Samotná holka na cestách

Nedávno jsem se nechala navrtat do rozhovoru pro jakýsi časopis, který měl pojednávat o cestujících osobách ženského pohlaví. Odpovědi jsem slíbila, napsala a poslala, ale autorka jaksi spěchala, takže na mě zapomněla a článek vyšel o jiných dámách a beze mě. Zabylo mi líto, že jsem si s tím dala práci a že by měl můj MESYDŽ ostatním holkám zaniknout, tak jsem si řekla, že ho budu publikovat aspoň tady.

Zadání znělo: inspirace pro holky, které by rády vyrazily mimo Evropu, ale nemají parťáka a samý se bojí. Taky bych chtěla ukázat, že když je člověk rozumný, tak ho nikdo v Jižní Americe ani Africe nesežere – v Česku je k těmhle oblastem pořád velká nedůvěra (anebo mám prostě předsudkovou sociální bublinu).
K článku mám soubor otázek, nemusíš odpovědět na všechny, je to na tobě, to samé s rozepisováním se. Plus bych k tomu poprosila o jednu dvě fotky, na kterých jsi ty na cestách.

Tak tady to je. Všechno je to čistá pravda a nic než pravda, howgh.

Můžu na začátek jenom poprosit o stručné shrnutí tvojí cesty? Kam, jak dlouho…
V roce 2013 jsem vyhrála konkurz na místo učitelky češtiny u krajanských komunit v Paraguayi a severní Argentině. Byla jsem tam rok a za ten rok jsem pracovně projela Paraguay křížem krážem a často zajížděla taky přes hranice do argentinské provincie Misiones. Vždy lokálními autobusy. Taky jsem za tu dobu udělala dva výlety do Brazílie – na vodopády Iguazú a na týden do Ria de Jeneira.
Když školní rok skončil, 3 měsíce jsem cestovala. Projela jsem celou Argentinu od severních hranic až do Patagonie, dolní půlku Chile a Uruguay.
Po dvou letech jsem se do Jižní Ameriky vrátila, tentokrát na dva týdny v peruánských Andách. A vracím se pořád! Ať už za krajany na stará místa, nebo sama sólo do některé další země – v současnosti například jako průvodkyně v Kostarice.

Cestovala jsi už předtím sama?
Ano, všechno to začalo svatojakubskou poutí do Santiaga roku 2010. Tam jsem propadla dlouhým trekům. Ale Latinská Amerika byla moje první velká několikaměsíční cesta, kde jsem se hodně naučila.

Co je podle tebe na sólo cestování nejlepší?
Svoboda. Nemusím se nikomu zodpovídat ze svých rozhodnutí, s nikým se radit, nikomu přizpůsobovat. Nedostanu na nikoho ponorku a jestli se něco podělá, můžu si za to sama. Je to obrovská lekce v poznání sebe sama. Naučila jsem se mít se víc ráda, být na sebe pyšná, když se mi něco povede, nehroutit se, když nepovede, a poslouchat svoje tělo.
Když jsem sama, víc a intenzivněji prožívám a poznávám novou krajinu, víc si z cesty pamatuju a dávám víc pozor. Je taky daleko jednodušší navázat kontakty s ostatními lidmi, protože většinou když někdo vidí samotnou holku, probudí se v něm ochranitelské pudy. Taky se líp stopuje, lidi se mě nebojí. Využívám taky hodně couchsurfing a seznamuju se tak se super lidmi. Naučilo mě to taky mnohem víc pomáhat doma, hostit lidi, rozdělit se, poradit, protože vidím sebe samu v jejich situaci.
MUSÍM už cestovat sama. Stala se z toho droga. Občas jedu s někým v páru, ve skupince, je to taky fajn, úplně jiný druh zkušenosti. Ale přistihnu se po pár dnech, že už v hlavě plánuju další cestu, kterou si užiju pořádně a hlavně sama.

