Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi: 1. Cesta a zabydlování

7.3.2013

Tak jsem si otevřela plechovku dobře vychlazeného piva a sedla si ven do vlahého večera na konci léta. Celkem nevábný vybetonovaný dvorek, plastová židle, za plotem občas s pořádným rachotem projede motorka. Než si stihnu promyslet, jak vůbec začít tohle vyprávění, prohlížím si oblohu posetou hvězdami. Helemese, kámoši Orion a Kasiopea, jak to, sakra? Vždyť jsem na jiné polokouli a všechno by mělo být jinak! Ale není to dnes poprvé, co zjišťuju, že rozdíly mezi domovem a Paraguayí nejsou zas tak velké, jak by se mohlo zdát. Pivo po žíznivém dni ve mně jen zasyčelo a plechovka je prázdná. Musím pro novou do ledničky, kuchyň je v protějším rohu dvorku. Jdu opatrně, připravená, že zas můžu narazit, tak jako první večer, na nemilé překvapení v podobě dvou švábů. Zatímco jeden se snažil bleskově dostat do bezpečí odpadní mřížky, druhého mrtvého (zřejmě v boji poražený nepřítel) se snaží transportovat z dosahu sehrané komando mrňavých mravenců. Doufala jsem, že si s ním rychle poradí, ale nakonec jsem ráno musela mrtvolku odklidit do koše. Bude tam ve společnosti slupek od melounu ještě dva dny, než odpadky, naskládané v kovovém koši před domem, vyzvedne popelářské auto, projíždějící třikrát týdně coronelské ulice. Ještě se pořádně protáhnu s rizikem, že to židle nevydrží, a snad už se konečně dostanu k tomu, jak to všechno začalo.

sam_0007Zprávu o tom, že jsem byla vybrána jako učitelka češtiny pro krajany v Paraguayi, jsem obdržela v době, kdy jsem se s maturitní třídou svých „bobánků“ vypravila na školní výlet do Prahy. V době, kdy už jsem měla učení plné zuby, kdy se na mě začínaly projevovat všechny známky vyhoření a ponorky. V době, kdy mi už nezbývalo sil a připadala jsem si vymačkaná jako citrón. Vstávat každé ráno do školy a přinutit se vyškrábat nějaké zbytky energie, neřkuli nadšení, byla velká zkouška vůle a trpělivosti, obzvláště proto, že většina studentů umí velmi vynalézavě dávat učiteli najevo, že jsou vlastně vzděláváni zcela proti své vůli. Chtělo to zkrátka změnu, všechno ve mně volalo po změně, prahlo po ní. Být zase jednou vržena do něčeho nového, vystavit se zkoušce a rvát se o to, abych v ní obstála. Vždyť jak jinak si člověk může zajistit radost z růstu a zahnat to krnění, které není dlouho k vydržení?

sam_0013

A tak jsem, s koláčky na cestu a vřelou vzpomínkou na všechny pozůstalé, nasedla 2. března 2013 do letadla a konečně se osvobodila od divokých snů o státní maturitě, moři a horách. Na to vše teď můžu na rok zapomenout. Cestu až do Buenos Aires jsem navzdory očekávání skoro celou v klidu prospala. Zaznamenala jsem jen dva postřehy: za prvé, že vždycky když letím, podaří se mi sedět na křídle. Za druhé: nikde jinde než ve stísněném prostoru letadla nevynikne tak markantně alarmující množství extrémně pupkatých postarších pánů, jež naše civilizace stačila vyprodukovat. V Baires na letišti se mě po dvou hodinách odbavovacích ceremonií konečně dočkal zástupce české ambasády pan Pometlo. Zavezl mě ke své rodině na oběd a vzal mě na střechu jejich domu, odkud se lze kochat nejen pohledem na obrovské bazény v záplavách zeleně vnitřních dvorů, ale i deltou La Platy, rozprostírající se od obzoru k obzoru. Podobná scenérie se opakovala v letadle do Posadas, obohacená ještě o téměř kýčovité červánky zapadajícího slunce.

sam_0023

Millerovi mě vyzvedli na letišti, s nezbytným kalíškem maté v ruce. (Později se dovím, že se mu říká guampa – a bude nutno se přeorientovat na novou slovní zásobu ještě v mnoha směrech.) Gustavo, jehož dědeček, volyňský Čech, odešel do Paraguaye v dobách přituhujícího stalinismu, je předseda československého krajanského spolku v Coronel Bogadu. Je to krásný urostlý chlap s laskavýma očima a rukama jako lopaty, opálený a pihovatý od dnů strávených na poli. Ivan, nejstarší syn, je otcova věrná kopie. Je mu 17 a nejradši pracuje. sam_0051Poslední den letních prázdnin musel využít k tomu, aby ještě rychle skočil pomoct při zavlažování rýže, a teď s kamarády na dvoře skládá z náklaďáku cihly a vaří jim k tomu na polních kamínkách v rohu zahrady vývar k obědu. Marta Millerová, pocházející pro změnu z ukrajinské coronelské rodiny, smaží řízky pro mě a zbývající děti: jedenáctiletou Gabi a jedenapůlletého Facunda. Facu má nejradši traktory. Hned potom v pořadí následuje coca (jakákoli sladká sodovka, nejlépe samozřejmě cocacola) a pak mamá. Zrovna se po žebříku šplhá na korbu náklaďáku a směje se, až se třese a málem spadne.

sam_0038

Gustavo mě ubytuje v české škole a postupně mě seznamuje s jednotlivými krajanskými rodinami. I když je to pracovně velmi zaneprázdněný muž, bere své předsednictví ve spolku velmi zodpovědně, už proto, že si nechce v ničem zadat s bývalým předsedou Jaroslavem Maškem, který spolek vedl mnoho let a jeho pozice mezi krajany v Coronel Bogado je stále velmi silná. sam_0042U Milllerů je narychlo svolána večeře na uvítanou, na kterou ale nepřijdou zdaleka všichni krajané. Aspoň to mám lehčí na zapamatování. Vyznat se ve spletitých rodinných vazbách místních rozvětvených klanů je opravdu oříšek. První večer v Coronelu zakončuju příjemným zjištěním, že Gustavo a jeho žena jsou správní lidi a mají velký smysl pro humor.

sam_0034

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Argentina, Latinská Amerika, Paraguay, Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s