28.3.2013

V pondělí přijíždím do Encarnaciónu, schyluje se k bouřce. Netrvá tak dlouho najít krásný dům rodiny Marků, utopený v zeleni na jedné z ulic blízko pláže. Ještě nebudou doma (vyjela jsem s předstihem, protože tady nikdy nevíš), využívám tedy chvilku a odskočím si na čerstvě upravenou promenádu a pláž. Za zpěněnými vlnami řeky Paraná a na pozadí ocelově šedého nebe se tyčí výškové budovy Posadas. „Tam za řekou je Argentina,“ vzpomenu si na název slavného cestopisu. Tak tady, možná právě na tomhle místě, stáli Hanzelka se Zikmundem v roce 1947 a obhlíželi přístav, město i řeku, čekali se svou tatrou na přívoz (most ještě nestál). Jak to tu asi vypadalo před těmi téměř 70 lety?

Pár kapek už mi padá na objektiv a na nos, takže se vracím právě včas na to, abych se před domem potkala s právě přijíždějícím nejmladším Markem, Javierem alias Kukym (musím se poptat, kde k tomu přišel). Studuje práva naproti přes ulici na Katolické univerzitě. Česky moc nemluví. Starší Edgardo je na tom mnohem líp, má za sebou i kurz češtiny v Dobrušce, ale ten je zase tak nesmělý, že téměř celý večer jen sedí a culí se, kloudného slova z něj člověk nedostane. Jen trochu ožije, když je vyzván, aby na tabuli do mé neumělé mapy ČR doplnil místa, která zná. Gró naší studijní skupiny tvoří trojice bratrů Marků starších. Jan, Milan a Daniel, jejichž rodina se po příchodu ze Zlína do Paraguaye usadila v Carmen del Paraná, kde byla po válce nejsilnější česká komunita. Vzpomínají na českou školu a českého učitele, to muselo být zrovna v době příjezdu dvou dobrodruhů v tatrovce. Protože Češi byli šikovní spíše na řemesla než na zemědělství, mnoho se jich postupem času přesunulo do větších měst, tak jako Markovi, kteří založili v Encarnaciónu rodinný podnik: autodílnu, ve které pracují svorně dodnes. Sortiment služeb rozšířil Edgardo svou počítačovou správkárnou. Markovi jsou moc fajn. Na pondělní večery s nimi se budu těšit.

O týden později se sestava doplňuje o Markovic holky: Patricii a Carolinu. Teprve nedávno získaly taky české občanství, je tedy žádoucí, aby se pořádně opřely i do češtiny. S děckama řešíme gramatiku, s taťkama pak diskutujeme nad nějakým tématem z reálií ČR. Tentokrát se řeč vedla o frontách na maso, o Zlínu, ze kterého se přes noc stal Gottwaldov, o spartakiádách, železné oponě, pionýrech, pětiletkách a restitucích. Jdu spát zbitá vedrem.

Druhý den je čas lépe prozkoumat město. Pláž s promenádou, zbudovaná čerstvě po naplnění přehrady Yacyreta, je téměř liduprázdná. Už v 9 ráno slunko pěkně připaluje a během dopoledne se teplota vyhoupne určitě na nejmíň 35C. Je po sezóně. Začala zima, o čemž všechny přesvědčuje i časový posun, který proběhl před pár dny. (Edgardo včera běžel 10km závod a přišel rudý jak Apač, připálený ještě víc než já, protože ho nenapadlo, že by se měl namazat, když je už přece ten podzim.)

Voda je kalná a teplá jak chcanky. Podle fotek tu v létě bývá pěkně narváno, sjíždějí se sem dovolenkovat lidi z celé Paraguaye. Nevím, plážička je to malá, musí si šlapat po hlavách a teplá voda valně nikoho neosvěží. Ale Paraguayci, stejně jako my trpící absencí vlastního moře, vezmou touto slabou útěchou za vděk. Na nejbližší uruguayskou nebo brazilskou pláž u Atlantiku je to přesně 1000 km.

Encarnación má celkem hezké zelené náměstí, katedrálu (zavřeno) a kruháč s plastikou srdce, upomínající na jezuitu svatého Roque Gonzáleze de Santa Cruz, kterého před pár sty lety zaživa vykuchali místní mírumilovní Guaraníové. Jinak je tu obrovské tržiště, kam bych se po setmění rozhodně sama nevydala, možná ani před setměním ne, zaplivané autobusové nádražíčko a most spojující Paraguay s Argentinou. Velikost asi jako Nový Jičín. Nic moc, na to, že je to třetí nejvýznamnější město v zemi a přezdívá se mu „Perla jihu“. Nicméně dobrou pověst města zachraňuje několik kaváren, kam se budu chodit jednou týdně před absťákem zachraňovat já.