulic. Z jedné strany je ohraničeno hlavní silnicí Ruta 1, vedoucí z hlavního města departmentu Itapúa, Encarnaciónu, do metropole Asunción, z druhé strany uzavírá střed města park a pěší zóna vedoucí po trase bývalé železniční trati. Součástí vzpomínkové trasy připomínající zašlou slávu paraguayské železnice je i malé muzeum a před ním několik starých vagónů s nákladem obrovského dutého kmene. Jak se postupně vzdalujete od centra Bogada, jednotlivé cuadry (bloky) již od sebe neoddělují asfaltky, nýbrž jen kočičími hlavami vydlážděné cesty, a dál ani to ne, jen červený prach, který se usazuje všude a dává tušit, že v období dešťů se tyto ulice mění ve zrádnou blátivou past pro auta. Každý správný bogadense má ovšem motorku. Bez té tady nedáte ani ránu. Kdo by se plahočil pěšky přes všechny ty do nekonečna se táhnoucí cuadry pro každou hloupost? Na takovou moto se vejde i 5 lidí zaráz, a i když řidičák můžete dostat až v 18, většině místních řidičů ještě teče školní charitativní mléko po bradě.

Ruta 1 se lomí kolem města v pravém úhlu a v něm vzniklo něco, co se honosně nazývá Slovanský park. Je to vlastně jen ostrůvek trávy, na kterém je zaparkovaný stylově rekonstruovaný žebřiňák, obklopený stožáry s vlajkami všech zdejších slovanských komunit. Ač se místo honosí i nápisem „chraňme přírodu“, poházené odpadky všude okolo svědčí o tom, že místní si z podobných proklamací zrovna moc hlavu nedělají. Dnes jsem dopoledne strávila prozkoumáním a odzkoušením potencionální běžecké trasy: pěší zóny. Vede daleko do polí za městem, ale hrozivě se kupící bouřkové mraky na obzoru mi zabránily vydat se po ní dál než nějaké 3 km. Chvilku jsem běžela (tam od těch slepic u strouhy po ty pasoucí se krávy za křovím, na zpátečce zas od osla ke hříbátku a od plotu až k sloupu vysokého napětí), chvilku se jen tak procházela a kochala se neuvěřitelným množstvím neznámých ptáčků a motýlů poletujícím všude kolem. Nebýt té exotické subtropické vegetace (ze stromů umím pojmenovat jen eukalyptus), člověk by si připadal jako někde v lednicko-valtickém areálu. Lesy střídají pole a louky, v povzdálí se u prašné cesty pasou koně. Ve vzduchu je vlhkost upozorňující na blízkost nesčetných zátočin a bažin řeky Paraná.

Stihla jsem to taktak, sotva jsem doběhla do školy, spustil se vydatný deštíček. Se zájmem pozoruju, co to udělá. Zatím po zdi nic neteče a kanálky na dvorku to ještě berou. Doufám, že nedávná oprava střechy měla kýžený účinek a do učitelského bivaku nebude zatékat. Kvalitu místních řemeslníků ale prověří až nejbližší lijáky, a ty taky rozhodnou, zda můj pokoj zůstane obyvatelným, nebo se budu stěhovat jinam.

Enzo, student češtiny, mě večer pozval na schůzi Clubu de Leones a na pivo. Nejdřív jsem se trochu lekla, jestli to není nějaká sekta, a jala se usilovně gůglit, o co že to vlastně jde. Naštěstí se ukázalo, že je to jakýsi dobročinný spolek, snažící se ulehčit život místním chudým a bezprizorným, tu opatřit indiánce invalidní vozíček, tu věnovat částku na podporu některé základní školy. Asi hodinku řešili připravovanou senzační dobročinnou událost: rytířskou jízdu městem, která se má uskutečnit příští měsíc. A na kohopak jsem tam nenarazila, než na pana Jaroslava Maška. Ten chlap je prostě všude.

Schůze probíhala na dvoře jedné z místních hospod, kde jsme pak s Enzem zůstali na pokec. Bylo sice teprve před desátou, ale byli jsme jediní hosté a dvě paní za barem z nás už byly evidentně nervózní, jak chtěly zavřít. Očividně tam není ve zvyku chodit večer (navíc v týdnu!) posedět na pivo. Dopili jsme tedy litrovou lahev „plzně“ a odkráčeli. Enzo tedy už trochu vrávoral, po tom svém půllitru. Před školou ještě musel trochu pacifikovat místního ožralce, který se mi válel přímo před vchodem. Kladl mi na srdce (Enzo, ne pobuda), abych se pořádně zamkla a nikomu v noci neotvírala. Připadala jsem si jak v pohádce o neposlušných kůzlátkách! Musela jsem mu vysvětlit, že u nás se normálně na noc zamykáme a že z Brna jsem zvyklá už na všelijaké týpky. Radši jsem mu nevyprávěla o brněnském hlaváku a přilehlých podnicích (Lamplota!), abych mu nepřivodila strašidelné sny. A vám o nich taky nebudu vyprávět, z téhož důvodu. Dobrou noc.