13.2.2014

Dopřála jsem si ten přepych a z El Calafate do Buenos Aires letěla letadlem. Argentinci opět ukázali svůj přístup k turistům: za použití letiště poplatek 26 pesos navíc. Když přiletíte do BA na mezinárodní letiště Ezeiza, zjistíte, že jediný existující transport do centra je taxi nebo remís. Existuje sice jediná autobusová linka, ta ale obráží všechny slamy BA, stojí doslova na každém rohu a cesta do centra tak trvá 3-4 hodiny. Rozhodně jsem nechtěla riskovat se všemi věcmi se potulovat o půlnoci městem (bylo 7 večer). Navíc, když nemáte magnetickou kartu na MHD, do autobusu se nedostanete. Já jsem kartu měla, věnovali mi ji Tradálci. Nebylo ale na ní dost peněz a slečna na informacích mi s kamennou tváří sdělila, že na letišti kartu nabít nelze. Prostě nikde. A nakašli si a jeď taxíkem. A protože jsi cizinec, necháme tě zaplatit 500 psů. A stěžuj si. Neměls sem jezdit, nikdo tě tu nezval.

Nakonec jsem našla společnost fungující jako remís: zaplatíš cca 90-120 babek, autobus tě hromadně zaveze do centra a odtud tě jejich taxíky rozvezou až na požadovanou adresu. A tak jsem se v 10 večer ocitla ve čtvrti Recoleta, jen asi 4 cuadry od divadla Colón a Plazy San Martín (ano, už zas ten chlap), čili prakticky v nejcentrovatějším centru, před domem svého couche Gastona. Gaston je modrooký a zrzavý a pihatý, prostě typický Argentinec. Předky má ze všech koutů Alp, sestavuje genealogii svého rodu a chystá se na velikou cestu po příbuzných do Švýcarska, jižní Francie a severní Itálie. Jinak je fotograf na volné noze a vypadalo to, že tráví život u zaplého počítače a zaplé televize (obojí najednou). Byl fajn, zdatně mě zásobil všemi informacemi, které jsem potřebovala (i dalšími navíc), byli jsme na 2 setkání couchsurfařů, ale upřímně řečeno, byla s ním trošku nuda.

Byla jsem u něho 3 dny a pak se na poslední den přesunula ke Gabovi do čtvrti Belgrano. Gabo je taky typický Argentinec: taky kudrnatý, pihovatý a zrzavý. Jeho předkové ale, jak se dušoval, nebyli ze Skotska. Jen nějaká směska galicijských Keltů s Basky, počítám. S Gabem to bylo jiné kafe, je to totiž herec a navíc se nedávno vrátil z 3leté cesty kolem světa. Bylo o čem vykládat. Byla u něj taky jedna Číňanka, zrovna byl čínský nový rok a v Belgranu je místní Soho. Strávili jsme tedy příjemný večer oslavami, pozorováním Číňanů tančících tango a zpívajících v čínštině O sole mio a pojídáním různých čínských dobrot (krevety smažené na špejlích, tofu kuličky, masové rýžové koblížky v ostré majdě).

Buenos Aires se mi moc líbilo, má svoji atmosféru, každá čtvrť je jiná a má něco do sebe. Taky tam všude bylo překvapivě čisto, upraveno a bezpečno (samozřejmě jsem se pohybovala jen v centru, ale to je stejně obrovské a musí být šichta pro místní policajty to uhlídat). Taky jsem měla dojem, že oproti Riu je tu mnohem menší provoz. Tato záhada byla objasněna, když mi vysvětlili, že jsou přece letní prázdniny, tudíž zde chcíp pes, Buines je vylidněn a všichni si válejí šunky v Mardelu (Mar del Plata, argentinské přímořské letovisko). Na jednu stranu mě to potěšilo, nemusela jsem se o Buines dělit s dalšími 7 milióny Porteňanů, na druhou stranu bohužel do Mardelu zamířily bavit rudé břichouše i veškeré porteňské kapely, divadelní ánsámbly a podobně, tudíž se v hlavním městě nekonala absolutně žádná kultura. Do skvělou akustikou proslulé opery Teatro Colón jsem tedy mohla zajít jen na prohlídku s průvodcem (místní 60 babek, cizinci 130!) a nepustili nás ani na pódium. Škoda, ale jinak divadlo pěkné.

Dále jsem se zúčastnila dvou free tour (vedro, vedro, vedro), navštívila hřbitov Recoleta (město hrobek, z nichž jedna patří rodině Duarte a je zde pohřbena Evita), prolezla centrum křížem krážem, mrkla se, kde sídlí česká ambasáda a našla „komiksovou stezku“, jež začíná u lavičky se sochou Mafaldy a končí v novém přístavu Puerto Madero v Muzeu humoru. V sobotní dopolední bouři jsem si zajela do vyhlášené přístavní čtvrti Boca, plné vesele natřených domečků prodávajících jeden jako druhý stejné turistické kýče. Vyhnula jsem se tak návalu turistů a objevila tam moc pěknou kavárničku, kde jsem posnídala s místními policisty pozorujíc déšť a vychutnávajíc pohodovou atmosféru.

Taky jsem jenom tak bloumala ulicemi plnými vil, vilek a paneláků, které jsou tu ale mnohem hezčí než u nás a podobně jako v Riu jsou pěkně okachlíkované, skleněné, vypucované, osázené kytkami a opatřené usmívajícími se vrátnými. Náhodou jsem narazila na starý koloniální palác s moc pěknou sbírkou starožitných hudebních nástrojů. Ochutnala jsem různé kávy a dortíky a porovnala kvalitu pouliční stravy v různých částech města. Všechna ta lomita, pancha a superpancha byla za babku, pohyb ve městě MHD taktéž. Zdá se, že pro lidi, snažící se v hlavním městě přežít levně, tu existuje slušná alternativa. Buenos Aires na mě udělalo dobrý dojem. Myslím, že je to pěkné místo k žití, aspoň v lednu určitě.