20.3.2013

V 7 ráno nasedám do strach vzbuzující káry nesoucí hrdě název el colectivo (autobus) a mířící do hlavního města. Nejlepší léta má tenhle vůz evidentně dávno za sebou. Na skle řidičovy kabiny se hrdě skví potvrzení společnosti Jetelíček, že tento dopravní prostředek byl odhmyzen a desinfikován 28. 2. 201/ (to mě opravdu uklidnilo!) Bourák zastavuje doslova na každém rohu, kde si kdo řekne nebo mávne. Řidiči, dva sympatičtí rozesmátí chlapíci, posrkávají maté a inkasují cestující, pomáhají matkám s dětmi, připomínají vysedajícím, aby si nezapomněli zavazadlo (¡Señora, no olvide su maleta! ¿Tiene su bolsa?), vykládají si vtipy a smějí se, až přehluší i příšerné vytí motoru (ten chlap to snad jede celou dobu na dvojku).

Na prvním rohu začínají přistupovat prodavači.

¡Chipa, chipa, chipa fresca, chipa caliente!

¡Coca, señor, coca! ¡Agua fría!

¡Dulces! ¡Chocolate, dulce de leche!

¡Fruta! ¡Peras fresquitas, bananas, manzanas, mira señora!

Výborná věc, tihle chlapíci. Tady se nikdo nezalamuje s balením svačin na cestu. Máš hlad? Koupíš chipu. Máš žízeň? Dáš si kolu, vodu, šťavnatou hruštičku za pár babek. Kluci se proplétají mezi sedadly, svezou se pár kilometrů a už jim zastavuje další colectivo v protisměru. Mohla bych je pozorovat celé hodiny. Jsou milí, úslužní, snaží se vydělat si na nelehké živobytí. Pozoruju, že většina lidí cestuje se zavazadlem v podobě černých igelitových odpadkových pytlů. Když později vidím, co dělá déšť v zavazadlovém prostoru, už se tomu nedivím. Velice praktické. Mít dole v busu batoh s vybavením na pár týdnů, hořce bych při sušení litovala. A navíc, když se vám celník po cestě z Argentiny snaží prohrabat zavazadla, zvědavý, co si vezete z bohaté ciziny, vyjde to rychleji a neujede vám příhraniční autobus.

Cesta do Asunciónu, to jsou nekonečné pláně pastvin oddělené od sebe palmovými háji a neprostupnými křovinami. Jen malinko zvlněné, pokropené bílými skvrnami pasoucího se hovězího. To bude asado! (Na slavnostech se na rožních peče bez problémů třeba 300 kg hovězího, je to tu nejlevnější maso. Tuhé ovšem, na steaky rozplývající se na jazyku tady zapomeňte.)

V Asunciónu mám schůzku s několika budoucími studenty. Posezení v cukrárně, domluva výuky, konečně kafe! Číšník se nevěřícně dívá, jak ve mě mizí postupně několik šálků opravdu opravdového espressa (5000 guaraníes = 25 Kč, no nekup to!) a obrovská porce zmrzliny. Na rozloučenou mi s sebou ještě dali místní specialitku, drobenkový koláč s guayabovou marmeládou. Moc dobré, a navíc jsem konečně našla něco, co chutná skoro jako povidla! To se bude hodit na frgály.

Večer jsem se potkala s Pablem Chacónem, který mi vyjednal učebnu v místním arcibiskupském Semináři. Díky, Pablo! Tato pozoruhodná osoba je kombinace typického ukecaného Španěla s typickým ukecaným Čechem.Bavíme se střídavě česko-španělsky až do půlnoci, občas přerušováni hrozným řevem fotbalových fanoušků, když padne goooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooool. Pablo žije v ČR a je rád, že našel někoho, kdo si s ním dá pár pořádných škopků!

Po noci v útulném hotýlku (majitel ukecaný Švýcarofrantík mě nechtěl pustit od snídaně) se vydávám pěšky do centra. Dvě hodinky objevování mi pomohly udělat si jakš takš obrázek: Asunción je hlučné, špinavé, ničím obzvlášť pozoruhodné město. Za návštěvu stojí bývalé vlakové nádraží, nyní muzeum paraguayské železnice. Ta byla kompletně zrušena asi před 30 lety, po postavení přehradních systémů, které přerušily koleje v několika místech. A také proto, že nebyly peníze na obnovu vozového parku, který prý pamatoval ještě válku s Trojaliancí (1864-70). Nestihla jsem už prezidentský palác u vody, ale byla jsem varována, ať se radši na pláž nevydávám sama, protože to donedávna byla vůbec nejnebezpečnější část města. Takovou radu si tu člověk musí brát k srdci.

Chytám colectivo na terminal (autobusové nádraží). Chvilku musím pozorovat, kde se shlukují lidi a kterou ulicí projíždí s řevem a čmoudem nejvíc vraků. Zastávky tu existují jen výjimečně, jízdní řády byste hledali marně. Prostě tam, kde stojí lidi, asi dříve nebo později něco zastaví a na zbytek se doptáte. V MHD po cestě na nádraží se opakuje stejná komedie s prodavači. Projíždíme nekonečné cuadras vypadající jako jedno obrovské ťamanské tržiště, tisknu si batoh co nejtěsněji k tělu a pozoruju, jak se na ulici porcuje maso, jak ženské vláčejí na hlavě koš s chipou a pod každou paží ušmudlané děcko. Kočárek jsem tu zatím nespatřila. Sortiment prodávaného zboží se tu obohatil o chlapíka se smetáky, o jiného, ověšeného celou železářskou dílnou, a o dvojici kytaristů snažících se nalákat ke koupi CD s místním folklórem. Zpívají hezky, ale už vysedám a hurá na 6-7hodinovou cestu domů, vše záleží na tom, jak to hoši po Rutě 1 pohrnou.