5.1.2014

Ještě za tmy jsme doklusali na autobus, po brzké snídani, kterou nám paní domácí nachystala do termosky a k ledu, aby nemusela vstávat, ale pak stejně obětavě vstala s námi v 5 h. A pak už jsme jen pozorovali východ slunce nad vinicemi, krásně zbarvující do ruda blížící se stěny And. Vystoupali jsme vzhůru krásným kaňonem řeky Mendoza. Silnice sleduje trasu dávno zrušené železniční tratě mezi Argentinou a Chile. Na začátku 20. století to bylo velké lákadlo pro turisty se zlatým hřebem – lázeňským letoviskem Puente del Inca v sedle ve výšce skoro 3000 m.n.m. I když je trať už dávno zrušená, dodnes působí velice monumentálně soustava mostů a tunelů plazící se po stěnách nádherně zbarvených hor, každá hora jiná. Člověk nevěří, jaká barevná rozmanitost je možná v takové pustině. Je to úplně jiný pohled, než na jaký je člověk zvyklý v Evropě. Vzdálenosti jsou obrovské a hory žluté, hnědé, červené, zelené, šedé a bílé kam oko dohlédne, téměř bez známek života, působí opravdu majestátně a hrozivě. Foťákem to nejde vůbec zachytit.

Autobus jediné společnosti Buttini, spojující cca 4x denně civilizaci s pohraničím, nás vyklopil přímo u vchodu do Národního parku Aconcagua.

Tam nás čekalo rozčarování: strážkyně parku byly očividně v plné práci a ani je nenapadlo stávkovou pohotovostí si kazit inkasování cizích, a tedy zákonitě bohatých a potrestáníhodných turistů. Vyplnili jsme tisíc dlouhých lejster, podepsali, že jestli se nám něco stane, je to jen naše vina, naše veliká vina a dobře nám tak, vyplázli každý 900 babek a dostali povolení 3 dny se poflakovat okolo po předem předepsané trase. A vyrazili jsme.

První, co nás trochu smířilo se situací, byla laguna Horcones s exkluzivním výhledem na fotogenický štít hory Aconcagua – a kondoři. Už nikdy se nám potom nepodařilo vidět jich tolik a tak zblízka. Plni nově nabytého kochacího optimismu jsme zamířili vzhůru do základního tábora Confluencia nad magickou hranicí 3000 m.

Zabralo nám to asi 3 hodiny, cestu nám zpestřil visutý most a v závětří za šutrem při svačině všude polétávající téměř ochočení ptáčci loudící něco k snědku. Několikrát jsme potkali průvod naložených mul vracejících se do údolí. Bylo neuvěřitelné, jak v tom kamenitém a strmém terénu běžely, samy si hledaly cestu a někdy dost riskantně přeskakovaly překážky (jako třeba nás) těsně nad propastí. Teprve za chvíli po nich se objevil místní doprovodný mulák, líně se pohupující v sedle. S plnou polní a s tím brzkým vstáváním jsme toho měli opravdu na jeden den akorát.

V Confluencii nás přivítal vichr vířící všudypřítomný prach. Zakotvili jsme stan desítkami šutrů ze všech stran, provedli check in u horské služby a podstoupili povinnou lékařskou prohlídku, kde nám změřili tlak a řekli, že jsme všichni dehydrovaní a musíme pít 4 litry vody denně (říkali všem to stejné). Poslušně jsme se odebrali ke korytu s ledovkou, ale voda byla tak hnusná, že se jí ani při nejlepší vůli vypít 4 litry nikomu z nás nepodařilo. Navíc jsme z ní na druhý den trpěli větry nejen horskými.

Tábor Confluencia je nejbližší jednodenní výletní cíl pro zhulákané bábovky, výchozí místo pro túry dál na vrcholy a základní aklimatizační výspa pro ty, co touží zdolat nejvyšší vrchol obou Amerik, Jižní polokoule, Západní polokoule a zbytku světa kromě Himálají. Je to planinka obklopená horami (které ovšem nebrání přístupu větru odkudkoli se mu zachce) posetá velkými igelitovými stany, poskytujícími patrové postele, topeníčko, teplou kuchyni, elektřinu, společenskou zábavu, vlastní záchody a sprchy a jiné vymoženosti lidem, kteří si za to zaplatí. Zásoby a transport jejich svršků zajišťují mulí karavany a vrtulník. Mezi těmito asi 30 stany je vyhrazen malý prostor pro ostatní vetřelce, samostatné jednotky pohybující se bez komfortu a bez průvodce. Pro ně všechny je tu koryto se studenou vodou, jeden stůl s lavicemi a jedna kadibudka s pokaženým splachováním. To kdybyste si lámali hlavu, proč je to tak drahé. Což o to, našinec je na trochu toho nepohodlí zvyklý, ale Pája, odkojený doposud pouze all inclusive zájezdy na Sicílii, do Egypta, Španělska a podobných destinací, to rozdýchával dlouho a hlasitě. Nebylo dne, aby si na něco nestěžoval, až jsem musela najít v mozku ten správný knoflík a vypnout si příjem.

