5.1.2014

Uspallata byla jediným místem naší společné cesty, kde nám pršelo. Když jsme přijížděli, právě jedna bouřka končila. Usalašili jsme se v minikempu kousek od „náměstí“, který jsem matně poznávala podle otevřené pece uprostřed jako ten, kde dle fotek čeští kamarádi Dalka s Tomem pekli chleba. Zdá se, že je nám osudem chvíli sledovat jejich kroky. Došli jsme na stejnou vyhlídku za město – křížovou cestu. Skálu sedmi barev jsme, jako Dalka s Tomem, také neviděli, neb nás překvapila bouřka. Plán byl tam zajet na kole, ale stihli jsme jen první část plánu: chráněnou skálu s indiánskými pravěkými malůvkami a jakousi divnou kopulovitou stavbu, kam chodí všichni, ale nikdo vlastně neví, co se tam dělo. Asi tam bydlel San Martín, když jel s vojskem okolo, a asi se tam tavily kovy. Výlet na kole nebyl náročný, výhledy opět úchvatné. S honícími se bouřkovými mraky byly barvy krajiny ještě zajímavější. Zmokli jsme až při dojezdu do kempu a zbytek odpoledne prolelkovali.

Nakonec jsme v Uspallatě strávili 3 noci před odjezdem do Chile, samojediní v kempíku, s pološíleným a polozpitým hospodářem, který často vyspával opici a zapomínal nám zapnout světlo v umývárně (chtěli jsme sami, ale nepřišli na systém drátů, vypadalo to dost nebezpečně), o teplé vodě ani nemluvě, ta prostě neexistovala. Noci to ovšem byly opravdu výživné. Na sousedním fotbalovém hřišti se usadili kolotočáři a roztáčeli to každou noc tak do 4 do 5 do rána. V městském kempu bychom si ale moc nepomohli, ležel na opačné straně téhož hřiště. Po zhlédnutí všeho, co mohlo údolí Uspallaty nabídnout, jsme tedy zvedli kotvy (chytli autobus) a namířili si to čile do Chile.

Ani jsme netušili, že nás dobrodružství potká tak záhy: překročení hranic připomínalo scénu z válečného židovského transportu. Po absolvování veškeré razítkovací byrokracie si nejdřív naše batohy a pak taky nás vyskládali do dvojřadu a upřeně nás asi 30 minut pozorovali. Asi zjišťovali, jestli se nějak provinile nevrtíme nebo nepotíme. Čekala jsem, kdy nás začnou dělit na „doprava“ a „do plynu“ nebo kdy odpočítají každého desátého a zastřelí ho. Pak se pouze spokojili s tím, že zabavili několika zmateným Britům jejich jabka, banány a sendviče. My poučení už jsme věděli, že takový kontraband se do Chile vozit nesmí. Mají tam dost svého asi.

Po skoro 2 hodinách nás konečně všechny pustili, naházeli (můj noťas!) batohy zpět do autobusu a vyrazili jsme tunelem a serpentýnami do údolí. Chilská strana And mě překvapila suchem, ještě větším prachem a kaktusy. Čekala jsem žírné údolí zavlažované pacifickými bouřkami. Místo toho ještě větší poušť než v Argentině. Prach splachují kalné řeky, nad nimi se viklají visuté mostky vedoucí k chudým obydlím obyvatel andských strží. Postupně se opravdu úrodnější kusy půdy objevily, ovšem silně zavlažované, a krajina se změnila na něco podobné Andalusii. Jen olivové háje nikde, jen křoví. A pak, kolem Santiaga, vinice. Projeli jsme i kolem vinic Indomita, kteroužto značku jsem si v Paraguayi oblíbila. Po cestě zas pouštěli příšerné filmy, kterým se nedalo uniknout. Šťastlivec Mira všechno prospal.