5.1.2014

V Santiagu jsme měli ubytování v apartmánu v obrovském věžáku s výhledem a, což bylo nejlepší, s bazénem na střeše, kam jsme dokonce i mohli! Bylo to přímo mastňácké.

Nad městem seděl smog a úplněk. Navíc jsem ani netušila, když jsem ubytování zamlouvala, jak blízko jsme centru. Podle mapy se centrum v šestimiliónových moderních amerických městech, jakým Santiago bezesporu je, těžko hledá. Ukázalo se ale, že jsme jen jednu ulici od velké hlavní avenidy, za níž už je centro. A bydleli jsme na uličce knihkupců, z čehož jsem byla na větvi. Tolik knížek pohromadě, každý den bazar na ulici, a já si žádnou nemůžu koupit (ještě nás čeká lození po horách a každý gram navíc je citelný). Kromě koupání v bazénu s výhledem na celé město jsme v Santiagu taky ochutnali místní specialitky: lomo a lo pobre – „hřbet po chudobnu“ – kus masa s hranolky a volím okem, jejich nejběžnější nejobyčejnější a tudíž i nejlevnější jídlo, pro našince ovšem luxus; a el mote con huesillos firmy Copihue – osvěžující „nápoj“ složený z jakéhosi opraženého zrní zalitého broskvovým kompotem.

Brali jsme město spíše jako nucenou zastávku po cestě do dalších hor, ale nakonec se ten den, kdy jsme ho prošli křížem krážem, ukázal jako celkem příjemný zážitek.

Moc se mi líbila malebná, umnými grafitti posetá čtvrť Bella vista, kde jsem navštívila jeden z domů-muzeí Pabla Nerudy La Chascona. Městský park v historizujícím stylu s vyhlídkovou věžičkou byl taky pěkný a udržovaný. Dovnitř mohli jen ti, koho si u vchodu zapsali do návštěvní knihy (kontrola, aby se tam nepotulovali houmlesáci a feťáci). Antropologické muzeum, kde jsme chtěli vyzvědět něco o indiánech, bylo bohužel v rekonstrukci, a tak jsme aspoň přes plot nahlédli do vládního paláce Moneda, který byl za Pinochetova převratu odstřelován a zemřel tam prezident Allende. Přes Santiago teče hnusná, špinavá a odpadky posetá řeka (a možná ne jen jedna). Mají tam pořád čilé čističe bot. A na hlavní tržnici nás na oběd lákal chlápek, který uměl česky: „Praha, ahoj, dobrá ryba, dobré pivo!“