13.11.2013

Oslavy 28. října jsou největší samostatná česká fiesta v Coronel Bogadu. Pár týdnů předem se oprašoval program z červencového argentinského festivalu: dechovka zahrála, děti zatančily lašské polky a předvedlo se divadlo: Staré pověsti české. Připravila jsem si krátkou prezentaci o tom, proč se vlastně 28. říjen slaví, kdo byl Masaryk a Štefánik, co to byly legie a především proč se Češi spojili se Slováky a vytvořili samostatný stát. Pro mnohé byla novinka např. to, že k ČSR patřila tehdy i Podkarpatská Rus.

Ač nepřijelo moc čestných hostů (v Argentině měli povinné volby do parlamentu a na ambasádě v Buenos Aires se pro změnu konaly české volby), akce se, myslím, vydařila. Vše probíhalo v sále hotelu Kai Puente (starý název Bogada), který byl krásně nazdobený a vzdušný, počasí vyšlo nádherné, venku byla zahrada s průlezkami pro děcka a dovolili nám pak i vykoupat se v bazénu paní majitelky. Jídlo, připravované několik dní předem v tahu, si všichni pochvalovali, asado zmizelo okamžitě, saláty, zelí i svíčková s knedlíky vzápětí poté. Pak byla ještě možnost koupit si něco z výběru sladkostí: linecké, věnečky, štramberské uši, různé buchty, koláče, rolády atd.

Atmosféru doplňovala česká výstavka pana Maška s knihami a různými jinými předměty dovezenými z ČR, z nichž největší pozornost byla věnována lákavě dlouhé řadě alkoholických nápojů, becherovkou počínaje, Jelínkovou slivovicí konče (k velké lítosti hostů neprodejné). Někteří tradičních jídel chtiví si zakoupili vstupenky, ale přišli si jen s tácem či krabičkami pro nedělní oběd, aniž by předstírali, že mají zájem o program. Tak se to tady prý běžně dělá. Je fakt, že se tak prodalo asi o 60 vstupenek víc. Účast na místě byla kolem 100 lidí, což prý není mnoho, ale mi to bohatě stačilo. Byla jsem hlavně ráda, že dorazil celý klan Marků z Encarnaciónu, protože to jsou mí nejmilejší studenti.

Tohle byla na dlouhou dobu poslední spolková kulturní akce. Příští rok se trvalé místo učitele ruší (otevřeli na jeho úkor nové v Austrálii) a místo mě sem bude z Chaca dojíždět Radka, dříve Poláčková, nyní již pár měsíců naturalizovaná Alvarez.

Skoro jsem zapomněla na Dušičky, protože tuto událost mám spojenou s obvyklými plískanicemi. Nezdálo se uvěřitelné, že už je listopad, když se Marta při jedné z návštěv zmínila, že byli ráno na hřbitově „umýt dědu“. Rozhodla jsem se, že se tam vypravím taky, abych zjistila, jak Paraguayci prožívají svůj Halloween. Nakonec to byl jediný den, kdy pršelo, takže se pravidlo o špatném dušičkovém počasí přece jen tak trochu potvrdilo. Provoz na cestě ke hřbitovu, kde normálně není skoro živáčka, byl opravdu nebývale hustý. Motorky obložené lidmi, koši, květy, motykami a svačinami se taktak vyhýbaly autům i pěším davům. Některé matky dokonce vytáhly kočárky, které jsem do té doby v Paraguayi nezahlídla – přece jen je to asi 3 km za městem, trochu dlouhá cesta na vláčení se s děckem na rukách. Navíc bych se vsadila, že tak daleko většina těch matek ještě nikdy pěšky nešla.

Na hřbitově vládl čilý ruch, lidi na sebe pokřikovali a navštěvovali se u hrobů, ženské umývaly kachlíky, děcka běhala kolem, všechno to čvachtalo v blátě mezi hroby. Některé rodinky byly už usazené na čistém hrobě, vybalili z motorky tašky s jídlem a pustili se do piknikování. Jinde bylo vidět kempingová křesílka, jejich majitelé popíjeli maté a spokojeně odpočívali po zkrášlovacích povinnostech. V uličkách mezi hroby se protahovala další auta a motorky. Na drátěných křížích povlávaly nové stuhy a do daleka svítily umělé kytice ve řvavých barvách.

Další víkend jsem podnikla (už opět v děsném vedru) výjezd do Oberá a oslavila tam s Berkovými svoje narozeniny. Pak jsme si dali repete u Marků v Enca, s gulášem a frgály. Poněkud mi ujela ruka s ají picante (chilli papričky), takže nám tekly trochu slzy, ale všichni si to pochvalovali, včetně Guillerma, který to do sebe tlačil jen tak bez chleba. Dokonce mi i poblahopřál a dal mi pusu, i když se jinak stydí mluvit na mě přímo (je autista).

Zbývá mi poslední měsíc práce, než vypuknou letní prázdniny a nebude koho učit. Děcka mají závěrečné zkoušky ve škole, takže češtině moc nedají, a i když jsem zařadila do programu předvánoční dílny, účast není valná. Pořád z toho mám takový nepatřičný pocit: mluvit o Vánocích, když všechno kvete, je 35C, už několikrát jsem se spálila a bez klimatizace neusnu. Učinila jsem pár kulinářských objevů, jako mburucuyová zmrzlina a placky z chuchu (chayote), zabránila invazi švábů ze sousedství a začla stříhat metr do dovolené v Andách.