8.1.2014

Ze Santiaga jsme vyrazili na chilskou stranu And, do údolí řeky Maipo, Cajón del Maipo, které se táhne na sever od hlavního města a zajíždí tam dokonce i příměstský autobus. Měli jsme představu, že se budeme pohybovat směrem co nejvýš to půjde, budeme tam několik dní, uděláme nějaké pochůzky po horách, zříme sopku, ledovce a kondory a vykoupeme se v jedněch z početných lázní, neb jsou tam všude horké prameny vulkanického původu. Podle informací na netu je to oblíbená destinace Santiaganů (či Santiaginců?), očekávali jsme tedy, že o kempy, dopravu a stánky s občerstvením nebude po cestě nouze. Chyba lávky!

Velice levný autobus nás sice zavezl cca 50 km do hlavního městečka oblasti San José del Maipo, problém ovšem byl v tom, že dál do údolí zajížděl mimo letní prázdniny (začínající 1.1.) jen o víkendech. A víkend tedy rozhodně nebyl. Všichni nám radili, abychom si do Baños Morales, kam jsme měli namířeno, někoho stopli. Že tam jezdí kamióny a ty stopaře berou, i když jsme 3. Protože se nám nechtělo zůstávat několik dní v San José, kde celkem nic zajímavého není, rozhodli jsme se, že se podíváme do kempu, který nám doporučila baba na „informacích“ (bufet, kde obsluhovala a prodávala mapy obstarožní a životem dost poznamenaná lejdy), a pak se rozhodneme, zda přespíme, počkáme do víkendu nebo zkusíme stopa.

Do kempu za městem to mělo být 3 km. Tahali jsme se v tom vedru s batohy nejmíň 5. Tam to vypadalo dost děsně a chlápek, co se za několik minut vynořil, chtěl taky dost peněz, vědom si toho, že jsme utahaní, s batohy a navíc cizinci. Odmítli jsme takovou sumu zaplatit a rozhodli se popojít nějaký ten km zpět na hlavní cestu a něco stopnout. Asi po půlhodině nám zastavil borec a odvezl nás hodný kus dál, asi na půl cesty do Baños Morales, do díry s názvem San Gabriel. Dokonce to vypadalo, že si kvůli nám zajel, protože se pak vracel. Pravil, že dál nejede, protože tu končí asfaltka a dál už jezdí jen místní a kamiony, směřující do lomu na hranicích s Argentinou. Bylo asi 5 večer, pralo slunko a kamiony už měly evidentně padla, nejezdilo vůbec nic. Zeptali jsme se v kiosku na nocleh a paní nás poslala asi km za dědinu, kde byl celkem slušný kemp v korytě potoka, obrostlý několika stromy. Tam jsme vděčně zapadli. Bylo tam už několik tábořících párů, evidentně přijeli za účelem koupání se v potoce a grilování, neb se večer všichni sbalili a odjeli svými auty zpět do civilizace.

Těšili jsme se na osamělý, jen řevem potoka rušený večer a noc hvězd. Udělali jsme si krátkou vycházku, objevili cementárnu s bufetem, vypili ve společnosti dělníků a kamioňáků 2 litrovky piva a navrátili se do kempu. Bohužel, po večeři (při vaření pytlíkovin nám asistovalo hejno místních koček a slepičí rodinka) dorazila do místní boudy, jež se ukázala býti ubytovnou s patrovými postelemi, parta dělníků. A začal mejdan, který trval celou noc. Po těch několika dnech s kolotočáři v Uspallatě to bylo pokračování zlého snu.

