12.1.2014

Valparaíso neboli místně „Valpo“ zažilo svou největší slávu v době severoamerické zlaté horečky. Všechno, co mělo nohy, se plavilo z Evropy přes Mys Horn do Kalifornie, na Aljašku. A za lidmi putovalo zboží. A zpátky zlato. Potom taky měď a ledek. Jediná cesta vedla přes Valparaíso. Byl to jeden z největších přístavů světa. Jen si to představte. Třeba rok 1880. Tisíce lodí, lidí, kontejnery se zbožím. Nejvíc si namastili kapsu Angličané, vlastnící největší loďařské firmy. Smetánka z celé Jižní Ameriky i z Evropy si tu stavěla bulváry a na nich výstavní vily, obchody, hotely, restaurace. A zároveň úměrně s tím vším roste populace místního rybářského obyvatelstva. Je to změť národů a ras. Vyložené plechové kontejnery briskně použijí na stavbu svých obydlí. I za svůj pestrý kolorit vděčí Valpo loďařským barvám. A pak přišla rána za ranou. 1906 zemětřesení téměř srovnalo město se zemí. 1914 byl otevřen Panamský průplav. A v Evropě začala válka. Tyto události zasadily přístavu smrtelné rány, z nichž se už nevzpamatoval. Z kdysi kvetoucí metropole je dnes poněkud zchátralé a zasmrádlé město druhé kategorie (i když tu stále sídlí Kongres a jiné důležité státní instituce). Přesto si uchovalo svoje podivné kouzlo.

Přes všechny ty podělané, špinavé, nevábné uličky, přes varování, kam není radno turistovi se vydati, aniž by riskoval přepadení, přes zašlou slávu mola s několika bárkami pro turisty přízračně se pohupujícími mezi odpadky na hladině, Valparaíso nezapře důstojné jádro. Procházejte se déle a narazíte na malebná zákoutí s ohromujícími výhledy na temně modrý oceán (jako je i Nerudův dům č. 2 La Sebastiana), s růžovými zahradami, s dřevěnými vilami v alpském stylu, s protestantskými kostely. Zamotejte se chvíli do některé s příkře stoupajících uliček, kde není radno nechávat auta postávat bez pořádné cihly za každým kolem (zase moje všetečná podvědomá myšlenka: „Jak tu proboha vyjedou v zimě?“ A zase ta nutná autokorekce: „OK, vím, jak to ale proboha dělají, když prší?“). Vyfuňte některé ze strmých rozpadajících se schodů pokreslených grafitti nebo „vemte“ jeden z výtahů neboli zubačkových lanovek na některý z městských kopců. Ocitnete se najednou ve Stínadlech. Možná je krásné být klukem vyrůstajícím na Cerro Mariposas. Nezapomeňte se svézt zeleným trolejbusem jakoby vypadlým ze staré pohlednice. Zajděte si do tržnice, proderte se mezi zelináři na ulici a nenechte se okrást, projděte všechny stánky, nasajte vůni ryb a koření, vemte do ruky hrst chilli papriček a svazek skořice, ochutnejte chirimoyu, paltu, mamón, mango a sandíu, podívejte se, jak se seká mačetou obrovská oranžová dýně a jak se mezi saláty a batáty vyvalují spokojené kočky. To všechno je Valparaíso.

Když budete mít štěstí, narazíte na freetour městem na Američana Bena, který jednou přijel s batohem a už 3 roky neodjel. Huba mu jede, modré oči svítí a blonďaté vlasy kroutí. Vypadá jako námořník z bandy Johna Silvera. Dá vám ochutnat pisco, což ale není moc námořnický nápoj, spíš tlamolep pro slečny. Když budete mít ještě větší štěstí, jako Pája, potkáte na molu svou studentku z boskovického gymplu. A když budete mít největší štěstí, Valpo vám nakonec přiroste k srdci.

VALPARAÍSO, qué disparate eres, qué loco, puerto loco, qué cabeza con cerros, desgreñada, no acabas de peinarte, nunca tuviste tiempo de vestirte, siempre te sorprendió la vida…

„Valparaíso, co jsi to za špatný vtip, jaký šílený, bláznivý přístav, jaká to hlava plná kopců, rozcuchaná, ani se nedáš učesat, nikdy jsi nemělo čas se obléci, vždycky tě zaskočil život …“

Pablo Neruda