31.12.2013

Když jedete celou noc a celý den a celou další noc napříč Argentinou zprava doleva a po 35 hodinách zjistíte, že jste viděli jen její malý zlomek, na mapě sotva viditelný, začínáte mít jakous takous představu o vzdálenostech v této obrovské zemi. Řidiči si možná už myslí, že je to nuda, poněvadž vás bombardují sérií těch nejstupidnějších amerických filmů, jaké si dovedete představit, ale já mám stejně nejradši jen dívání se z okna a pozorování měnící se krajiny. No – dobře. Ze začátku se mění, přejezd z vlhké pralesní provincie Misiones jižněji do Corrientes a Chaca je opravdu změna. Potom ale přijdou nekonečné čakeňské roviny a cestu vpřed zpříjemní jen jednou za 120 km mírná zatáčka. Tady se mi ale zase postaraly o zábavu bouřky honící se nad krajinou, takže jsem se nenudila.

Jak se dostáváte víc a víc na západ, krajina je sušší. Obdělané lány a pastviny vystřídá nízké křoví. Už se tu nepasou krávy, ale kozy a místy ovce. Nejběžnějším dopravním prostředkem je tu evidentně kůň, jsem dokonce v pokušení tvrdit, že vyhrává nad motorkou. Koně se pasou všude kolem cest mezi pobíhajícími psy. Řidiči měli občas dost práce se obojímu vyhnout. Za celou cestu jsme stáli pouze 2x, maximálně 10 minut. Jsou to hazardéři!

Když jsem se po druhé noci v autobuse probudila, byly už vidět Andy. Přijížděli jsme do provincie Mendoza, oázy ve srážkovém stínu Kordiller. Za vodu prý vděčí Mendoza Inkům, kteří zde na sklonku svého impéria ještě stihli zotročit místní původní indiánské obyvatelstvo a svést prameny kolem Aconcaguy důmyslným zavlažovacím systémem do údolí. Evropským přistěhovalcům pak Mendoza vděčí za ten zbytek: víno, olivy a ovoce.

Hlavní město provincie téhož jména bylo několikrát ve své historii poničeno zemětřeseními, v roce 1861 bylo prakticky srovnáno se zemí. To si vynutilo řadu preventivních architektonických opatření: Mendoza dostala moderní, zde tak typický půdorys mříže od kanálu, ale má zato nebývalé množství stinných parčíků, které mají v případě nebezpečí sloužit jako evakuační prostory. Jinak tu není nic moc zajímavého, lákadlem pro tisíce turistů jsou především okolní vinařské dědiny a národní park Aconcagua, vzdálený cca 100 km. Proto je tu taky patřičně draho. Proto je tu ale taky na argentinské poměry nebývale čisto.

Ubytovala jsem se v malém nenápadném hotýlku (tak nenápadném, že jsem ho nejdřív 3x přešla), nechala si od sympatické, nicméně dosti zmatené majitelky Alicie popsat systém MHD a vyrazila jsem pro kluky na letiště. Autobus projížděl asi půl hodiny ukázkovým příměstským slamem, až jsem z toho znervózněla, ale naštěstí se cesta obešla bez komplikací. Mira a Pája dorazili krásně orožnění prvním kontaktem s americkým sluníčkem. Nenapadlo je nic lepšího, než se při přesedání v Buenos Aires opalovat v parku bez použití opalovacího krému. V prosinci – takový nerozum! Mira pak ještě týden skučel a loupal se po plátech.

I pro nás je Mendoza pouze strategickým výchozím bodem k dalším neplechám. Návštěvu vinic jsme odsunuli až na sám konec třítýdenního programu. Zbývalo tedy vyřídit si povolení ke vstupu do Národního parku Aconcagua, což se dá jen v hlavním sídle na hlavní třídě San Martín.

