5.6.2013

Zatímco střed Evropy se začal potýkat s povodněmi, coronelští si užívali hlavní společenskou událost sezóny: Svátek imigrantů. Podobné setkání a předvedení všech paraguayských přistěhovaleckých „gringos“ se koná už jen v městečku Hohenau, ne tak daleko odsud, jež, jak název napovídá, je v režii nejsilnější německé komunity. (Toto místo mimo jiné nechvalně proslulo jako poválečné útočiště „anděla smrti“ doktora Mengeleho).

Fiesta del Inmigrante v Coronel Bogado slavila letos již svůj 8. ročník. Organizátorem je AIDE = Asociación de inmigrantes y descendientes eslavos, čili Slovanský spolek. Předsedou spolku a hybnou silou fiesty není v současné době nikdo jiný, než Čech Pepa Miller. U Pepy a Lucie Millerových se konají naše každoúterní vyvařovací odpoledne.

Všichni zdejší Slované jsou rodinně spřízněni – neuvěřitelně propletená směsice Čechů, Volyňských Čechů, Ukrajinců a Poláků, to vše již ve čtvrté generaci. Přípravy na fiestu probíhaly tedy za účasti všech mých známých a ve velkém stylu. Více než týden předem se začalo ve všech domácnostech s pečením cukroví, každý den přibývalo. Tři dny před oslavami padli za vlast dva čuníci. Dělalo se uzené, jelita, jitrnice, masové rolády. K tomu guláš, vepřo-knedlo-zelo, vareniki, nezbytné asado, tuny bramborového salátu, koláče, koblihy, lívance, jáhelníky, štrůdly, dorty, rolády, perníky a já nevím, co ještě. Všechna tradiční jídla spolu s typickými výrobky (bábušky, vyšívané šátky, marmelády, pálenky) se na fiestě prodávají veřejnosti ve slovanském stanu, kde mají svůj samostatný koutek také české dobroty.

Fiesta trvá 2 dny a až na trochu bláta po předchozí bouřce vyšlo počasí jedna báseň. Zastřešení stolů pod hlavním pódiem nakonec nebylo ani potřeba. V programu se střídaly taneční a hudební soubory z celé Paraguaye, českou čest zachraňovala dechovka našich děcek. Byla to opravdu pestrá směsice, která by dělala čest kterémukoli mezinárodnímu folklórnímu festivalu u nás. Schválně jsem si, ač spadám do kategorie „organizátor“, koupila vstupenku, abych ve slosování vyhrála buď motorku, nebo zpáteční jízdenku do Buenos Aires, ale bohužel mi štěstěna OPĚT nebyla nakloněna. Tak jsem se aspoň posadila na traktor, pochutnala si na lasagních u sousedního italského stanu, nakoupila 2 flašky domácích likérů a hrušková povidla (budou se hodit na frgále).

Můj improvizovaný, téměř folklórní obleček měl taky úspěch, tak doufám, že mě domácí znalci nezapleští, až to uvidí (pochopte omezené zdroje mého kufru)!

Opět se ze mě stala mediální hvězda, a to hned několikrát, protože místní kabelovka pobíhala všude kolem a točila mimo dění na fiestě i přípravné fáze. Jelikož jsem pomáhala střídavě v několika domácnostech, byla jsem každý den v televizi. Paraguayci si potrpí na velké city (znáte z telenovel), takže po mně neustále chtěli, abych jim vylíčila, jak mě to vše dojímá, v čemž nezbývalo než jim vyhovět.

Spíše než dojemné to však bylo velice zábavné a užila jsem si to nesmírně. Je příjemné vidět, jak jsou pro jednou malicherné sousedské spory zapomenuty a všichni se ve shodě snaží, aby se oslavy vydařily. Kéž by to bylo častěji! Teď se zase na měsíc vše vrátí do starých všedních kolejí a příští vzrůšo nás čeká až o zimních prázdninách v půlce července: výjezd na český festival do Argentiny.