10.3.2013

Tohle by mohla být ta nejkratší kapitola ze všech. Protože když prší, tak se neděje nic. Chcípl pes. Finito. Všichni sedí doma. Nejen že se nekoná zkouška orchestru, na kterou jsem byla pozvaná, aby se pan Jaroslavo Mašek mohl pochlubit (a já předat špionážní referenci do ČR). Ani do školy nejdou. No, nejdou, protože je víkend. Tak znova: Ani do normální školy nepřijdou, když bude pršet, natož do té české! Tak co se teda dá dělat, když prší?

Dá se sedět pod střechou a pozorovat ten déšť, jak se z bouřlivé smrště mění na mrholení a naopak (to dělají momentálně všichni sousedi). Dá se běhat s čelovkou a obhlížet, kudy zatéká (to dělám momentálně já). A že je na co se dívat! Teče to po zdi vedle postele a dělají se tam pěkné loužičky. Teče to po dvorku a zabraňuje vstupu do kuchyně. Kape to za krk, když sedím na záchodě. A taky zatéká stropem do školy, kap kap přímo po zářivce, před tabulí už se tvoří kaluž, která se utěšeně zvětšuje, nastražená, abych se na ní při nejbližší příležitosti přizabila.

Dá se taky poslouchat rádio. Jaroslavo mě pozval do svého rádia. Přijela nová učitelka češtiny, to je událost, na kterou je potřeba udělat patřičnou reklamu. V neděli dopoledne dávají pořad „compartiendo la mesa“, což by se dalo přeložit jako „u společného stolu“. Byla jsem požádána, abych si s sebou přinesla nějaký český recept, o který se podělím s místními hospodyňkami. OK, musím popřemýšlet nad něčím rychlým a Paraguaykám dostupným. Co by tak v těch svých hliněných pecích na dvoře svedly? Taky něco, kde není mák, tvaroh, rum, povidla, zakysaná smetana… sakra, těžké. Tak jsem vybrala bílkový ořechový chlebíček, vajíčka snad seženou všichni. A můžou tam místo hrozinek nacpat třeba guayabu nebo maracuyu. Kromě povídání o české kuchyni (jak se kurňa honem řekne paraguajsky svíčková) všechny zvu na výuku češtiny či jen tak na pokec do české školy. Moderátor mele šíleně, napůl v guaraní, moc mu není rozumět. Odpovídám více méně intuitivně. Zdá se však, že máme úspěch, už během přestávky ve vysílání přicházejí ohlasy v podobě SMSek, zdraví nás předseda polského krajanského spolku.

Dopoledne je zakončeno nedělním obědem u Mašků: podávají se knedlíky a maso v nějaké omáčce, k tomu ještě talíř s pečeným a uzeným masem, maniok a salát. Poté je mi promítnuta ona slavná výměna manželek a navazuje nekonečná přednáška o tom, kolik má kde hektarů čeho, co kde vybudoval, co financoval a co má ještě v úmyslu. Chápu, že se chce pochlubit, ale po dvou hodinách, kdy jsou na mě chrlena čísla a jména a do toho ještě dost nahlas hraje příšerně nekvalitní videozáznam z některé z coronelských krajanských oslav, toho už mám tak akorát dost a dekuju se s tím, že přestalo pršet a chci se ještě proběhnout, než zase začne.

Co se dá dělat po dešti? Dá se vyběhnout na pěší zónu, pozorovat, jak se po cestě hrnou nově vytvořené potoky a potůčky a poslouchat skřehotání žab, které se právě množí jak o život. Taky cikády ožily, ale to prý není ještě nic proti kraválu, který nastane, až se i ty dostatečně rozmnoží a vyrostou. Dá se projet na motorce po těch ulicích, které jsou vyasfaltované nebo aspoň vydlážděné (tak v doprovodu vejrostka Emanuela, potencionálního studenta češtiny a loňského úspěšného čerta z mikulášských oslav, poznávám i poslední koutek města s nemocnicí a několika školami a úřady, které jsem dosud neobjevila). Když se definitivně setmí, dají se luštit osmisměrky (díky, Miro, můj zachránče!). A dá se taky plánovat vánoční dovolená v Patagonii. Kdo se přidá?