Myslíš si, že je Jižní Amerika pro samotnou holku nebezpečná/nebezpečnější než Evropa?
Ano, to si myslím. V Evropě si žijeme jako v bavlnce, všechny vymoženosti, ulehčující nám cestování, bereme jako samozřejmost. Bezpečnost bereme taky jako samozřejmost. V Latinské Americe, hlavně ve velkých městech, je spousta nepředstavitelně chudých lidí a tím pádem samozřejmě daleko vyšší kriminalita. V Evropě vás někdo okrade potají v autobuse, že si ani nevšimnete. Vaše peněženka je v nebezpečí, ale vaše osoba ne, nejde vám nikdy o zdraví nebo o život, otevřeně si na vás nikdo netroufne, protože ví, že tu funguje policie, kamery atd. V LA na vás může jít desetileté děcko za bílého dne uprostřed ulice s nožem a nikdo vám nepomůže. Proto si myslím, že je tam nutné dodržovat jistá preventivní bezpečnostní opatření a smířit se s tím, že můžu kdykoli přijít o cokoli, co s sebou nosím, být na to připravená.

SAM_0169

Dodržovala jsi na cestě nějaká pravidla bezpečnosti?
Ano, rozhodně. A snažila jsem se je dodržovat dlouhodobě, nepolevit v ostražitosti, i když to vypadalo, že bezprostřední nebezpečí nehrozí.
Hlavně jsem se bála o peníze a doklady, které jsem musela mít logicky pořád s sebou. Měla jsem proto několik kopií dokladů. Pas, kreditku, větší obnos peněz a mobil jsem nosila neustále na těle ve speciální „ledvince“ pod kalhotkama a v podprsence. Vypadala jsem sice tlustě, ale bylo to bezpečné – nikdo se k nim nedostal jedním chmatem do kapsy. V náprsní kapse jsem nosila peněženku s malým obnosem, kterou jsem musela často vytahovat a případný zloděj by se s ní musel spokojit.
Měla jsem taky druhý záložní pas u rodičů, aby mi ho mohli kdykoli poslat expresní poštou (v Paraguayi není česká ambasáda a nic tam nefunguje, musela bych se v případě nouze nějak dostat do Argentiny).
Při cestách autobusem jsem se v žádném případě neodlučovala od svého batohu, i v případě, že mě nutili ho dát do zavazadlového prostoru. Takhle už spousta lidí přišla o zavazadla. Pěkně všechno na sedadle, pod nohama nebo nejlépe přímo na klíně s rukou provlečenou popruhy, ve dne v noci – hlavně v noci.
A snažila jsem se splynout s davem, nevypadat nápadně, mít co nejodrbanější oblečení, aby si někdo nemyslel, že jsem bohatá americká gringa s plným kufrem dolarů. Samozřejmě nejvíc pomáhá, když umíte jazyk.
Ve velkých městech jsem nechodila nikam do okrajových čtvrtí, poslouchala jsem rady místních a když mi někdo řekl, za ten most už nechoď, tam je to nebezpečné, tak jsem tam prostě nešla. Po setmění jsem se snažil pohybovat po nejfrekventovanějších a nejosvětlenějších místech, když jsem v noci čekala na nádraží, tak vždy u nějaké kavárny či okýnka, kde někdo seděl, aby na mě bylo vidět a měla jsem pomoc na doslech (často to byly třeba záchodky s hajzlbabkou, pokud nic jiného nebylo otevřené.)
Když jsem se ocitla mimo město, na horách, hluboce jsem si oddechla. Peníze v podprdě jsem sice nosila stále, ale žádné nebezpečí tam prakticky nehrozilo. Tam jsem i stopovala a nechala se popovézt ochotnými místními, spala ve stanu – místní do hor nechodí, co by tam dělali, to je svět turistů a lidí, kteří pro turisty pracují, tím pádem se snaží o dobrou pověst oblasti, aby nepřišli o výdělek.

