21.5.2013

První máj, jak každý ví, je nejen lásky čas, ale především Svátek práce. Zde Den dělníka. Uvědomělí coronelští občané vyrážejí do ulic svůj svátek řádně oslavit. Nacpat se, napít se a rozjet to na motorce (popřípadě na koňovi). V tomto pořadí. Svátek práce taky znamená, že každý šéf tradičně uspořádá pro své zaměstnance hostinu. Podává se – jak jinak – asado.

Gustavo Miller jako předseda krajanského spolku je vlastně něco jako můj šéf, takže jsem na asado na jeho chacru (čakru, venkovskou usedlost) byla taky pozvána. Ráno pro mě přijel náklaďák, na jehož korbě už balancoval Ivan Miller s kamarády a vyvažovali obrovský náklad židlí, stolů, asi 3 různých grilů, pytlů s dřevěným uhlím, přepravek s pivem, vínem a gaseosou (rozličné typy tlamolepících sodovek včetně coca coly). Vydali jsme se směrem na hřbitov, pak kolem rýžových sil, cesta se pomalu změnila z asfaltové na štěrkovou a ze štěrkové na prašnoblátivku (bylo po dešti). Po 20 minutách exkurze kolem pastvin a rýžových polí jsme dorazili Tam, Kde Se To Nijak Nejmenuje a kde jsem si to překřtila na Gustavovo.

V colonii Gustavovo je pár rozptýlených domečků místních obyvatel, dokonce i policejní budka s vlajkou a nezbytný autoservis. Pobíhaly tam ušmudlané děti, které se při troše deště určitě nemají šanci dostat do města do školy. Na místě už nás čekali ve svém domě, obklopeném sadem a chlívky, Gustavovi správcové. Paní správcová pekla v domku na otevřeném ohništi chipaguazú, což je taková slaná kukuřičná bublanina se sýrem. Moc dobré. Zatímco chlapi a kluci chystali maso na pečení (kravička, ovečka, kozénka a kuřátka), ženské se usadily s malými dětmi opodál a kecaly. Okamžitě všichni přešli do guaraní a celý den už jsem se nechytala. Takže jsem se hovoru neúčastnila a se zájmem si prohlížela, jak se žije na paraguayském venkově. Dům sbitý z dřevěných desek, díry místo oken, střecha z tašek, udusaná hliněná podlaha. Elektřina tu je, takže lednička a televize. Na dvoře studna – jediný zdroj vody, pár chlívků, opodál za maniokovým políčkem kadibudka typu „turečák“. Prasata, slepice, kačeny, psi a koťata motající se pod nohama. Několik ovocných stromů, které chalupě poskytují stín: avokádovník, různé citrusové stromy. Dál od domu na louce za plotem se pasou bílé krávy a pár koní. Nechápu, jak si v tom prostředí paní správcová udržuje tak bělostnou halenku. Asi nějaký tajný indiánský recept.

Pomalu se začali scházet dělníci se svými syny, kteří taky pomáhají na poli. Celkem Gustavo v sezóně zaměstnává asi 20 lidí. Když je rýže či sója sklizena, musí si hledat jinou obživu. Zaslechla jsem, jak se bavili, že jeden soused vzal své 3 nejstarší syny v pubertálním věku a odjeli dělat na zimu stavební pomahače do Buenos Aires. Doma na poli zůstane matka s nejmenšími dětmi, v tomto případě s i s čerstvým kojencem. Manžela několik měsíců neuvidí, musí se starat o domek, políčko a zvířata sama.

Paraguayci se učí už od školky povinně guaraní. Ti, co zůstanou ve městě, ale moc dobře nemluví, jazykové vzdělání i vzdělání obecně v Paraguayi za moc nestojí. Pro ty, co žijí na venkově a pracují s místními (indiáni a míšenci), však jiný dorozumívací jazyk neexistuje, protože domorodci buď dobře neumí, nebo odmítají mluvit španělsky. Marta vyrůstala na čakře se svými rodiči a 5 sestrami prakticky mezi indiány, takže mluví velice dobře. Její guaranijské pořvávání se nese široko daleko a ostatní se smějí jejím vtípkům a přidávají další. Pochopím brzo, že se baví na můj účet; Gustavo (je na jazyky dřevo, ale taky se musel naučit, aby se domluvil s vlastními zaměstnanci; je velmi pravděpodobné, že mu guaranijština dělá daleko menší problém než čeština) mi vysvětluje, že už mi shánějí mezi místními ženicha. Děkuju pěkně!

Nakonec jsem se i svezla na koni a nacpala se masa na měsíc dopředu (to jsem ještě netušila, kolik oslav mě v květnu čeká!). Ze strategických důvodů jsme se po obědě vytratili, zanechavše na místě vydatné zásoby alkoholu, aby se dělnictvo mohlo v klidu věnovat nevázané zábavě už bez šéfovy rodiny. Je to, konec konců, jejich den.

Po cestě zpět jsme se stavili na pole, takže přikládám snímky Gustavovy „rejže“ a Gustavovy bavlny.

2. května pak započaly velkolepé oslavy 100 let od založení Coronel Bogada. Přijel prezident (už to má za pár), proběhlo školní defilé. Na rozdíl od našich majálesů velmi důstojné a smrtelně vážné. Dětičky v uniformách hrdě nesoucí paraguayské a coronelské vlajky defilovaly před tribunami s místními papaláši, všude prezidentská ochranka se samopaly. Po chvíli zevlování se mi ze slunka udělalo nanic, tak jsem radši šla dom.

Dohra: 5. 5. na pozvání polských krajanů jsem se zúčastnila oslavy svátku Panenky Marie Częstochowské v oblasti zvané Calle 3. Tento hrdý název Třetí ulice, který evokuje ruch velkoměsta někde na Manhattanu, klame tělem. Calle 3 není nic jiného než rozblácená polňačka táhnoucí se daleko do polí u Carmen del Paraná. Na jejím konci polský kostelíček a Polský salón (taky dost zavádějící název). A samozřejmě: asado!