3.4.2013

Ruta jesuítica neboli jezuitská cesta zahrnuje skupinu sídel postavených během 17. a 18. století jezuity podél břehů řeky Paraná jako misijní stanice na zcivilizování indiánů kmene Guaraní. Dnes tato oblast spadá pod území Paraguaye, Brazílie i Argentiny (v Argentině i Paraguayi nesou příslušné provincie dodnes název Misiones). Většinou se jednalo o jakési opevněné vesnice s pozemky, takzvané „redukce“, které shromažďovaly indiány z poměrně širokého pralesního území. Příslušníci jezuitského řádu indiány kristianizovali, vzdělávali, učili je zemědělství a řemeslům. Taky pěstovali různé druhy umění k oslavě boží, vyráběli např. vlastní hudební nástroje. Redukce poskytovala domorodcům spolehlivé útočiště a ochranu, obzvláště před stále rostoucím nebezpečím evropských otrokářů. Pokud se člen redukce opakovaně provinil proti jejím pravidlům, byl vykázán a žádná další misijní stanice jej nemohla přijmout. To se často rovnalo trestu smrti. Není tedy divu, že časem jezuité získali pověst ochránců, spasitelů indiánů. (Jaký rozdíl oproti stigmatu dogmatických bezohledných inkvizitorů, které si vysloužili ve střední Evropě v době rekatolizace!) Navíc dokázali zorganizovat domorodou pracovní sílu tak efektivně, že se redukce staly finančně soběstačnými a dokonce bohatly. Disponovaly například i vlastními ozbrojenými silami a někdy se o nich mluví jako o jakýchsi malých státech ve státě.

Vliv jezuitského řádu v oblasti rostl, což se nelíbilo ani Španělům, ani Portugalcům. Řád byl proto v roce 1767 z Ameriky (a ze všech španělských území vůbec) zcela vyhnán.

Začátky misijní činnosti jezuitů samozřejmě nebyly tak idylické, o čemž svědčí velký zástup mučedníků zahynuvších velmi nezáviděníhodnou smrtí: např. patronovi Encarnaciónu Roquemu, dnes už svatému, vyřízli indiáni srdce zaživa. Osud jiného mučedníka, jezuity českého původu, zpracoval ve svém románu Amarú, syn hadí František Křelina. A pokud si chcete udělat ještě barvitější obrázek o tehdejší situaci, podívejte se na film Misie s úchvatnými pohledy na vodopády Iguazú a o nic méně úchvatnou hudbou Ennia Morricone.

Během Velikonočních svátků jsem se vydala prozkoumat tři nejdůležitější jezuitské ruiny na území Paraguaye. Santísima Trinidad del Paraná a Jesús de Tavarangue jsou zapsány v seznamu památek UNESCO. Leží asi 11 km od sebe a ti, kdo přijeli jako já z Encarnaciónu autobusem a nedisponují tedy vlastním klimatizovaným vozem, mohou tuto vzdálenost zdolat dvěma způsoby: buď si pronajmout mototaxi (až pro 4 osoby za 40 000 PYG = cca 200 Kč tam i zpět), nebo si pronajmout na půl dne kolo (35 000 PYG). Vzhledem k poměrně krátkému času, kterým jsem disponovala, a neúnosnému vedru, které Středoevropana dráždí, ale místní si ho ani nevšimne, jsem vyměkla a zvolila variantu „bohatá cizinka“, tj. pronajala si mototaxi sama poté, co se mi nepodařilo sehnat žádného spolucestujícího. Areál redukce Trinidad je ze všech tří nejrozsáhlejší. Je to v podstatě velká louka posetá, kam oko dohlédne, ruinami domů z červených cihel. Přesto to není nuda, člověk se prochází mezi oblouky, sloupy, sochami, zbytky schodišť a chodeb za zvuků barokní hudby z reproduktorů, podmalovávající atmosféru zašlé slávy, a představuje si, jak tady asi těch pár evropských kněží (mezi nimiž byli prokazatelně i Češi) organizovalo soužití několika set domorodců. Jak se jim podařilo tohle všechno vybudovat, vyklučit prales, vytvořit z divočiny obdělávaná pole, naučit indiány, kteří doposud běhali po pralese s oštěpem, všem těm řemeslům, tesařství, kamenictví, sochařství, ale také matematice, astronomii, hudbě, literatuře, jazykům. Z místa dýchá poklid a mír, skupinky návštěvníků posedávají a polehávají na čerstvě posečeném trávníku, sedí ve stínu palem a vychutnávají si polední siestu, koluje nádobka s terere, mladá maminka kojí dítě. Zelená je nejzelenější na světě a obloha, posetá chuchvalci beránčí vaty, modrá až oči přecházejí. Člověku se odsud vůbec nechce. Jezuitům se určitě taky nechtělo, když dostali příkaz vrátit se do zasněžené Evropy a svůj malý ráj zanechat na pospas počasí a zubu času.

