15.1.2014

Dojem z chilských služeb byl napraven hned při ubytování v Puerto Varas. Byla jsem ve svém dosud nejlepším hostalu. Vlastně to byl spíš dům, ve kterém majitelka Jessica (rozvedená, 2 dcery, studnice vědomostí a nejrůznějších povolání, perfektní angličtina) se svým společníkem Pablem (typický malý baculatý Chilan s knírkem, působící na první pohled jako namyšlený kovboj, ale vyklubal se z něho skromný stydlín) bydlí a zároveň pronajímají jeden 6lůžkový a jeden 2lůžkový pokoj. Bylo to tam opravdu jako doma, včetně nádherně nazdobeného vánočního stromku a spousty jiných dekorací a voňavých svíček. Každý večer se tam taky konal mejdan nebo večeře nebo grilování nebo prostě něco. Jessica a Pablo byli skvělí, hned jsme se skamarádili a padli si do noty jak s nimi, tak se zbytkem osazenstva, jež tvořili 1 mladý německý pár, 1 starší kanadský pár a 2 kluci z Holandska (myslím, že možná taky byli pár). Strávila jsem tam 2 noci a pak ještě jednu po výletě do Cochamó (viz dále) a vždy se tam něco dělo a člověk se potkal se zajímavými lidmi. Později přibyl taky jeden Francouz, který byl zcela unikátní, protože uměl anglicky a učil se španělsky, měl moc roztomilý přízvuk, nesnášel Paříž a uvařil pro nás všechny excelentní večeři (zapékané brambory s kuřetem, jež jsme pojmenovali Improvisación a la francesa).

Chilani a jeden z Holanďanů (pracující v santiagských slumech jako dobrovolný evangelický sociální pracovník) pro mě byli opravdu neocenitelným zdrojem informací o Chile. Co nezvládli oni, to jsem doplnila návštěvami 3 muzeí, usilovným googlením a vyptáváním všech lidí, co jsem potkala a dali se se mnou do řeči (v kavárně, na nádraží, na rybím trhu, v parku, v obchodě). Ač jsem se v Chile ocitla vlastně tak trochu náhodou a tak trochu mimo plány, ukázalo se to jako velká výhra. Tahle část země mě přímo nadchla a lidé taky. Chilani mi připadají tak nějak víc „evropštější“ než Argentinci, Paraguayci nebo Brazilci, i když ti prvně jmenovaní si na to strašně hrají a snaží se moc, ale nějak jim to nevychází. Chilani nám jsou podobnější, mají podobný smysl pro humor, používají víc slov jako ve Španělsku (například neříkají buen día, ale normálně buenos días a tykají si), jsou vlastenci, ale nejsou na to tak namyšlení jako mnozí Argentinci (hlavně ti z Buinesu). Taky mi tu přišli míň machisti, ale Jessica mi tvrdila, že se mi to jen zdá (ona se s jedním takovým nemakačenkem žárlivým rozvedla, protože jí záviděl úspěch v práci a chtěl, aby seděla doma s dětma a podstrojovala mu).

Chile je rozděleno na regiony, označené od severu k jihu římskými číslicemi. Jezerní distrikt je region číslo X. Najdete tu všechno: ostrovy s rybářskými osadami plnými vesele nabarvených dřevěných domečků, jezera s průzračnou a ledovou vodou, kde se ale všichni přesto koupou (Chilané jsou otužilci), spoustu hor a sopek (na některých se celoročně lyžuje), divoké řeky na rafting, skály na horolezení, malebná údolí porostlá pralesy s cypřišovými velikány. Je to ráj na zemi – pokud je hezké počasí! Pacifické bouře přináší častý déšť a bohužel je tu stále přítomno nebezpečí vulkanické činnosti. Evakuační sirény a tabule, radící kudy utíkat před lávou a před tsunami, jsou na každém rohu.

V roce 1960 zažilo Chile největší zemětřesení v historii všech měření, 9,7 stupňů Richterovy stupnice. O rok později začala sopka Calbuco chrlit všechno možné. Muzea jsou plná fotek, zachycujících tyto události. Spousta osad, cesty a železnice byly zničeny. Často se setkáte s povídáním o tom, co fungovalo do roku 60 a co už od té doby neexistuje. Lidé tu stále počítají čas na „před zemětřesením“ a „po něm“.

Původní indiánské obyvatelstvo tohoto kraje byli Mapuche. Jejich jazyk mapudungun může za ty úžasně melodické názvy v okolí. Petrohué, Llanquihue (hue = místo), Calbuco, Cochamó, Chiloé, Cayutue, Ralún, Queilén, Quinchao, Dalcahue, Puqueldón, Quemchi… A pak přišli v polovině 19. století němečtí kolonizátoři. Ti spolu se Španěly a Holanďany dali vzniknout pestré směsce, dnešním Chilanům. Pro Němce a Švýcary je to krajina opravdu dost podobná tomu, co měli doma, jen místo alpských štítů se jim nad pastvinami tyčí sopky! Pasoucí se krávy a ovce vytlačily dřívější vicuñe, všudypřítomnými suvenýry jsou pletené ovčí svetry, čepice a rukavice, oblíbenými pochoutkami strudel a küchen (ovocný německý koláč, zde ovšem vyslovovaný kučen). Domečky jsou nízké a dřevěné, malované pestrými barvami. Pacifické fjordy a zátoky četných ostrovů tak ze všeho nejvíc připomínají Norsko. Empanady jsou tu obrovské a zhusta plněné dary moře, takže se zase rázem ocitnete v Cornwallu a máte pocit, že pojídáte cornish pasty. Tento recept je zkrátka celosvětový: udělej těsto, vraž do něj cokoli, pořádně to zabal a uvař (Slovani), upeč (Germáni, Keltové), usmaž (Jihoameričani). Rybářská kultura se tu pere s dobytkářskou (tradiční rodeo).

V Puerto Varas je krásně, můžete si zaplavat, pokud snesete maximální teplotu vody 17 C (jezero je hluboké přes 300 m!) a můžete si dát výborné kafe a štrůdl v některé z kavárniček na břehu a jen tak sedět a kochat se překrásným výhledem na 3 sopky v jednom záběru. Je to zkrátka prázdninová idylka se vším všudy. Vůbec se mi odtamtud nechtělo! A doufám, že se tam jednou vrátím…