10.12.2013

Konečně nastal den D, kdy končí práce a nastává zábava. Plán na nejbližší 3 měsíce: Brazílie, Argentina, Chile, Argentina, Chile, Argentina, Uruguay, Brazílie, Argentina, Paraguay. A když to všechno vyjde, cesta dom. Nejsem žádný troškař! Jen doufám, že budu mít dost místa v pasu na všechna ta razítka.

Takže fáze první, to je víkend na již jednou navštíveném paraguaysko-argentinsko-brazilském pomezí. Tehdy nebylo moc času, abych navštívila jeden z moderních divů světa, přehradu Itaipú Binacional, co se výkonu týče největší na světě, na kterou už jsem se několik měsíců těšila. Mikuláše jsem strávila postupně v 7 různých autobusech a čtyřech celnicích a přesunula se tak z Paraguaye přes Argentinu do brazilského Foz do Iguaçu. Cesta kupodivu proběhla rychle, měla jsem štěstí na okamžité přípoje a jediné místo, kde jsem se asi na 40 min. zasekla, bylo až čekání na autobus na brazilské celnici. Zato jsem měla čekání zpestřeno jednorukým šílencem s hromadou zavazadel, který povídal, že byl narkoman, ale pak prozřel a teď skrz něj mluví Ježíš, a že jede do Brasilie kázat a uzdravovat a vůbec tak nějak evangelizovat.

Měla jsem domluvený couch u manželů Marcela a Cristiny a jejich dvou psů. Všichni se ukázali být moc milými a pozornými společníky. Sice na mě nejdřív zapomněli, protože Marcelo měl jízdu v autoškole (na motorku, auto už řídí), ale popsali mi telefonem cestu, takže jsem je šťastně našla. Vydatně mi napomohla velice ochotná paní v infocentru, řidiči a dobří lidé. To na Brazilcích miluju, jsou pořád usměvaví a ochotní vám pomoct. Jediné, čím mě štvou, jsou jejich turnikety v autobusech, přes které se prostě s batohem neprotáhnete, i kdybyste se rozkrájeli (nebo leda tak) a musíte složitě vzpírat a přehazovat.

První zážitek dne byla návštěva v autoškole, kde jsme na Marcela čekali, než si odjezdí své jízdy na motorkářském trenažeru. Jízda trvá 15 min., dráha sestává z okruhu na malém dvorku, kde je jeden kopeček a 2 zebry. Marcelo jezdil jak dement furt dokola, vždy na kopečku a před přechodem musel zastavit a zase se rozjet, zatímco děsně pupkatý instruktor tlachal s kámošem a popíjel pivo a myslím za těch 15 minut ani očkem na dráhu nemrk. Ale nabídl nám čekajícím kus bábovky a colu, to bylo od něj obvykle brazilsky milé.

Druhým zážitkem bylo pozvání na typickou sladkost. Je to zmrzlinová dřeň z plodů açaí, které vypadají na první pohled jako ty obří kanadské borůvky. Je to ale jen tenká fialová kůžička, která obaluje tvrdý nepoživatelný ořech. Kůžička se oloupe, semele, smíchá s cukrem a guaranou a zmrazí. Jí se to ještě s trochou müsli a má to mít povzbuzující účinky. Bylo to výborné, měla jsem pěkně fialový jazyk, ale žádné změny energie jsem nepozorovala.

Třetí kulturní zajímavostí bylo zahájení vánočních trhů v centru Fozu, na které jsme se jeli večer po prohlídce přehrady podívat. V 23 h tam byly davy, rodinky s kočárky, všichni se potili v letních šatičkách, bylo pořád tak 30C. Stánky s fastfoodem, domeček Santy Clause, kde stála šílená fronta, aby děti viděly Santu doma, na pódiu křepčil v gospelovém rytmu místní chorus, kolem betléma blikaly vánočně nazdobené palmy a na to vše se culil 15metrový Santa vedle 15metrového vánočního stromu vyrobeného ze zelených petflašek a ověšeného recyklovanými baňkami a vlajkami nejpočetnějších zde žijících národů.

Ale teď to hlavní, proč jsem tam vlastně jela. Itaipú znamená v guaranijštině „zpívající kámen“. Binacional proto, že se na výstavbě přehrady rovným dílem přičinily investicemi, pozemky i pracovní silou jak Paraguay, tak Brazílie. Zbytek zacálovaly nadnárodní firmy. Číňani i se všemi svými Soutěskami se můžou klidně postavit na hlavu, ale větru dešti neporučí, takže pouze pokulhávají, co se výkonnosti týče, na 2. místě světového žebříčku. Kapacitu mají sice na větší výrobu elektřiny, ale průtok řeky nestabilní, takže nikdy maximálního výkonu nedosáhli. Naproti tomu Paraná je spolehlivá kámoška, která dodává tak vyrovnaný průtok, že Itaipú jede naplno jako nikdy a je tedy nejvýkonnější výrobce elektřiny na světě.

Tohle veledílo se začalo stavět v 60. letech a v tehdy bezvýznamné díře Foz vznikly 3 vesnice: Vila A, B, C – jedna pro inženýry, jedna pro dělníky a jedna pro některé vystěhované obyvatele dna přehrady. „Ze dna“ stokilometrové přehrady vystěhovali celkem kolem 4 miliónů lidí a pod vodou zmizelo celkem 7 vodopádů, mezi nimi byly bohužel i ty největší a nejvodnatější v celé Jižní Americe (dnes jsou největší Iguazú). Pokud jsem původci dobře rozuměla (mluvil jen portugalsky), teprve po 20 letech provozu se to všechno začalo rentovat. Na internetu se dočtete všechny ty superlativy v číslech, mi to stačilo jen vidět a neměla jsem slov. V podstatě mi hlavou celou dobu běželo jen „ty vole, ty brďo, to je mazec“ a vydávala jsem slabomyslné zvuky citoslovečné povahy. Naštěstí si všichni mysleli, že je to něco česky, takže jsem se příliš nezostudila. Jak by řekl Uhlas, je to peklo z hor. Něco takového zkrátka na Slezské Hartě neuvidíte! Nejlepší bude, když se podíváte na fotky.

V neděli před odjezdem svého transargentinského expresu jsem se ještě stihla podívat znova na vodopády Iguazú z argentinské strany. Bylo tam víc horko, vše víc kvetlo, takže tam i útočilo víc hmyzu, potažmo taky víc zvířátek, co ty hmyzy žerou. Chtěli taky, darebáci, větší vlezné, neb začla sezóna. Jediné, čeho bylo míň, byli lidi, což bylo jedině pozitivní. Zato jsem celý den tahala batoh na hrbu, neboť za úschovnu chtěli 50 pesos, což je čirá zlodějna. Radši jsem si za ty prachy dala večer před odjezdem na nádraží bohatou večeři. A pak už mě jen čekala pouhá 35hodinová cesta na druhý konec Argentiny, do Mendozy, kde za mnou přiletí na velmi zasloužené prázdniny kamarádi Mira a Pája.