(Vsuvka: San Martín byl kámoš Bolívara a spolu vedli osvobozovací armádu, která zbavila Latinoameričany španělského jha. Ten chlap je prostě všude. V každém argentinském městě se hlavní třída jmenuje Avenida San Martín, popřípadě mají také ještě park San Martín, čtvrť San Martín, několik škol, divadlo, most a já nevím, co ještě. Vůbec zde panuje typický nedostatek fantazie ve volbě názvů ulic. Města se mění, jména zůstávají stále dokola. Kromě oblíbence San Martína, hojně se vyskytujícího též na soklu na koni, nikoli však bílém, je zde taky Mitre, Belgrano, Sarmiento atd. – vesměs prezidenti/generálové. Nesmí ovšem chybět také velice oblíbené Malvinas Argentinas. První cedule na hraničním přechodě z Chile do Argentiny hlásá hrdě: „Malvíny jsou argentinské!“ Až pak následuje „Vítejte v Argentině“. Ať vás ani nenapadne vyslovit před Argentincem slovo Falklandy – vážně si zahráváte se svou bezpečností! Konec vsuvky.)

I vydali jsme se tedy do kanceláře strážců parku, neboť našim cílem nebylo nic menšího, než udělat třídenní trek kolem Aconcaguy do Plaza Francia, jednoho ze základních táborů pro výstup na tuto největší horu obou Amerik a největší horu na světě mimo Himálaje vůbec. Našli jsme si na netu, že jediné, na co finančně máme, je permit na 3 dny, který dělá „pouhých“ 900 pesos. Pro cizince platí „samozřejmě“ trochu jiné ceny než pro našince, čili víc než dvojnásobné. Gringo, vyklop doláče a táhni zpět do Evropy. Takový přístup je tu skoro všude. Argentince evidentně obtěžuje, že k nim někdo chce jet, každého turistu je potřeba za tento nápad pořádně potrestat.

V kanceláři jsme ke své hrůze zjistili, že strážci parku se právě pustili do stávky a vstupenky neprodávají. Už jsme si chtěli začít zoufat, ale na schodech, kde jsme bezradně postávali, nás odchytl jeden, co uměl anglicky, a jal se nám situaci vysvětlovat. Na moje španělské dotazy vždy znovu odpovídal anglicky, nebylo mu moc rozumět, do toho stávkující mlátili do bubnů a vykřikovali hesla a to vše ještě natáčela místní televize. Byla to docela vtipná situace. „Guardaparque“ nám vysvětlil, že to nevadí, že je stávka, že prostě můžeme vyjet do parku bez permitu, že tam zkrátka jen nikdo nebude, kdo by nám ho kontroloval, takže se nám třeba poštěstí vstoupit tam zadarmo. Oni že mají turisty rádi, že jim nechtějí dělat komplikace, že zdravotníci normálně fungují, vrtulníky lítají, takže se nemusíme bát, kdyby se nám něco stalo, ale že zkrátka oni strážci stávkují (za zvýšení budgetu pro národní park) a tedy nebudou konat v parku svou službu. To nás opět rozveselilo, protože to vypadalo, že bychom při troše štěstí mohli ušetřit pořádný balík peněz. Jak se však na druhý den ukázalo, tato naděje byla lichá a zemřela velice rychle.

Bez permitu, zato plní optimismu jsme podnikli aklimatizační celodenní vycházku po městě. Já abych si zvykla opět na chození po tom vysedávání v Paraguayi, kluci aby si zvykli na vedro. Dokoupili jsme pár věcí na cestu (nejdřív bombičku k vařiči a posléze i vařič, neb se ukázalo, že na něj bylo ve víru balení pozapomenuto), vyšmelili s místními veksláky dolary na pesos (kurz 1:9, oficiální kurz v argentinské bance 1:5-6, což našince trochu potěší po té ráně s devalvací koruny těsně před cestou do několika zahraničí) a navštívili velký park na kraji města, nesoucí jméno, jež jste už stoprocentně uhodli, pokud jste četli pozorně. V parku byly palmy, prach a vedro. Taky tam byla ZOO, kterou jsme navštívili a pak toho hluboce litovali, protože ¾ byly v rekonstrukci a těch několik pum na zbývající čtvrtině zrovna vyspávalo siestu. Zklamáni a ucaprtáni jsme dorazili na hotel, nechali si poradit spoustu věcí od mírně zhulené či opité Alicie (ale kdo ví, možná je taková pořád?) a zalehli, protože nás čekalo vstávání před pátou. Musíme nasednout v 6 ráno na bus, který nás vyklopí v Horcones u vstupu do parku ve výšce 2950 m.n.m.