Ráno nás probudily kamiony hřmící na plný plyn údolím nahoru. Zbití, unavení, nevyspaní jsme si to namířili jejich směrem, doufajíce, že buď nás někdo sveze, nebo během dne pochodem dorazíme do cca 12 km vzdálené osady El Volcán, poslední výspy jakési civilizace, kde by se dalo teoreticky zase někde přespat. Zaujali jsme místo na stopování (jediný stín, zas bylo vedro) a tam se k nám přidal pes. Nebylo možné ho odehnat. Báli jsme se, že odradí potencionální dopravce. A tak jsme sbalili batohy a jali se pochodovat a stopovat cestou. Po úmorné asi hodině, oči a pusy plné prachu od projíždějících kamionů, pes stále v závěsu za námi, před námi, okolo nás, nám zastavili dva inženýři z lomu a naskládali nás jaksi do svého miniauta. Byli moc fajn, koupili nám minicolu v minidíře El Volcán, poslední minivýspě civilizace, a pak už to s námi hrnuli stylem Dakar do hor na dohled vulkánu San José. Řekli nám, že Baños Morales (hned jsme si je překřtili na Morální lázně) jsou prd, že mnohem lepší jsou Baños Colina (Lázně Kopeček) a že jedou až do lomu kousek pod ně, kde inža číslo 1 bude ve 2 hodiny řídit odstřel. O Baños Colina jsem věděla, taky jsem věděla, že tam nejezdí žádná doprava, že je to opravdu prdel světa a že na závěr všeho bychom se mohli pokusit se tam nějak, třeba pěšky, dostat.

Rázem jsme změnili plány s vědomím, že takovou příležitost nesmíme propást. Inžové si s námi zajeli až nad lom a vyhodili nás na odbočce k Baños Colina, kde byla opravdu už prdel světa, vulkán s evakuačními cedulemi na dosah, hory, divoká kalná řeka a jinak nic. Prý je to ještě tak 7 km pěšky a máme si pohnout, protože se blíží čas odstřelu, tak abychom byli do půlhodiny někde daleko. Opět jsme naložili batohy na ramena a vyrazili. Neušli jsme ani km, když nám zastavil jeep s korbou, mířící do lázní (nikam jinam cesta nevedla). Prý jestli nechceme popovézt. Jasně že jsme chtěli. Usadili jsme se na korbě a frčeli. Z osazenstva se vyklubali Poláci s chilským strýčkem, který kdysi studoval ve Varšavě. Po šílené terénní jízdě přes pár potoků jsme se zabydleli v lázních na konci světa, postavili stan, vykoupali se, pokochali výhledy z terasovitých bazénků přímo na vrcholky hor a nakonec odpoledne vyrazili na nejbližší kopec obhlédnout terén. Pevné stezky nemajíce šli jsme opravdu kolmo rovnou vzhůru a dosáhli až hranice sněhu, kde Mira postavil sněhuláčka, trochu jsme se zkoulovali a zahájili jsme oficiálně veselé Vánoce.

Těšili jsme se na noční termální koupání, ale bazének byl jaksi vychladlý a byla nám tam po chvíli zima. Tak jsme vylezli a jali se pozorovat hvězdy jižní oblohy, poněvadž elektřina tam nebyla (nešla ani v umývárce, byly odšroubované všechny žárovky až na jednu, ta ale taky nešla zapnout, majitel to asi řídil nějak centrálně a nepřišli jsme na to jak) a tudíž viditelnost byla ideální. Já jsem stihla Orion a Magallanova mračna a pak jsem po marném hledání Jižního kříže upadla do kómatu. Pája na druhý den vítězně hlásil, že už ho má, že vyšel až po půlnoci. Záhada, proč jsem ho za poslední měsíce neviděla, byla vyřešena.

Na druhý den jsme zjistili, že přes noc byl přívodný pramen do termálního jezírka odstaven za účelem napuštění nově vyrobeného jezírka. Už to bylo jasné: nastala sobota, čekal se větší příliv turistů, byly rychle spraveny a napuštěny 2 další bazénky a voda se stala opravdu termální, až téměř vřelou.

