6.2.2014

První Češi, na něž jsem v El Calafate narazila, nebyli kupodivu Dalka s Tomem, ale Láďa a Lukáš před andským klubem. Zjistili jsme, že bydlíme ve stejném „kempu“, v chatkách klasického českého táborového střihu (2 patrovky, stůl a židle, to vše v papundeklu), pravděpodobně nejlevnějších v celé Argentině (80 psů za noc, a to dokonce s povlečením a každodenním stlaním!). Ke klukům od L přibyli později Martin s Mirou, kteří se ukázali bydlet přímo v mé chatce. První Češi na celé mé cestě a hned v tak hojném počtu, že jsme směle mohli soupeřit s Hebrejci! Ti naštěstí měli na něco lepšího, a tak se v našem převážně argentinsko-italském ubytovacím zařízení nevyskytovali.

El Calafate (na rozdíl od El Chalténu) žije svým vlastním životem, je to celkem sympatické 18tisícové městečko na břehu jezera Lago Argentino. Bylo založeno na začátku 20. století jako transportní stanice pro ovčí vlnu, již majitelé patagonských ovčích stád po Argentinském jezeře dopravovali dál na sever do Buenos Aires. Jméno Calafate pochází od rostliny (berberis microphylla – český název jsem nenašla, existuje-li) hojně se zde vyskytující: je to keř s modrými plody připomínající borůvky. Z calafate se tu dělají likéry, marmelády, čokolády, dortíky a podobně. Říká se, že kdo ochutná plody z keře calafate, určitě se do Patagonie vrátí. Tak uvidíme!

Je už osudem mnoha argentinských měst, že tam lidé jezdí vlastně jen proto, aby se dostali někam úplně jinam. Do El Calafate se jezdí, aby se člověk dostal o 60 km dál, do parku Los Glaciares z jižní strany. Je tu hromada ledovců pyšnící se hromadou superlativů (největší, nejvyšší, nejrychleji či nejpomaleji rostoucí či tající, nejfotogeničtější a nejnevímco). Ovšem ten rozhodně NEJznámější a nejatraktivnější je Perito Moreno. Proč? Protože je, dalo by se říci, „nejakčnější“ a nejvíc na ráně.

Lago Argentino má spoustu ramen. Ledovec Perito Moreno roste a zvětšuje se a posouvá přes jedno z ramen jezera a blíží se tak k poloostrovu Magallanes. Od poloostrova je vzdálen jen pár metrů, takže je to ideální místo, abyste si ten zázrak prohlédli řádně z blízka a v celé kráse. Jednou za čas dojde k zajímavému úkazu, že totiž ledovec rameno jezera přehradí. Voda nemůže proudit, podemílá led, tvoří v něm tunely, až nastane zlom a část ledovce se s pořádným virválem zřítí, uvolní tak bariéru a vody jezera mohou zase nerušeně kolovat. Tato událost se koná jednou za pár let a teď to nehrozilo. Nicméně ledovec pracuje stále a zevlouni tak mohou pozorovat nějaké to menší trhání a padání kusanců ledu do vody každých pár minut. A proto vzhůru na Perito!

Mělo to ovšem háček. Je to daleko, je to drahé a navíc hrozí, že ustavičný nával turistů vám zcela zkazí dojem z tohoto poutavého divadla. A ještě jeden háček: Tradálci, pohybující se z jihu přes chilské Punto Arenas v doprovodu dalších dvou Čechů a jejich auta, se zasekli na hranicích. Auto bylo z půjčovny a liknavé americké kanceláře nemají zrovna ve zvyku dodávat včas všechna lejstra potřebná k překročení hranic. Nota bene v neděli!

