22.9.2013

5. – 15. 9. Fiesta nacional del Inmigrante, Oberá, Misiones, Argentina

Přijela jsem den předem a ubytovala se v pokojíku pro hosty v Českém domě. Prezidentka českého spolku, paní Sylva Berková, je už několik měsíců v ČR, věděla jsem tedy, že jako jediná přítomná rodilá Češka budu tentokrát já fungovat jako autorita přes vše tradiční a autentické. (Za vydatné pomoci pana Sama, který v Československu žil a mluví moc dobře). Hlavně budu dohlížet na jídlo a vařit a pak taky zvědavým návštěvníkům Českého domu vysvětlovat vše, na co se jen zeptají.

Všechno začalo majestátním průvodem po hlavních avenidách města Oberá. Každý národní spolek měl své oděvy, taneční soubor, nazdobená auta a vozy, na kterých se vezly královny krásy, reprezentující celý rok, od září do září, od fiesty k fiestě, svůj spolek. Z každého auta se line jiná národní hudba, krajani pochodují, mávají vlajkami, zpívají, tancují, královny mávají, publikum pokřikuje a tleská. Tak se celý průvod dostane až do areálu Parku národů, kde je, za účasti čestné stráže, po přestřižení pásky na hlavní bráně, fiesta slavnostně zahájena.

Fiesta trvá 10 dní. Od čtvrtečního defilé do další neděle. Program v parku začíná obvykle kolem oběda a pokračuje dlouho do noci: programy pro děti, odpoledne pak vystoupení jednotlivých tanečních souborů a večer koncert některého pozvaného hosta, většinou populární kapely. Vše končí kolem 2-5 h ráno (záleží na dnu) a další den zase nanovo. Jednotlivé typické domy v parku po celou dobu fungují jako restaurace s tradičními jídly a nabízejí obědy a večeře. Mnoho spolků si pro tuto příležitost najímá profesionální personál, ale to je dost drahé. Český spolek řeší vše za pomoci a velkého nasazení svých členů (platil jen 2 brigádnice). Ženy ze spolku, mající na starost kuchyni a kiosek, jsou až na výjimky všechno pracující učitelky. Přes den byly ve škole a kolem 7 večer přiběhly pomoci. Dále se podílela široká škála rodinných příslušníků, kteří grilovali párky, prodávali v kiosku, čepovali pivo, prostě dělali, co bylo potřeba. A že toho nebylo málo! Člověk to musí zažít na vlastní kůži, aby si uvědomil, že, jak praví klasik, „řídit takový kolos vyžaduje celého člověka“, ba co dím, mnoho a mnoho pilných člověků.

Já, jelikož jsem v parku v Mamience bydlela, jsem vždycky ráno (v poledne) po probuzení pomalu začala s kuchyňskými pracemi a postupně se ke mně přidávali ostatní příchozí, kteří měli ten den „službu“. A co jsem všechno dělala? Inu: Škrábala kobzole, vařila kobzole, mačkala kobzole na kaši, strouhala kobzole na bramboráky, řezala si prsty při krájení mrkve, cibule, okurek na tuny bramborového salátu, vařila tuny a tuny bramborových knedlíků, vařila zelí, guláš, smetanovou omáčku s žampiony, jahodové knedle s tvarohem, dělala zálivku na tlačenku, na salát, pekla kuřata, pekla vepřové, rozmražovala a zmražovala, obalovala a smažila řízky a smažáky, smažila tuny hranolek, ohřívala párky, plnila hamburgery, mixovala tatarku, krájela dortíky a makové záviny, chystala jídlo na talíře pro servírky.

A kromě toho: zametala, vytírala, sbírala vajgly, rozkládala a skládala stoly a židle, osmahla si obočí a řasy při zapalování obrovské plynové pece, umývala a utírala tuny nádobí, zalívala kytky před spolkem, stěhovala nápoje do ledniček a z ledniček, volala plynaře při úniku plynu, ekologicky likvidovala fritovací olej (jestli je něco takového vůbec možné), přebírala zboží od dodavatelů, pouštěla českou hudbu v sále, odháněla žebrající indiánská děcka, odháněla flirtujícího dodavatele párků od Krále párků.

Vypadal jak Maradona, měl asi metr třicet a brzy odhalil mé mezery v uzenářském názvosloví (rozdíl mezi produkty salchicha, sarvelak, chorizo, choripan, choricheco, pancho, superpancho mi dodnes není zcela jasný) a začal vyzvídat:

1) Odkud jsem (chvilku mu trvalo, než zpracoval ten problém s Checoslovaquia)

2) Co dělám (chvilku mu trvalo, než zpracoval, že profesorka právě stěhuje a rozkládá stoly na terase – ne že by pomoh!)

3) jestli jsem přijela sama (většina průměrných Jihoameričanů mužského pohlaví si neví rady s představou, že žena může cestovat sama. Nejde to dohromady s jejich machistickou představou o ženě jako tvorovi slabém, bezbranném, bojácném a bez pořádného chlapa nepoužitelném)

4) kdy mám volno. (Asi mě chtěl pozvat na párek. Naštěstí jsem neměla volno nikdy.)

A kromě toho jsem: vyplňovala různá organizační lejstra, telefonovala s ambasádou, poskytovala rozhovory, vysvětlovala, že už nejsme Československo a proč, sdělovala recepty, vítala krajanské návštěvy, poskytla přednášku univerzitním studentům o prvních českých přistěhovalcích a přednášku kuchařským učňům z Posadas o české kuchyni. Vzdor vrozené skromnosti musím říci, že nejvíce jsem české pracovitosti udělala reklamu vlastním příkladem. Každý den jsem byla ztahaná jak kůň.

A jestli vás zajímá, co se vlastně ještě na takové fiestě děje, tak vězte, že jsem si i udělala čas, abych zhlédla několik vystoupení krajanských spolků, řvala do ochraptění a mávala vlajkou na podporu české kandidátky při volbě Královny festivalu, obešla všechny krajanské domy a ochutnala fondue ve švýcarském (nic moc), několik ovocných koktejlů v paraguayském (všechny vlivem univerzální ingredience máty chutnaly jako pasta na zuby), saké a sushi v japonském (vynikající), pizzu a zmrzlinu v italském (dobrý standard), různá domácí ochucená piva značky Zaporožie v ukrajinském (v poledne, takže jsem se ze sklepa vypotácela značně omámeně) a jahody máčené v čokoládě v tržním stanu (vynikající). Jelikož Mamienka je umístěna hned vedle hlavního pódia, večerní koncerty širokou veřejností oblíbených kapel, jako brazilských „San Marino“ či uruguayských „No te va gustar“ (v překladu vtipně „Nebude se ti to líbit“) jsme odposlouchali od plotny či dřezu s nádobím pozorujíce kuchyňskými okénky dění na scéně a vrtíce se do latinskoamerického rytmu. Po celou dobu festivalu bylo nádherné počasí, vedro místy až nepříjemné, horký vítr a cca 35 C a účast byla hojná. S výjimkou obou nedělí, které propršely, takže se bohužel nemohli dostavit Markovi z Encarnaciónu, jak měli v plánu.