Druhý den nás čekalo pokoření 4000metrové hranice – pro všechny 3 premiéra. Naše vytipovaná trasa vedla do místa jménem Plaza Francia, což je již zrušený základní tábor pro výstup po nejnebezpečnější, jižní stěně Aconcaguy. Nesmí se tam tábořit, takže to znamená 5hodinový výstup ledovcovým údolím a pak zpět. Dostaneme se tak až k samému úpatí hory a můžeme si na ni šáhnout. Dál už můžou jen šílení horolezci a sebevrazi (což je prakticky totéž). Nevýhoda je návrat stejnou trasou jako výstup (ale tady si člověk nevybere), výhoda je, že můžeme vše nechat v táboře a jít nalehko.

Ráno jsem se málem zabila na vrstvě ledu na kamenech při mytí zubů. Počkali jsme, až nás trochu zahřeje slunko, deroucí se do tábora zpoza skal, a vyrazili jsme. Výhledy jsou opět nádherné, hory obdivuhodné a nikde ani noha, když nepočítám občasného zajíce, kondora a staré známé loudící ptáčky. Potkáváme jen jednu aklimatizační výpravu a rumunsko-japonský(?) pár, který známe z tábora. Aklimatizující se Slovák nám vysvětlil, že si zakoupil 3týdenní (tuším) pobyt s výstupem na Aconcaguu. Dva týdny mají na aklimatizační jedno- až třídenní výlety, pak následuje výstup z tábora Plaza de Mulas. Jen 20 % lidí ale prý dosáhne opravdu vrcholu. Někteří odpadnou, jiným to nedovolí počasí. Prohlížím si poskakující a fotící Slovákovu skupinku – vypadají vesměs dost nezkušeně. Evidentně neví, do čeho jdou. Nicméně si zaplatili, tak asi doufají, že je tam průvodce nějak dotlačí. Další takoví, pro něž v Confluencii voní večer lasagne a ráno topinky a dráždí tak naše instantními polévkami udržované žaludky.

Ledovcový splaz, který vytvořil údolí, jímž jdeme nahoru pod horu, je pokrytý takovou vrstvou sutě a prachu, že chvíli trvá, než zjistíme, na co se díváme. Postupně se v něm objevují modrá jezírka a už víme, že je to opravdu ledovec. Čím jsme výš, tím je větší kosa a kumulují se mraky, do nichž se postupně vrcholek hory zahaluje. Poslední hodina už mi dala pěkně do těla. Za každým šutrem už vyhlížím, kde to sakra může být? Konečně! Plaza Francia je prašný palouček na samém úpatí Aconcaguy. Kameny vyznačený kruh pro vrtulník a cedule se jménem místa. Jsme ve výšce 4200 m.n.m. Na velké zevlování není čas, citelně se ochlazuje, vichr duje a začínají poletovat vločky. Pár fotek, šáhnout si na horu, kamínky na památku a rychle pryč. Cestou zpět už zase peče slunko, mraky nás sledují zpovzdálí. Kdo chtěl na vrchol dnes, měl asi smůlu. Určitě se tam čerti žení.

Utahaná, ale spokojená usínám zabalená do všech vrstev oděvu, jež vlastním. Ze závětří stanu ještě pozoruju měsíc, téměř v úplňku, který ovšem zabraňuje pozorovat hvězdy. Pája ještě chvilku nešťastně krouží kolem stanu se svou astronomickou mapou jižní oblohy a pak to taky balí.

Třetí a poslední den našeho „povolení k pobytu“. Dáváme si na čas s balením, k snídani konzumujeme všechny zbytky, abychom šli dolů nalehko, mezi zuby chroustáme všudypřítomný písek. Je víkend. Karavany mul proudí nahoru údolím Horcones častěji. Po cestě potkáváme doslova davy hlučících turistů, o horácích nemůže být ani řeč. Zmalované slečny ověšené šperky, dusající pupkáči jen tak nalehko, jeden dokonce s puštěným rádiem. Neodpovídají na pozdrav, málem tě vytlačí svým pupkem ze stezky. Rychle pryč. Prcháme právě včas. Měli jsme štěstí. Ode dneška začíná vrcholná sezóna.

V laguně Horcones chytáme ještě poslední slunko, poslední kondory a poslední výhled na vrcholek Aconcaguy, tentokrát bez jediného mráčku. Odhlašujeme se u slečen „guardaparques“ a míříme v kolejích staré železnice chytit bus do asi 3 km vzdáleného Puente del Inca.

„Inkův most“ je přírodní útvar vytvořený usazeninami horkých minerálních pramenů. Fungovaly zde luxusní lázně od počátku 20. století až do 60. let, kdy oblast poničilo zemětřesení. Železnici zavřeli, lázně zkrachovaly. Zbyly jen trosky a zajímavý kus šutru. A všudypřítomní prodavači suvenýrů. Nasedáme do autobusu a cestou zpět do údolí se ještě trochu kocháme. Vysedáme o 70 km níž v městečku Uspallata, oáze uprostřed pustých And.