Vía de la plata znamená „cesta stříbra“, ale stříbrné doly byste tady hledali velice těžko. To spíš zlaté, dál na severu, nad Leónem. Název vznikl vlastně omylem, nejspíš zkomolením z arabského al-balat nebo z latinského delapidata, což ale obojí znamená totéž: „vydlážděná“ – a stříbro bylo na světě. Existuje však ještě pověst, která nám to zaobaluje do poněkud poetičtějšího hávu, než jen jako prostý lapsus linguae: kameny na stavbu této římské silnice, spojující Hispalis (Sevilla) na jihu a Asturicu (Astorga) na severu, prý obsahovaly velký podíl slídy, která se na prudkém hispánském slunci tak leskla, že calzada romana připomínala… nemůžu říct vlnící se stříbrnou řeku, Římané nevlnili, museli mít všechno podle pravítka… tak tedy připomínala stříbrnou stuhu napnutou mezi severem a jihem, na níž jsou navlečeny větší a menší korálky. Větší korálky jsou města, oslnivé perly ty nejhonosnější z nich: Italica, Emerita Augusta (Mérida), Caparra, Salamantica (Salamanca). Malé korálky jako špendlíkové hlavičky jsou nalepeny každých tisíc kroků vysportovaného legionáře: římské milníky.
Putuju tak po stuze a sbírám korálky.
Někdy mi opravdu připadá, že jsem v nestřeženém okamžiku, zamyšlená, ztracená v krajině, překročila nějakou neviditelnou hranici a teleportovala se o dva tisíce let zpět, to když se uprostřed polí z ničeho nic z hlíny vynoří kamenný pás silnice, od dob císařů téměř neporušený. Jako bych koutkem oka zahlédla cíp pláště, jako bych zaslechla cinkání meče o štít a pravidelné dusání stovek nohou. Ve vzduchu pot a frkání volů táhnoucích trén.
Vojáci tu prý byli schopni urazit až 60 km za den. S báglama. Jaké měli sakra boty? Já jsem ty moje musela na konci vyhodit. Pravda, měly už za sebou pár výletů, ale ne zas tolik, aby se (dvakrát!) prochodily durch až na ponožku. Poslední týden mám pocit, že jdu snad bosky. Pár tisíc kiláků by měly vydržet, nota bene když jsou ještě v záruce, no ne? Na konci těchhle šesti set je pohřbívám s poctami do elegantní, téměř antické hrobky – zamorského kontejneru. Nechci znovu poslouchat reklamačního pána: „Paní Rašková, já nevím, co jste s těmi botami dělala, ale za celou svou kariéru u této firmy jsem nic tak zničeného nezažil!“ Tak tos, kamaráde, asi nikdy nesloužil v římské legii. Byly by lepší ty jejich křusky? Smiřuji se s osudem pedoprůkopnice.
Na tuhle trasu jsem si už dlouho brousila zuby, hlavně z objevitelských důvodů. Je sice vedena jako jedna z variant svatojakubské cesty a díky tomu dobře značená a opatřená poměrně slušným zázemím pro poutníky, ale já rozhodně nemám v plánu dojít až do Santiaga. Už dávno vím, že bych mohla, kdybych si jen zamanula, nepotřebuju si nic dokazovat. Santiago sice miluju, ale teď uprostřed zimy bych se v Galicii nechtěla ocitnout ani omylem. Jenom při představě toho bahna všude, lijáků, mlh a ledového západního větru mi naskakuje husina. Nene. Naplánovala jsem si úsek Sevilla – Zamora. A to hlavně proto, že jsem tam nikdy nebyla.
Za těch dvacet let, co jsme s Hispánií kámošky, znám sever jak svoje boty (několikery boty!), ale jih mi dlouho unikal, objevuju ho až teď postupně, a to hlavně z důvodu změny povolání: učitel není magor, aby se v červenci a srpnu, jediném to zaslouženém volnu, nechal uvařit zaživa v Andalusii. Naopak průvodce má v zimě (aspoň zatím, a toho je třeba taky využít) mrtvou sezónu a je dostatečný magor, aby si v Extremaduře nechal zplesnivět karimatku a umrznout stan. Nakonec to dělá pěkných bratru 600 km (zhruba 35 km/den. Někdy 15 + 20 pobíhání po památkách!), což je pěkná procházka tak akorát na spálení vánočního cukroví a vyčištění hlavy.
Tak jsem tu a jdu. Jdu sama, ale v hlavě si nesu celou legii i s trénem, hotový galimatyáš lidí, věcí, míst a slov, a těším se, až se ho zbavím. Na to je potřeba čas a prostor. Teď se naskýtá obojí. První dny mám opravdu pocit, jako bych měla v hlavě pračku a ta se točila a točila celé dny a celé noci. V noci zmatené sny, ve dne zmatené hemžení myšlenek. Vynořují se události dávno zapomenuté, organizační problémy a nápady, které nebyl celý rok čas promyslet, spousta blbostí – smetí k vynesení.