Jak reagovalo tvoje okolí na rozhodnutí, že se vydáš sama do Jižní Ameriky?
Různě. Od „Ježišmarijá!“ až po „Ty se máš!“. Jela jsem tam především pracovat, takže to sice bylo dobrodružství, ale rodina věděla, že tam o mě do jisté míry bude postaráno. No a během toho roku si tak nějak zvykli, protože cestovat, a občas i ne úplně bezpečně, bylo součástí mé práce tam.

Stalo se ti na cestě něco špatného? Okradli tě atd.?
Ne! Dodnes tomu nemůžu věřit, za celý rok nic! A myslím si, že to bylo hlavně proto, že jsem byla „furt ve střehu“ a dodržovala jsem maximálně všechna bezpečnostní pravidla, která jsem si stanovila. Bylo to sice únavné, ale vyplatilo se to. A samozřejmě v tom hrála roli i kapička štěstí. Neustále jsem se setkávala s tím, že lidi kolem mě byli okradeni nebo napadeni, samozřejmě se to může stát, ale mně se to prostě nestalo, i když párkrát v tlačenici na hranicích už jsem cítila cizí ruku ve své kapse. Dneska hodně jezdím do Barcelony, která je pověstná svými zlodějskými gangy v metru. A tady se můj jihoamerický výcvik sakra hodí!

Nejlepší zážitek z celé cesty?
To je těžká otázka! Zážitků bylo milión a krásných a už mi je niko nevezme. Ale je jedna chvíle, ke které se pořád vracím a vzpomínám na ni, když mě popadne lenost a když váhám vystoupit ze své komfortní zóny: dva roky po svém latinskoamerické jízdě jsem se tam vrátila, tentokrát do Peru. Šla jsem sama trek Santa Cruz v Cordillera Blanca, kolem nejvyšších vrcholků peruánských And. Bylo to kousek od místa, kde před lety lavina spuštěná zemětřesením zavalila celou československou horolezeckou výpravu. Vylezla jsem k Laguně 69 do výšky skoro 5000 m.n.m. a tábořila tam na louce u potoka. Nikde ani noha. K ránu jsem se vyhrabala ze stanu. Byla děsná kosa a chtělo se mi na záchod. A když jsem se podívala na oblohu, na všechno jsem zapomněla: zůstala jsem tam stát, bosky v jinovatce a čučela na tu nádheru: celý vesmír jako na dlani, mléčná dráha, Orion, všude naprosté ticho. A do toho začalo svítat a přímo přede mnou vyrostl Huascarán, třpytil se sněhem, stříbrný a růžový. To byla chvíle absolutního štěstí, kdy jsem věděla, že to všechno stálo za to.

Co bys poradila holkám, které by se chtěly vydat v tvých stopách?
Kup si letenku, jízdenku, namaluj ceduli, prostě o tom nemluv, ale konečně zvedni zadek a udělej to! Zjistíš téměř okamžitě, že ti vše začne nahrávat do ruky. Vykroč s otevřeným srdcem, protože jen tak ti bude osud do cesty přihrávat další otevřená srdce. Na světě je tolik lidí, že statisticky není možné, abys potkávala jen darebáky – pamatuj, že většina lidí je dobrých. Neboj se, důvěřuj cestě, že tě zavede, kam potřebuješ a kde se máš něco naučit. Důvěřuj svým pocitům a tušením a nelámej nic přes koleno. Nedodržuj za každou cenu plán, co sis vysnila v hlavě – neboj se improvizovat za pochodu. Věř si, Češi jsou ve světovém srovnání velmi schopní, praktičtí a jazykově vybavení cestovatelé! Všechno si to užívej, ty krásné, ale i ty těžké chvíle – teď to tak nevypadá, ale na ty budeš taky jednou s vděčností vzpomínat. A buď ve střehu.
Já to tak dělám už (teprve?) 10 let – a je to jízda!

Lenkaplenka

SAM_1335

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Doma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Samotná holka na cestách

  1. Veronika Karpelesova napsal:

    Leni, čte se to krásně. Obdivuji Tě 🙂 Verča Karpelesová

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s