22.9.2013

Shon „běžných“ festivalových dní byl pro mě zpestřen třemi speciálními událostmi. V pondělí se na festivalu nečekala taková účast, takže jsme zavřeli dům, abychom si uprostřed kolotoče dali pauzu k vydechnutí, a děcka ze spolku (Rocío a její švagrová Cris a tanečník Mafi) mě vzali na výlet k asi 10 km vzdálenému vodopádu Salto Krysiuk (podle Ukrajince, na jehož pozemku stojí). Inu, není to marné, mít vedle plantáží čaje a yerby na svém pozemku kus pralesa s nádherným vodopádem! Že je to místo úchvatné, si můžete prohlédnout na fotkách. Před vedrem jsme se chránili popíjením terere, máchali nohy ve svěží vodičce, prošli se lesem, kde lezli mravenci velcí jak půl prstu – prostě idylka.

Dalším zážitkem byla návštěva argentinské školy, kam mě vzala paní učitelka Úrsula. Byla jsem zvědavá, jak to u nich chodí. Nejdříve mají všechny děti nástup na školním zastřešeném dvoře, který slouží zároveň jako tělocvična. Děti pronesou jednu z naučených básniček, kterou zdraví argentinskou vlajku (hymnu nezpívají, ale vlajkou jsou posedlí), pak sborem pozdraví každou učitelku zvlášť, urobí se prezenčka a všichni se rozejdou pod vedením svého učitele do tříd. Chvilku jsem ještě zevlovala ve třídě prvňáčků, pohlížela si učebnice a odpovídala na dotazy dětí (Jak se řekne česky stůl? A jak se řekne česky škola?) a pak je zanechala jejich odpolednímu osudu (některé školy mají tolik žáků, že jedou na ranní a odpolední směny, tohle byla odpolední). Ptala jsem se pak Úrsuly ještě na různé pracovní věci (profesionální zvědavost) a dověděla se například, že u nich neexistuje systém suplování. Když je učitel nemocen, jeho hodiny prostě odpadají (až na výjimky, kdy je někdo ochoten zaskočit, například školník si vezme tělocvik, když se zrovna nudí). Škola, která trvá na tom, aby se odpadnuté učivo nějakým způsobem nahrazovalo, například tím, že učitel dává žákům domácí úkoly na procvičení oné látky, která se nestihla probrat, je pak považována za velmi solidní a prestižní a má dobrou pověst. Proto třeba Úrsulina dcera Rocío chodí na technickou školu (průmyslovku), protože ta takovou pověst má. Další skvělá věc je, že pokud učitel na škole získá postavení řádného zaměstnance (po nějakých letech jako suplent), má nárok na neplacené volno o jaké si zažádá, čili může si třeba na rok odjet a oni mu musí držet místo. A jsou dokonce i případy, kdy má PLACENÉ volno třeba půl roku. Učitelé v Argentině si žijí, podle toho, co jsem slyšela, celkem dobře, mají spoustu výhod, jsou dobře odborově organizovaní a jakmile se jim něco nezdá, okamžitě stávkují. Je velmi těžké (říká Úrsula) na nich vynutit jejich pracovní povinnosti, když už jsou jednou součástí pracovního procesu; stávají se v podstatě nenapadnutelnými, nevyhoditelnými. Drtivá většina učitelů jsou učitelky – ženy. Je velmi těžké najít učitele – muže, proto jsou velice privilegováni a zastávají ve školách většinou prestižní funkce.

Třetí výlet bylo pozvání do nedalekého Cerro Azul (něco jako Modrý kopec), kde taky žijí Češi a kde pořádali oslavy 80. výročí založení města. Vypravila jsem se tam coby doprovod tanečního souboru. Zase bylo defilé a Lípa tančila před hlavní tribunou plnou papalášů. Seznámila jsem se tam s panem Rudolfem Brožem, který se mi během cesty v průvodu jal vysvětlovat svou rodinnou historii. Jeho rodiče přijeli do Ameriky s několika dětmi, on, o 10 let mladší než jeho sourozenci, se jako jediný narodil už v Argentině. Jeho čeština je přesto bezchybná, nádherná. Jen si stěžuje, že už si nemá s kým pohovořit, protože staří umírají a mladí už česky zapomínají. Takových krajanů je po provincii Misiones rozeseto více. Nejradši bych jen jezdila od jednoho ke druhému, povídala si s nimi a poslouchala vyprávění o jejich dobrodružných osudech, a tak potěšila je i sebe, protože to bohužel nebude už dlouho trvat a tato generace zmizí. Je to vždy dojemné, takové shledání. A doma o tom skoro nikdo neví, že tu žijí dědečci jako od Jiráska, kterým při vzpomínce na starou vlast, kterou mnohdy znají jen z vyprávění, vhrknou slzy do očí.