21.5.2013

28. 4. místní Club de Leones (dobročinná organizace, na jejímž chodu se podílejí všichni, kdo něco v městečku znamenají) pořádala Rytířskou jízdu (La jineteada). Je to tradiční akce, na které se blýsknou všechny kluby, spolky a rodiny koňáků z celé provincie Itapúa i z argentinské strany řeky a zároveň se ze vstupného a prodeje asada (hovězí pečeně) vybere dost peněz, které se pak použijí na nejrůznější dobročinné účely (finanční dary potřebným chudým v městě, např. na lékařskou péči, opravu střechy, jídlo apod.)

Desítky jezdců a jezdkyň nejdříve projely městem v majestátním průvodu a pak už na louce, hned za naší školou, uspořádali jezdeckou show. Bylo nádherné počasí a postroje a podkovy se blýskaly v poledním slunci. Příjemný vánek čechral vlajky a sukně tanečníků a roznášel dráždivou vůni 300 kg pečeného masa všude kolem. Jezdci se proháněli divoce kolem a předváděli svoje umění před zraky dychtivých čumilů. Krásní koně a hrdí jezdci, gauchos. Jak vystřižené z filmu o Divokém západě! Povedené dopoledne!

Večer se pak už nesl v českém duchu, protože jsme pro děcka přichystali pálení čarodějnic. Vlastně jedné čarodějnice. A vlastně jsme se všichni pozvolna opékali, protože vedro bylo k zalknutí. Celé jedno odpoledne jsem chystala noční hru: šifry jsem opalovala nad sporákem, aby vypadaly tajemně, otázky jsem opatřila pečetěmi (pamětní mince Chacocheco z Argentiny se hodily!) a vyráběla jsem sladké medaile. Teklo ze mě neskutečně. Vyrazila jsem na místo Maškovic sušárny s hodinovým předstihem, abych rozmístila na jednotlivá stanoviště pod stromy lampičky s šiframi.

Děcka měla jít podle světel, až se setmí, luštit úkoly, donést mi vyluštěný klíč a obdržet odměnu. Tolik práce s tím bylo a nakonec úplně nanic, protože odmítali jít těch 5 kroků ve tmě sami a volali, že se bojí a že chcou jít všichni najednou. Pak se všichni neorganizovaně rozutekli, pobíhali mezi stromy, navzájem se strašili, roztrhali úkoly a zhasli si svíčky (naštěstí pak v noci pršelo, bála jsem se, aby nezapálili les), takže na nic neviděli, a pak se vrátili zpět s tím, že nepochopili, co mají dělat. Ach jo! No tak jsme aspoň spálili tu čarodku, co vyrobila Marta moc pěkně, a opekli buřty. Poučení pro příště: vštípit místní mládeži nějakou tu pionýrskou disciplínu:-) Stezku odvahy! Orientační běh! Práce s buzolou, děti! Jsou to pro ně naprosté novinky a já pořád zapomínám, že to, co bylo pro nás jako děti samozřejmostí, zde neznají, a musím vymýšlet jiné cesty, jak je zabavit. Snad se to příště povede.