21.3.2013

Vydávám se na druhý břeh řeky Paraná a ještě dál, do argentinského městečka Oberá, v provincii Misiones, která na mapě vypadá jako velká čelist nějakého bájného pralesního tvora zakousnutá Brazílii do zadku. Jen co člověk přejede přes most a absolvuje celní obstrukce, je poznat markantní rozdíl mezi oběma polovinami dvojměstí Encarnación – Posadas. Mezi Paraguayí a Argentinou je to jako mezi chudým a bohatým příbuzným. Najednou jsou všude vidět vydlážděné chodníky, kamenné obchody s lesknoucími se výklady, avenidy úpravně osázené kvetoucími keři a moderními sochami, výškové budovy. Na bankovkách ubylo několik nul, k mé úlevě, protože v pesos se vše mnohem rychleji počítá (1 peso = 4 Kč). Autobusový terminal plný prosklených obchůdků a kavárniček, záchody zadarmo, luxusní dvoupatrové autobusy s klimatizací a mnohé s lůžkovou úpravou. Vzpomenu si na Zvonařku a musím se chechtat, abych se nemusela stydět. Dokonce okýnko s informacemi o jízdních řádech a řádně vytištěný jízdní doklad s číslem sedadla, což už jsem po svých dosavadních zkušenostech věru nečekala.

Krajina v provincii Misiones, to je něco jiného než co jsem zatím viděla v Paraguayi. Je tu větší vlhkost a bujnější vegetace. Celá oblast byla doslova a do písmene vyrvána pralesu, generace pilných evropských přistěhovalců ji změnily v plantáže čaje, maté, manioku a dalších plodin.

Vykácené houštiny byly nahrazeny eukalyptovými a borovými lesy. Ale prales je tu všudypřítomný, číhá za plotem a dere se neustále zpět na svá bývalá výsostná území. Je to dřina, všechno to tu udržovat!

Promrzlá z vydatné klimatizace vysedám po asi 5 hodinách cestování v Oberá. Vyzvedává mě paní Sylva Berková, zakladatelka, šéfka a dobrá duše místního českého krajanského spolku. (Poznala mě prý podle bot. Ach ano, ty klasické ošlapané trekové sandály na suchý zip, podle kterých se čeští baťůžkáři neomylně poznávají ve všech koutech světa!) Paní Sylva se do Argentiny provdala už před dobrými 40 lety a postupně se jí podařilo stmelit místní rodiny českého původu do dnes vzkvétající organizace sídlící ve vlastním centru, českém domě Mamienka v Parku národů. Její život by vydal na román a vlastenecké nasazení její a členů její rodiny na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Pro lepší představu doporučuji si něco o „Colectividad checa Oberá“ vygůglit nebo aspoň přečíst tento článek na krajanském webu: http://www.krajane.net/articleDetail.view?id=1549

V Oberá mají něco jako rožnovský skanzen. Je to Park národů. Téměř všechny skupiny imigrantů (a že jich tu je!) zde mají své zastoupení v podobě vlastního národního domu. Španělský, portugalský, italský, arabský, brazilský, paraguayský, francouzský, ruský, ukrajinský, polský, český, německý, švýcarský, nordický (všechny 4 skandinávské národy se tu druží pohromadě, vyjde to levněji) a japonský. Zatímco Arabové se spokojili s jakýmsi rozedraným stanem a Francouzům barák pomalu padá na hlavu, český dům je v celém parku nejmladší a taky nejprostornější. Krásně ho malůvkami vyzdobila vlastnoručně paní Sylva se svými spolužačkami z umělecké školy. Mamienka má dokonce i vinný sklep (na tom trval tehdejší velvyslanec, Břeclavák František Padělek, který má na uskutečnění projektu lví podíl). Je zde i pár podkrovních pokojíčků pro hosty, kde jsem získala pro tentokrát azyl i já (nějaký místní mejdan na hlavním jevišti mi zpříjemňoval chvilky až do půl páté do rána). Dole v sále je skvělá akustika, nemůžu si nepředstavovat, jak by tady zněly některé moravské vypalovačky v gaudeamáckém podání!

Každé září se koná v Oberá nejdůležitější místní svátek: Fiesta nacional de imigrantes. 10 dní a 10 nocí nepřetržitě se v Parku národů hraje, zpívá, tancuje, vaří, peče, griluje, jí a pije. Na hlavním zastřešeném pódiu se střídají národní soubory v národních krojích. Český soubor Lípa si získal pověst toho nejšikovnějšího a nejkrásněji oblékaného. Kroje se tu šijí i krásně vyšívají. Tisíce kilometrů a desítky let vzdáleni z české vlasti si krajané pomáhají, jak to jde. Inspiraci nacházejí na dobových fotkách, v knížkách i na internetu. Odkoukávají kroky na youtubu z vystoupení Ondráše, Lúčnice nebo Myjavy. Jsou prostě neuvěřitelní. Už se těším, až se sem v září vypravím. Hrdě se zúčastním průvodu pod českou vlajkou, pomůžu s vařením a pečením, možná si aj zabékám u vína v chladivém sklépku, útočišti před 40stupňovým vedrem, které oslavy obvykle doprovází.

Paní Sylva mě nejen provedla po celém areálu a zásobila vyčerpávajícími informacemi, ale také vzala s paní Růženkou (tajemnicí spolku) a vnukem Germánem na výlet k vodopádu Salto Berrondo. Po cestě se pořád zastavovalo, musela jsem si na vlastní či prohlédnout pole s čajem a pole s maté a oškubat pár větviček na památku. Byl to nezapomenutelný víkend a srdečné přijetí. Ráda se budu do Oberá vracet.