A tak jsem se na Čechy a na Perita těšila ještě 2 dny a prohlédla si mezi tím krásnou přírodní rezervaci v blízké laguně. Náhodou jsem dorazila, zrovna když vycházela skupina s průvodkyní, a dověděla se tak spoustu zajímavostí o stovce nejrůznějších druhů ptáků v laguně žijících, hnízdících a lovících. Byla tam hejna plameňáků, různých kačenoidů i jestřábů káčata lovících, malí barevní „vrabci“ pochutnávající si na calafate, různí rackové parazitující na nedalekém městském smetišti… zkrátka strávila jsem velice výživné dopoledne. Jinak není ve městě celkem moc co dělat, pokud zrovna nechcete do muzea Evy Perón čili Evity. Pak konečně dorazila česká výprava a mohlo se na ledovec. Tradálci jsou líní psát blog, tak pravili, že to mám sepsat já a oni to pak nakopírují. No dobře, máte mít, co jste chtěli!

„Milý blogísku, přijeli jsme do El Calafate a přibrali Lenku do svého již tak dosti narvaného vozu. Nešlo to jinak, když na nás už dva dny čekala. Rozhodli jsme se popojet až na hranice národního parku a tam se utábořit, abychom se za ranního rozbřesku vyhnuli davu nadržených turistů a spatřili ledovec Perito Moreno v celé jeho turistůprosté kráse. Lenka neměla ani stan, ani karimatku, ani valně jídla, takže jsme se s ní o vše museli dělit. Snědla nám skoro celou večeři, vypila Alešovi spoustu vína a fernetu, prý pro zahřátí, a pak se ještě vecpala k nám do stanu a zalehla naše bundy.

Ráno nás budila za rozbřesku svými nadšenými výkřiky, jež přehlušily i kdákání kačen nad jezerem. Museli jsme se s ní trmácet i na ledovec, mačkat se v autě a neustále vyhovovat jejím prosbám, abychom jí udělali s ledovcem fotku a abychom zastavili na kdejaké vyhlídce. Pořád nás vyrušovala a vyžadovala konverzaci, takže jsme propásli ty nejhezčí ledovcové laviny. Vnucovala nám každou chvíli nějaké sušenky.

A nakonec jsme ještě po návratu museli spát v těch olezlých chatkách v Calafate s nepříjemným personálem a každý zvlášť, protože v její chatce už bylo pro nával Čechů místo jen pro jednoho z nás. K dovršení hrůz Dalka zjistila, že jednoho z těch Čechů zná, pročež byla donucena chovat se slušně, aby si nezkazila v Brně dobrou pověst. Pak jsme taky byli ještě v literárním baru, který nám Lenka doporučila, ale nic z jídelníčku zrovna neměli, takže jsme byli nuceni jít jinam, i když už jsme padali hlady. A co se ještě nestalo – našli jsme zapíchnutý hřebík v pneumatice a museli do servisu nechat vyměnit kolo. Vsadím se, že ho tam zapíchla tajně taky Lenka, protože chtěla mít společnost a bála se, že jí brzo zdrhneme do El Chalténu (ustavičné pomlouvání tohoto místa z jejích úst nás samozřejmě mělo přesvědčit, abychom tam vůbec nejezdili).

Byli jsme taky v ledovcovém muzeu, kde byla děsně naštvaná servírka a všechno tam bylo nudné a předražené. Jediná opravdu zajímavá věc byl ledový bar za pouhých 130 psů na asi tak 5 minut, ale tam nás Lenka nechtěla pustit a znemožnila nám tak udělat si krásné fotky s palci nahoru ve stříbrných azbestových kožíšcích. No co ti mám, můj blogísku, povídat, nejradši bychom byli, kdybychom ji bývali nikdy v Paraguayi nepotkali!“

PS: Název Perito Moreno nemá nic společného s přičmoudlým pejskem, ledovec je pojmenován po jednom z průkopníků ledovcologie a záchranáři přírody Pedrovi Morenovi, kterému se z mně neznámých důvodů (v muzeu jsem zrovna nedávala pozor) přezdívalo Perito. V Argentině je po něm pojmenováno ještě jedno město, jedno jezero, jeden národní park atd., aby se to nepletlo.