Vyrazili jsme na celodenní výlet údolím, kam až dojdem. Skončila cesta a zrovna, když jsme se rozhodovali, kudy dál, přijelo miniauto se 4 lidmi a 4 obrovskými batohy.  Vyklubali se z nich 2 Chilani a 2 Polky. Řekli nám, že když půjdeme dál, uvidíme krásný ledovec na sopce San José a že oni jdou až do jakési laguny, kde budou nocovat. Měli pravdu, došli jsme až na výhled na ledovec a bylo to pěkné pokochání a nádherný výlet. Utahaní jsme se vrátili do lázní a večer jsem si užila krásné horké půlnoční koupání a výhled na Kříž přímo z bazénku. Mira se bál uvaření, takže zůstal na břehu. Byli jsme naštvaní na majitele, že včera „nepustil“ teplou vodu ani elektřinu, takže jsme byli rádi, že se nám na druhý den podařilo opustit Baños bez zaplacení 2. noci.

Snídani jsme si dali stejně jako předchozí den v nedaleké chajdě obývané babčou, dědou a hejnem slepic. Ona vařila a pekla chleba a empanady, on šéfoval. Byli moc fajn a vzhledem k odlehlosti místa jsme byli rádi, že máme možnost se u nich najíst. Nic jiného v dosahu 10 km nebylo. Ptala jsem se, jestli tam žijí trvale, ale prý ne, jen na léto. V zimě odeženou stáda (koně) do údolí a všechno zapadne sněhem.

Namířili jsme si to směr Baños Morales a doufali, že narazíme na nějaké dobré duše. A taky ano, u babčiny chajdy snídal taky postarší pár s autem a těm se nás zželelo a popovezli nás (namačkané jak sardinky v po střechu naloženém kombíku) na onu křižovatku, kde nás před 2 dny vysadili páni inženýři. Zbytek cesty do cíle jsme už došli pěšky, zase ve vedru, a společnost nám dělali kondoři. Mira při této příležitosti vymyslel báseň, kterou pak opakoval velmi často: „Mileno, Mileno, neber si chileno“. To je celé.

Po cestě se mi něco stalo s nohou, začal mě strašně bolet pravý nárt a do Morálních lázní už jsem stěží dokulhala. Našli jsme kemp a usalašili se v něm. Doufali jsme, že nepřijedou žádní dělňasi. Na kolotoče to naštěstí nevypadalo. Kemp byl fajn a hned u vchodu do národního parku, kam jsme chtěli jít na výlet na další ledovec, jediná nevýhodka byla děsně ledová voda ve sprše. Byla neděle a kemp byl okupován podobnými mladými páry na výletě, jako jsme už znali z dřívějška. Večer to všichni zabalili a my jsme zůstali v kempu u dalšího burácejícího potoka („vypněte už někdo tu vodu“) úplně sami.

K mé bolavé noze se přidal Pájův zub. Pořád skučel a v noci nespal, takže jsme se na druhý den na ledovec El Morado vypravili sami s Mirou. Šli jsme na lehko, noha byla opuchlá, bolela, ale držela a měla jsem hůlky. Rozhodla jsem se to rozchodit. Výlet to byl pěkný, údolím řeky s minerálkou barvící břehy roztodivnými barvami, až na to vedro a ani kouska stínu. Ujal se fór, že až budem v lese ve stínku, tak si odpočinem. Ledovec byl opět zaprášený a pokrytý sutí (jako pod Aconcaguou), takže nic moc, Pája se nemusel bát, že o něco tragicky přišel. Večer jsme došli do místní jediné hospody „U Darebáků“ (Los chicos malos) na hambáče a padli za vlast.

Čekal nás Štědrý den a rozhodování, co dál. Byl to pro Chilany normální všední den a dolů nic nejelo. Nakonec jsme rozhodli zase se svěřit do rukou stopovacímu bohu se snahou se dostat co nejrychleji do San José del Maipo, tam chytnout bus do Santiaga (odtud jezdí denně) a při troše štěstí i přípoj do Valparaísa, naší další destinace. Rozhodně jsme netoužili strávit v hlavním městě víc času, než bude nezbytně nutné.