Jesús de Tavarangue leží ve zvlněnější krajině na malém pahorku a výhled je opravdu úchvatný. Chvíli si připadáte jako doma, tohle by klidně mohlo být někde na jižní Moravě. Ale při pozornějším pohledu zjistíte, že políčko před vámi není osázeno bramborami, nýbrž maniokem, a siluety stromů na obzoru jsou definitivně palmy, eukalypty a citrusovníky, občas prostřídané trsem kaktusů. Úhledné řady mladých borovic svědčí o teprve nedávném zásahu člověka do původní pralesní krajiny, nicméně zintenzivňují ten absurdní pocit familiérnosti, kterým na mě toto místo působí. Stojí tu torzo kostela, jehož výstavba byla násilně přerušena dřív, než se mohl zaskvět v celé své kráse. Kolem něj trasy základových zdí jen naznačují půdorys velkolepého nedokončeného projektu. Nejradši bych si tu na louku natáhla spacák a v noci pozorovala hvězdy. A nechala se komáry sníst zaživa. Ale je Velký pátek a to znamená, že si musím pospíšit, abych stihla sérii přesedání, neb ve svátek jezdí autobusů poskrovnu.

Mototaxikář mě vysadil na křižovatce u hlavní silnice a přesně v tom okamžiku nám před nosem prosvištělo colectivo do Encarnaciónu. Musela jsem čekat 90 minut, než přijel další (jak je vám již známo, jízdní řády neexistují, takže prostě stojíte a doufáte). Čas jsem si krátila pozorováním cvrkotu v dědině. Znudění pasažéři se tlačí ve zkracujícím se stínu protilehlé zastávky (měli štěstí, jejich colectivo přijelo už za 80 minut!), psi a slepice se potulují tam a zpět přes hlavní cestu (už v tom umí chodit, nic je nepřejelo), auta zastavují na benzínce pro led na terere, rodinky se přemisťují na motorkách často v poměru 4:1 (vpředu chlapeček sotva dosáhne na řídítka, za ním naboso taťka, pan řídící, vzadu mamka balancující na jedné ruce spícího kojence, v druhé tašku s nákupem), mládež prohání za šíleného řevu vlastní smradlavé stroje. Prostě paraguayská idyla.

Na poslední redukci, San Cosme y Damián, mě vzal na druhý den na motorce student češtiny Enzo. Jeho tatínek pracoval 10 let na restauračních pracích v San Cosme, takže Enzo to tam zná jak svoje boty. Jeli jsme navečer, před setměním, kvůli hvězdám. Redukce se totiž proslavila působením jezuitského vědce – astronoma a na jeho počest je tu vybudováno moderní Centro de Buenaventura Suarez s planetáriem a observatoří. Dostalo se mi zde zasvěceného výkladu o jižní obloze, takže už bezpečně vím, kde hledat Jižní kříž, jak si ho nesplést s falešným, že pásu Orionu se tu říká Las Tres Marías a Plejádám Siete cabritas (7 kůzlátek). Spatřila jsem taky konečně na vlastní oči Alfu Centauri, kam se chudák Arthur Dent nevypravil, aby zjistil, že Země bude v dohledné době zničena Vogony kvůli stavbě mezigalaktické dálnice. Na druhém konci Mléčné dráhy svítila Betelgeuze, v jejímž okolí se narodil Arthurův kamarád Ford Prefect. Kdo by to byl řekl, že mé oko spočine! Indiáni Guaraní měli spoustu vlastních mýtů vysvětlujících uspořádání hvězdné oblohy. Mléčnou dráhu například považovali za trasu vyšlapanou posvátným zvířetem – tapírem nebo za cestu do posmrtného života, kterou jim označili jejich předkové, aby se s nimi bezpečně shledali. Sérii zážitků završuje oranžový měsíc velký jak kolo od tragača, vycházející právě nad nočním životem překypujícím Coronel Bogadem.